Palantir
oddělovač

Noční host

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Noční host Stmívalo se a venku pršelo. Již druhý den dopadaly na zem statisíce kapek, jež se do promáčené půdy nestíhaly vsakovat, a tak vznikaly široké louže kalné vody. Po oknu stékaly proudy studeného deště a tvořily různé obrazce. Každý pramínek tekl vlastní cestou, někdy se spojil s dalším, jindy dokončil svou pouť zcela sám.
Hans chvíli pozoroval promáčenou krajinu za oknem.
"Pitomý počasí," zabručel si pod vousy.
Tohle počasí se mu nelíbilo, i když toho, co se mu nelíbilo, bylo v poslední době mnohem víc. Muž se otočil a šouravým krokem došel do ložnice. Bylo načase jít spát.
Hans byl podivín. Tohle si o něm alespoň mysleli lidé. Před několika lety přišel kdoví odkud a koupil si chátrající domek na kraji vesnice, který měl podle mínění většiny místních sloužit už jen jako dříví na podpal. Vesnice nebyla nijak velká. Zdejší lidé věděli o svých sousedech skoro všechno, ale Hans byl výjimkou. S nikým se moc nebavil. Zdálo se, že se lidem přímo vyhýbá. Čas trávil převážně u sebe doma a jen málokdy vycházel ven, aby něco nakoupil či prodal, co si vypěstova
l na svém malém pozemku kolem domu. Po nějaké době si na něj lidé zvykli.
Ochladilo se. Venku na chvíli přestalo pršet. Byla tichá podzimní noc. Hans se s trhnutím probudil.
"To byl hrozný sen," řekl si v duchu.
Zdálo se mu, že před někým utíkal. Podvědomě cítil, že mu nemůže utéct, a přece se o to pokoušel. Běžel pořád vpřed, těžce se mu dýchalo, ale chápal, že se nesmí zastavit. Zakopl, rychle se otočil, ale On už stál nad ním a tiše se smál.
Hans si rukávem utřel zpocené čelo. Ještě pořád se třásl. Tenhle sen míval často. Nebo snad ne? Nebyl to ten samý sen! Dřív končíval, když ještě běžel. Dnes to bylo jiné! Dnes ho dohnal! Dnes se smál! Ach proboha, ten škleb! Muž v posteli se třásl, ale nebylo to chladem.
Něco se pohnulo. Hans vystrašeně těkal pohledem po okolí. Jeho oči se vpíjely do černé tmy a jen stěží rozeznával hrubé obrysy nábytku. Tlukot srdce se zpomaloval a dýchání začínalo být hlubší a klidnější. Očima opisoval poslední křivku skříně, ještě křeslo, okno a měsíční svit za nim. Křeslo! Zrak n
avyklý tmě neklamal. Muž ze snu! Muž v černém, kterému nebylo vidět do obličeje.
"Ahoj, Hansi, dlouho jsme se neviděli."
Hans neodpovídal. Nemohl se ani pohnout, natož aby něco řekl. Strachem málem ani nedýchal.
"No tak, takhle ty vítáš staré známé?"
Mužův hlas byl hluboký až děsivý. Zároveň v něm byl i náznak pobavení.
"Kdo jste?"
"Ojoj, Hansi, tak ty mě nepoznáváš? Hm, neboj, já ti pomohu si vzpomenout."
Hans se co nejvíce přitulil k zadnímu opěradlu u postele. Nevěděl, co má dělat.
"Nemám nejmenší tušení, kdo jste. Odejděte!"
"Prosím," dodal málem zoufale.
"Hansi, Hansi, myslím, že je načase, si vzpomenout. Neboj se, já ti neublížím. Tedy alespoň prozatím."
"Nevím, o čem to mluvíte. Ihned odejděte!"
Hans se pokusil dát do svého hlasu veškerou odvahu a sílu, která mu ještě zbývala, ale pochyboval, že mu to pomůže.
"Já mám času dost, Hansi. Ale co ty?"
Venku zase začalo pršet. V dáli bylo slyšet burácení hromu, ale nic z toho Hans nevnímal. Nechápal, co po něm ten muž chce. Nevěděl, jak odpovědět.
"Larss, Karel a Erik," zašeptal muž v křesle.
V jeho hlase už nebyl ani náznak po pobavení. Zněl výhrůžně až děsivě.
"Nevzpomínáš si na ně?"
"Nevím, kdo jsou ti lidé," odpověděl Hans.
"Larss!" zvýšil hlas neznámý.
Hans se zmohl jen na trhané zakroucení hlavou.
"Karel!" pokračoval muž.
" Ne, já nevím kdo ..."
"Erik!"
Pokojem se rozléhal mužův hlas. Vypadal, jako by se chystal každou chvíli skočit přímo na Hanse.
"Jsou mrtví!" vykřikl Hans. "Všichni jsou mrtví," zopakoval.
"Tak přece jen si na ně vzpomínáš," u
klidnila se temná postava.
Hans se začal nekontrolovatelně třást. Hrozilo, že se každou chvíli zhroutí.
"Já, já si na ně vzpomínám," zašeptal.
"To je dobře, velmi dobře," do mužova hlasu se vrátil náznak pobavení.
"Řekni mi o nich něco!"
Hans jen na prázdno otevíral ústa.
"Prosím," dodal s úšklebkem muž.
"Byli jsme bojovníci, žoldáci. Bojovali jsme za knížete."
"Cháska vrahů, chápu. Jen pokračuj!"
"Bojovali jsme za knížete, za ušlechtilou věc."
"Za peníze, Hansi. Chtěl jsi říct za peníze. Řekni mi něco o Heidenbergské zřícenině."
"Tábořili jsme v Gottburgu. Bylo to malé pohraniční městečko. V tamější hospodě jsme zjistili, že se nedaleko nachází pánské sídlo, které bylo už po dlouhou dobu opuštěné."
"Ale vás, jakožto pravé bojovníky cti ani nenapadlo opustit posádku, že ne?"
"Rozhodli jsme se tam vyrazit."
"Proč?"
Hans neodpověděl.
"Proč?" rozezněl se hluboký hlas nezvaného návštěvníka. Chvíli se zdálo, že se nedočká odpovědi.
"Bylo tam zlato."
"Kdo vám to řekl?"
"Ralf."
"Kdo je Ralf?"
"Je to místní starousedlík ."
Karel se tvářil nedůvěřivě.
"Když je to tak jednoduchý, Hansi. Proč si pro ten poklad nešel ten tvůj Ralf sám?"
Larss a Erik souhlasně přikyvovali.
"Ten staroch se bojí," odpověděl Hans.
"Čeho?" zeptal se Erik.
Hans si ještě jednou silně loknul piva a utřel si špinavým rukávem bradu.
"Prý tam straší," řekl po chvíli.
"Straší?" zapojil se do hovoru Larss.
"Ale no tak, snad mi nechcete říct, že jsem poslední tři roky bojoval s babami co se bojí strašidel?"
Nikdo nepromluvil. Karel se napil hustého piva a mlaskavě si jej vychutnával.
"Doufám, že chápeš, co nám nabízíš, Hansi," začal Erik. "Jestli nás chytí, je s námi amen."
"Oběsí nás," doplnil ho Larss.
Hans se naklonil ke svým spolubojovníkům. Byl by nerad, kdyby kdokoli slyšel, co se jim chystá říct.
"Todle tažení náš kníže totálně zvoral, chlapi!"
Nešlo o žádnou novinku. Mezi vojáky se tento názor šířil již delší dobu, ale kdyby ho slyšel nějaký důstojník nebo by stačil jen přičinlivý voják, který by rád dostal pár zlatek, bylo by zle.
Hans nechtěl skončit jako muži visící na náměstí. Pořád si pamatoval na ten den, kdy jejich velitel četl rozsudek: "Za podrývání autority velitele, šíření pomluv a chystanou dezerci, jste odsouzeni k oběšení. Nechť Bůh příjme vaše duše!" Hans naprázdno polkl. Ne, on neskončí stejně!
"Prohráváme bitvu za bitvou. Vím to jistě. Slyšel jsem, jak se o tom baví dva oficíři. A já nechci zhebnout v již prohraný válce a myslím, že ani vy ne. Teď máme aspoň šanci zdrhnout a ještě nám z toho něco kápne."
Hans skončil a pohlédl na své kamarády. To, co se jim zračilo v očích, nebylo odhodlání, ani odvaha, byla to nejistota.
"Jak to chceš provést, Hansi?" Karel byl první, kdo promluvil.
"Dneska v noci," začal Hans, "K tomu hradu to není daleko. Jeho minulí obyvatelé prý měli naspěch a místní jsou příliš zpitomělí povídačkami o strašidlech, než aby se tam vydali. Ralf mi popsal cestu. Najdeme zlato a pěkně se napakujeme. Stačí jen přesvědčit starýho Ottu, co je na stráži."
"To se fakt hezky říká, Hansi. A ještě líp poslouchá. Jenže za jaký prachy chceš podmáznout Ottu? On není blbej, a i když mu dáme kolik bude chtít, stejně nás může prásknout."
"Nic o podplácení jsem neříkal, Larssi. Tady Erik umí náramně zacházet s nožem." Muži se zasmáli, ale byl to nervózní smích.
"Byla to pravda? Víš, co myslím?" zeptal se muž v černém.
"Ano," vyhrkl Hans.
"Jsi si jist?"
Hans neodpovídal. Jen sklonil hlavu a mlčel.
"Co přesně ti řekl Ralf?"
"Že je tam zlato. Hromady zlata."
"To je vše?"
"Ano."
Postava v křesle mlčela. Ticho bylo nesnesitelné.
"A taky, že tam straší," prolomil ticho Hans.
"Pověz mi o tom!"
"Byla to povídačka, pověra, blábol starce. Nic víc."
"Co přesně ti řekl?"
 
"Je to prokleté místo, pane," začal Ralf "Nikdo by tam neměl chodit," drmolil dál.
"Zaplatil jsem ti pití. Svou část úmluvy jsem splnil. Teď je řada na tobě. Pověz mi o tom hradě," naléhal Hans.
Stařec se na něj pronikavě zahleděl. Pak se ale otočil ke svému korbelu s pivem a třesoucíma se rukama ho pozvedl. Zhluboka se napil. Nestaral se o potůčky tekutiny stékající mu po bradě. Po chvíli položil korbel zpět na jeho místo. S blaženým pohledem vzhlédl k Hansovi. "Ten hrad kdysi patřil rodu Liblingů, jenže ti vymřeli a o hrad se po dlouhou dobu nikdo nestaral. Místní ho dokonce začali pomalu rozebírat."
Stařec se rozkašlal. Hans se trochu ustrašeně odtáhl, nehodlal od něj chytit nějakou nemoc.
"A dál?" zajímal se Hans.
"Pak přijel on. Řekl, že je šlechtic, že mu ten hrad patří. Tvrdil, že nestrpí nikoho na svém panství. Ale byl jiný než ostatní. Měl jen pár sluhů a o své panství se vůbec nestaral. Hrad chátral dál," stařec zmlkl a natáhl se pro korbel.
Hans chytil jeho ruku a přitlačil ji zpět ke stolu.
"Co byl zač?"
"To nikdo přesně nevěděl, pane. Vědělo se, že není chudý. Kdykoli si něco objednal na trhu, vždy zaplatil požadovanou částku, ať byla jakákoliv a nikdy o ní nesmlouval. Ale"
"Ale co?"
Stařec ztišil hlas a rozhlédl se kolem sebe, jako by se bál, že je někdo poslouchá.
"Ale taky se říkalo, ze má pletky s ďáblem, pane. Lidi procházející jeho pozemky nenávratně mizeli, ale jiné nacházeli."
Ralf se naklonil přímo k Hansovu uchu, tak že Hans mohl cítit jeho zkažený dech.
"Nacházeli je roztrhané na kusy," zašeptal stařec důležitě.
Hans se od něho štítivě odtáhl.
"To mohla být divá zvěř."
"To ne pane, viděl jsem je a mohu vás ujistit, že to divá zvěř nebyla."
"Co se stalo pak?"
"Mezi lidmi to začalo vřít. Říkalo se, že je to ďáblův syn. Ti odvážnější začali přesvědčovat lidi, aby tam vrazili a udělali konec jeho řádění. Jenže pak se ukázalo, že zmizel."
"Zmizel? Jen tak?"
"Ano. Když tam lidi vyrazili, nenašli po něm ani stopy. Všude se jen válely hromady rozbitého nábytku pokrytého tlustou vrstvou prachu. Obyvatelé města si mysleli, že se ho zbavili. Našlo se dost dobrodruhů, co chtěli najít jeho peníze, které tam jistě musel někde schovat. Ale vrchní patra vypadala, jako by je po desítky let nikdo neobýval a do těch nižších se jen málokdo odvažoval. Ti, co se odvážili, zaplatili vlastním životem. Po nějaké době tam totiž zase začali mizet lidi. Všichni si mysleli, že se hradní pán vrátil, aby chránil svůj poklad."
Stařec se zase natáhl ke svému korbelu. Tentokrát mu to Hans dovolil.
"Říkáš, že jeho prachy nikdo nenašel?"
"Nikdo, pane," odpověděl Ralf, když pokládal poloprázdný korbel zpět na stůl.
"Takže tam pořád ještě někde budou," pronesl Hans spíš sám pro sebe.
"Ale to zlato je prokleté, pane. Neměl byste tam chodit!"
"Ty svoje pohádky vyprávěj děckům, dědku."
Hans vstal od stolu. Stařec ho už nezajímal.
"Vy mi nevěříte?" ptal se nechápavě se Ralf.
"A kdo by ti měl, sakra, věřit?"
"Proč jsi mu nedůvěřoval?" zeptal se muž v křesle.
"Měl jsem to všechno za pohádku."
"Tak pohádka," řekla zamyšleně temná postava.
Hans neodpovídal.
"Proč jsi o tom neřekl svým kumpánům?" přerušil nastalé ticho muž.
"Řekl jsem jim to."
"Ne, tys jen řek, že se místní bojí povídaček o strašidle. Ale já se ptám, proč jsi jim neřekl to samé, co ti pověděl Ralf?"
"Nevím."
Neznámý se zadíval z okna na měsíční svit. "Co se dělo potom?"
 
"Bloudíme tu už nejmíň dvě hodiny, Hansi. A pořád nic. Myslím, že by jsme měli vodsud vypadnout."
"Klid, Karle. Jenom chvilku a najdeme to. Teď to přece nemůžeme vzdát. Teď, když už jsme tak blízko," uklidňoval ho Hans.
Ve skutečnosti nebyl tak klidným, jakým se navenek zdál být. Bloudili v těch pustých chodbách už hodiny, a pořád nic nenašli. Úzké chodby se neustále stáčely pořád níž a níž. Několikrát se museli sehnout a přikrčit, ale i tak naráželi hlavami a lokty do stěn kolem sebe. Cestou míjeli mnoho otvorů ve stěnách. Někt
eré byly zazděné, jiné ústily do malých a prázdných komůrek. Pochodně v jejich rukou pláli a plnily chodby rudými stíny. V tom málu, co viděli v mihotavém světle, zahlédli schody vytesané do skály, které se mírně stáčely do leva. Když k nim došly, zjistili, že se kolem vrší hromady zdiva. A i schody vypadaly dost zchátrale.
Sestupovali dolů mezi stěnami s neklamnými známky činnosti plísně. Hans se zastavil. V hloubi hradu se ozývaly zvuky. Věděl, že je to vítr, že třískají okenice a že praská starý nábytek, i tak to ale bylo nepříjemné, ba až děsivé. Jediné, co jej nutilo neotočit se a neutéct z tohoto bohem zapomenutého místa, byla předtucha bohatství, které na ně jistě čeká. Sevřel jílec své čepele pevněji, až mu zbělaly klouby a vyrazil kupředu.
Jaké bylo jejich překvapení, když vešli do prostorné a rozlehlé síně! Na stěnách visely dlouhé tapisérie vybledlé věkem. Člověk nedokázal rozpoznat ani jaké barvy původně byly. Podél zdí byly uchyceny pochodně. A některé z nich hořely!
"Co to sakra je?" vzpamatoval se jako první Erik.
Čtveřice mužů se zvědavě rozhlížela po sálu. Larss nervózně těkal pohledem po místnosti. "Když tu nikdo nežije, tak proč tu sakra hoří ty pochodně?"
Ani to nemusel vyslovovat nahlas, každému z nich se v hlavě honila stejná myšlenka doprovázená vtíravým pocitem strachu. Byli vystrašení a nechápali, co se děje. Utéct ale ještě nehodlali. Ne když se dostali až sem. Ne bez svého zlata!
"Myslím, že jste nebyli pozvaní, pánové," rozezněl se místnosti strohý hlas.
Čtveřice mužů se ihned otočila k jeho majiteli. Stál tam, chráněn před světlem louči ve stínu jednoho ze sloupů podepírajícího strop.
"Ne, jsem si jist, že jste nebyli pozváni," pokračoval vysoký muž.
"Kdo sakra seš?" zeptal se Erik.
"Žádný člověk mi nebude tykat, pse," zvýšil hlas nově příchozí.
"Ale abych nebyl nezdvořilý. Jsem pánem zdejšího hradu."
"Tahle zřícenina přece nemá žádného pána," začal Larss.
"Tento hrad má svého pána. Mě. Zato vám mohu říct jistě, co nemá. Nemá nezvané hosty," dokončil muž a tasil štíhlý meč.
Mrštně jako kočka se k nim začal přibližovat. Čtveřice mužů se rozestoupila s připravenými zbraněmi, aby se mohla navzájem krýt. Temná postava je začala obcházet, jako by hledala nejlepší místo pro výpad. Nyní si ho mohli prohlédnout mnohem lépe. Měl na sobě dlouhý, ale časem zašlý černý plášť s kápí, která zabraňovala výhledu na jeho obličeje. Pohyboval se pomalu a opatrně. Jeho kradmé pohyby připomínaly pohyby šelmy před skokem.
První, kdo zareagoval byl Karel, který si přehodil svůj krátký meč do levé ruky, zatímco pravou vytáhl pistoli až doposud nacházející se u jeho pasu. Neměl moc času, jeho cíl pochopil, co bude následovat a pokoušel se uskočit. Měl tak málo času. Nejistě natáhl kohoutek, vyslal krátkou modlitbu k Bohu, a vystřelil. Výsledek nebyl zrovna
takový, jaký očekával. Místo okamžitého výstřelu se ozvalo zlověstné zasyčení a objevil se velký oblak bílého kouře, který strašně štípal do očí. Teprve po chvíli se ozval ohlušující výbuch doprovázený temným mrakem a duši rvoucím výkřikem.
A pak se to stalo! Ostří našlo ostří. V místnosti zavládla panika. Hans se oháněl mečem kolem sebe. Nepřítel byl všude a nikde zároveň. Místností se rozléhaly výkřiky a krátké nadávky. Hans zakopl. Neviděl ani na krok, začal rychle osahávat překážku, která mu bránila v cestě. Ucukl, protože to, co měl zprvu za překážku, se začalo sápat po něm. Udeřil to co nejsilněji jílcem svého meče v naději, že se tak osvobodí ze sevření. Následoval mlaskavý zvuk doprovázený křupnutím kosti. Ta věc na zemi zaječela! Byl to Karel. Pistole mu musela vybuchnou v ruce. Měl utržené zápěstí a byl zle popálen. Držel se za hlavu ze které mu tekly pramínky krve. Hans se postavil. Zděšeně se ohlížel a ještě zdvojnásobil rychlost svých seku, ale jeho jediný soupeřem byl všude přítomný oblak kouře z Karlovy pistole.
Pak si jich všiml. Erik a tajemný cizinec zkřížili své meče. Střetli se tvrdě. Erikův krátký meč zablokoval cizincův výpad a v mžiku se vyřítila jeho dlouhá dýka na nechráněnou hruť protivníka. Ten však uskočil a znovu zaútočil. Kroužili kolem sebe, výpad střídal výpad. Ani jeden si toho druhého nepouštěl k tělu. Erik mrštně uskočil před další z mnoha ran., jež na něj dopadaly, přenesl svou váhu na pravou nohu a soustředil veškerou sílu do své levačky, ve které svíral dýku. I když si toho cizinec všiml, nebyl dost rychlý, aby se kryl nebo se dostal dostatečně daleko. Zmohl se jen na rychlé škubnutí hlavou, na níž mířila smrtící čepel. Dýka prořízla kápi i s tím, co skrývala, sjela na mužovo ramena a odhalila zjizvenou a zakrvácenou tvář pána místního hradu.
Hans, přihlížející onomu zrůdnému představení, zalapal po dechu. Na to, co uviděl, nebyl připraven. Po mužově pohublé tváři stékaly pramínky karmínově rudé krve, která byla v kontrastu s jeho až nenormální bledostí. Jeho oči žhnuli v záři loučí, jako dva do ruda rozžhavené uhlíky. Ale snad nejhorší byla jeho ústa. Ten málem šíleny škleb dodávající jeho tváři vzezření šílence.
Erik znejistěl. Jeho meč se mu najednou zdál neuvěřitelně těžký. Jediné,co si přál, bylo být co nejdál odsud. Krvácející muž se vzpřímil a vyrazil vpřed. Erik sesbíral veškeré své síly, zařval a sekl svým mečem po cizinci. Čepel zasvištěla vzduchem. Cizinec jej však zachytil svým štíhlým mečem a odrazil vzhůru. Pak sekl čepelí dolů a rozťal Erikovu tvář i hruť. Vy
tryskla krev, Erik se s řevem zapotácel. Přitiskl si ruce na tvář a ječel zoufalstvím. Vzduchem zasvištěla ocel a umlčela jeho výkřik navždy.
To už ale Hans neviděl. Nemohl se dívat na ta jatka. Před očima měl pořád ten hrozivý škleb. Škleb šílence. Hans utíkal. Bál se jako ještě nikdy v životě. Pochyboval, že se odsud dostane živý, ale alespoň se o to pokusí. U vchodu na schodiště, ze kterého se sem dostali, uviděl Larsse. Ležel na zemi. Nejspíš byl zraněný, ale stejně se pokoušel vstát. Pořád se snažil za
chytit se zkrvavenýma rukama hrubé stěny a dostat se na nohy. Všiml si ho. Larssův pohled byl plný zoufalství a beznaděje.
"Pomoz mi, Hansi, prosím!" zaječel, ale Hans běžel dál a za sebou slyšel už jen bolestivý křik.
"Utekl jsi."
"Musel jsem. Nemohl jsem mu pomoct," vzlykl Hans.
"Mohl!"
"Ne!"
"Ale ano, Hansi. Jenom jsi nechtěl."
"Ne," zasténal Hans. Vybičován mučivými vzpomínkami, které se nyní dostávaly ven, sebral veškeré zbytky svých ve snaze o odpor.
"Kdo jsi? Co po mě sakra chceš?"
"Ty mě pořád nepoznáváš?" muž v křesle se narovnal a drhnutím hlavy si sundal kapuci.
"Ty?" zašeptal zděšeně Hans.
"Ano, velmi správně!"
"Larss," vydechl Hans.
"Nebo spíš část z něho," muž se zasmál, nebyl to úsměv, co se objevilo na jeho tváři. Byl to škleb umrlčí lebky.
"Podej ruku příteli, Hansi!"
L>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1829

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.