Palantir
oddělovač

Spasení

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Spasení "Trevore! Trevore!"
Zase ten protivnej hlas! Nesnáším ho! Z celé hloubky svého srdce ho nenávidím!
"Trevore!"
Zabiju jí! Já jí jednou zabiju! Vím to. To její vřeštění zní, jak když se otevírej ty nejrezavější dveře rovnou do pekla.
"Trééévóóórééé!"
"Už jdu!"
Slyšeli jste někdy zvuk, při němž jste měli chuť vystřelit si mozek z hlavy a koukat se, jak si to pomalu stéká po zdi, raději než poslouchat to, co se vám zařezává jako velice tupá pila rovnou do duše? Tak přesně takový hlas má teta Beax.
Trevor slezl z postele, natáhl na sebe čisté trenýrky, vyšel kolem Beax ven z pokoje a beze slova zapadl do koupelny.
"Máš na stole snídani!"
Jako cirkulárka, která se chce prodrat nekonečným polenem. Kdybyste její hlas slyšeli, nedivili byste se mi, že jí skutečně nenávidím. Být s tetou Beax v jednom malém bytě osmnáct let, také byste z toho začínali šílet.
"Hned tam budu," odbyl Trevor tetu Beax a chrstl si na obličej ledovou vodu, aby z hlavy vyhnal ozvěnu toho skřehotavého pazvuku. Příliš to nešlo, protože ho měl v sobě tak zažraný, že se ho zbavil pouze tehdy, když poslouchal hudbu. Ta jediná mu umožnila, aby chvíli slyšel něco jiného, než tetu Beax, která se původně měla narodit jako motorová pila.
Ne, pravda byla ve skutečnosti jiná. Teta Beax se měla narodit jako nový Mesiáš, ale někde se stala chyba. Ona se vlastně nejmenuje Beax, ale Beatrix, Beax si říká proto, že si myslí, jak skvěle to nezní.
Nezní. Nikdy nepochopím, proč si myslí, že Beax zní nějak božsky. Beax je skoro jméno pro nějakou pornoherečku, která nemá problém s tím, aby obskočila čtyry muže najednou a z toho dva byli černoši.
Teta Beax věří, že je vyvolenou osobou, která se však narodila do špatného těla vychrtlé a revmatické ženy, která má už od patnácti problémy s pravidelnou menstruací, trpí na modřiny a velice často nosí krční krunýř, neboť její páteř je defektní.
I přesto si ale myslím, že ještě nemusí náš malej byt otravovat svojí děsnou přítomností!
Beax je sestrou Trevorovy matky Liliam. Jejich rodiče, celoživotní květinové děti, jim dali tato jména, protože se jim zdála vznešená. Beax se nastěhovala do Liliamina malého bytu s ložnicí, koupelnou a obývákem kombinovaným s kuchyní, těsně před Trevorovým narozením, aby sestře pomáhala s výchovou. Trevorův otec nebyl zrovna vzorným rodičem. Považoval se za "vynálezce", a tak většinu času trávil v laboratoři, a jelikož se mu podařilo zfalšovat DNA testy, nemohlo být jeho otcovství prokázáno.
Přiznám se, že mi ale otec nechybí. Jednou jsem ho viděl. Hrůza! Celej špinavej, a sice jsem nebyl dost blízko na to, abych ho cítil, ale jsem si jistej, že smrděl jako stoka, kde si udělali prdící mejdan skunkové jedoucí v LSD, možná heroinu.
Beax pomáhala s Trevorem jen nějakou dobu, protože to nebyl její záměr, proč se chtěla k sestře nastěhovat. Z jejího bytu ji totiž vyhodili, protože si do něj tahala skupinu podivných "přátel", kterým se podařilo při jistých "experimentech", roztavit veškeré sklo v domě, ať už se jednalo o sklenice, které i v dnešní d
obě ještě někdo měl, nebo výplně oken. Vlastně nešlo o nic tak hrozného, okna se stejně měla měnit a místo nich nastoupilo průhledné plasklo, ale ostatní nájemníci si konečně našli důvod, proč tu potrhlou Beatrix vyhodit.
A tak ta baba skončila u nás!
Beax byla jednoduše řečeno fanatička. Těžko říct jestli náboženská, ale je možné říci, že byla fanatičkou víry. Bezmezně byla své víře oddaná. A co že vlastně byla ta její víra?
To neví ani ona sama. Jednou jsem se jí na to ptal. Nedokázala mi srozumitelně a nějak jednoduše vysvětlit, v čem ta její zpropadená víra vlastně spočívá.
Víra Beax byla založena na tom, že sama sebe považovala za někoho, kdo měl být Mesiášem, jak již bylo řečeno, ale hloupou chybou nepředvídatelných náhod se jím nestala. A tak se během svého života neustále snaží najít cestu, jak se tímto Mesiášem stát. Velice jí k tomu pomáhaly halucinogeny, ale i další látky, které s oblibou konzumovala s vyvolenými šesti "apoštoly".
Tak tohle je vážně legrace, těch jejích šest apoštolů. Je to tlupa šesti idiotů, jeden pupkatej prďola, co dřív chlastal pivo a teď jede na kombuche míchané s Hi-LSD, ženská, která se narodila s penisem, jednou jsem to viděl, z toho by jeden blil, další týpek, kterýmu chybí oko, protože si ho vyháknul při rybaření, zrovna
nahazoval a háček mu chytil oko a ten debil ještě zatáhnul, další baba, od který neuslyšíte nic jinýho než "Mmmm", vlasy jí trčí na všechny strany, mladej kluk, kterej je neustále pod vlivem "kouzelných houbiček", nikdy jsem ho neslyšel říct smysluplnou větu, skoro jako nějaké písně Johna Lennona, myslím, že dokonce jednou řekl něco, jako že je mrož z vejce, no a nakonec je tam taková divná matrona, má kozy jako vozy, který ukazuje ve výstřihách jako kráva, myslím, že kdyby jí napojili na dojičku, měly by vystaráno, no a tohle maj být apoštolové, vážně pořádná prdel. Když jsem je poprvý viděl, řehtal jsem se jako cvok v blázinci.
Těchto šest "apoštolů" kdysi Beax pomohlo s roztavením oken a veškerých skleněných věcí v jejím bývalém domě. A tato šestice se div nenastěhovala i k Liliam.
Moje máma je trochu hloupá. Ona vlastně má svojí sestru velice ráda a nedá na ní dopustit, i když ví, že nikdo jiný tetu nemá rád. Jako jediná jí říká Beatrix a jako jediné to Beax trpí. Já jí říkám prostě jenom teto. Máma má sestru tak ráda proto, že spolu vyrůstaly samy s otcem, který je týral. Bral je jako své otroky, ne jako svoje děti. Ani se moc nedivím, že Beax zmagořela, neměly lehké dětství, ale stejně jí nesnáším.
Liliam svou sestru trpěla i přes její podivné chování, excesy s různými drogami, mhouřila oči před chování apoštolů.
Pupkáč se nám jednou vydělal na koberec. Teta, kráva jedna, to obhajovala tak, že Bůh seslal manu. Když jsem jí vybídl, ať manu pozře, moc se jí nechtělo. Nakonec to neudělala. Využila té svojí
podivné schopnosti a nechala hovno zmizet.
Liliam svou sestru milovala a bohužel pouze Trevor viděl, co je vlastně zač, že je pouze vyšinutou osobou.
Jojo, jen já jsem prozřel. Myslím, že tuhle větu řekla teta Beax snad tisíckrát. Když to říká ona, zní to skutečně neskutečně zapáleně, to je teda slovní spojení - skutečně neskutečně.
Trevor vyšel z koupelny a přešel do obýváku-kuchyně. Políbil matku, která seděla u stolu se šálkem antidepresivní kávy (tzv. antikávy). Když ho přivítala úsměvem, i jemu tím na tváři vykouzlila úsměv. Ten však velice rychle zmizel, když se podíval na svou snídani, která se krčila v misce na plasklovém stole.
"Svestky?"
"Švestky zbožšťují!" vysvětlila Beax.
Liliam na Trevorův vyvalený obličej mohla jen rezignovaně pokrčit rameny.
"Švestky se špenátem?"
"Se špenátem, sojovou omáčkou a praženou skořicí."
"A to mám jíst?"
"Ovšem, spousta vitamínů, minerálů a povzbuzujících látek."
"Který mě povzbudí natolik, že pode mnou exploduje záchod?"
"Dělej si z toho klidně legraci, Trevore, al
e je to jen pro tvoje dobro."
"Ovšem," procedil Trevor skrz zuby. Věděl, že máma nemá ráda, když se z Beax hádá, takže se s ní nehádal a jen si prostě došel pro znecitlivující prášek, aby necítil tu příšernou pachuť, kterou teta vždycky dokáže do svých "jídel" vložit.
Po snídani odešel do školy. Jedl velmi rychle, protože nehodlal v tetině společnosti trávit delší než nezbytně nutnou dobu. Venku před domem potkal pokuřujícího pupkáče. Ten rychle cigaretu zahodil, protože Beax nesnášela, když někdo kouřil normální cigarety. Ona povolovala pouze cigarety, které pozvednou ducha, no zkrátka marihuanu a její nejnovější syntetickou náhražku "Norwegian Wood". Pupkáč Trevora očividně považoval za potenciálního žalobníčka.
Ať si ten trotl klidně kouří deset najednou. Já určitě nebudu ten, kdo ho tetce nabonzuje. Ty její apoštolové jsou mi ukradený, i když bych byl teda radši, kdyby od nás vypadli a drželi se od máti co nejdál. Někdy mám docela strach, že nám tahle tlupa způsobí pořádný problémy, ale mámě to nevysvětl
ím, ta tetu ani její nohsledy prostě nevyhodí, na to jí má příliš ráda. Bohužel. Ale doufám, že zůstane u toho, že budou jenom popíjet ty svoje hnusokvasy, kouřit nějaký vonný tyčinky a koupat si ksichty ve slaný vodě a moči. Jen ať už neserou po obýváku!
Tak tohle byl zase jeden skutečně prospěšnej den ve škole. Měli jsme čtyři hodiny! Jo, slyšíte správně, celý čtyři hodiny jsme tam museli trčet, než nám do palice nakopírovali nějaký data o historii a podobný kraviny. Teď už bych vám moh spočítat logaritmus o jakýmkoli základu s přesností a třicet desetinných míst, ale řekněte mi, kdy takovou zhovadilost budu potřebovat? Kdyby aspoň v tý zatracený škole byl nějakej učitel, z kterýho by si jeden mohl dělat prdel, ale ne, je tam jenom ten odpornej robotickej hlas, co nám říká, co teď budeme dělat. Docela závidím mámě, že ještě zažila normální učitele. Sice to muselo bejt hrozný poslouchat pořád nějakýho blbouse, co se vám snaží něco nalít do hlavy, ale aspoň si z něj mohli dělat prdel. Jo, tehdy ještě neexistovaly emčipy*. Vážně to muselo bejt drsný, když se člověk musel všechno učit nazpaměť bez emčipu. To si ani všechno nemohl zapamatovat. Ani si to nějak nedokážu představit.
Trevorova cesta domů nebyla ničím zajímavým. Podle posledního příkazu Meziměstské federace, musel ihned po škole nastoupit na rychlovlak přímo do svého Obytného teritoria, které v jeho případě bylo MX-968: "Západní oblast". Nařízení bylo nutné dodržovat. Vyskytovat se příliš dlouho venku mohlo mít velice neblahé následky na fyzický stav l
idského těla.
Toto nařízení bylo respektováno a ani Trevor s ním neměl problémy. Už viděl chlapíka, který ho porušil. Nevypadal vůbec vábně.
Vábně? Ten trotl se rozpadal. Kusy masa z něj padaly a nějakou mně neznámou silou se vznášely! Jo. Odlouply se od něj a levitovaly jako nějaký pouťový balónky. No jo, balónky už jsem nezažil, ale četl jsem o nich. Zajímavá věc. Pouti musely bejt legrace. Dneska už nic takovýho není.
Cesta atmosferickými koridory do teritorií není pro nikoho ničím zajímavým. Občan musí nasednout do "myšovlaku", jak se rychlému dopravnímu prostředku na principu japonských rychlovlaků říká, a tady setrvat, než se "myšovlak" zastaví před potřebnou obytnou zónou, tedy před domem každého cestujícího. Trevor si krátí cestu, která někdy může za
brat i celou půl hodinu, jeho zóna byla téměř na konci Západní oblasti, poslechem hudby.
Vím, že si často stěžuju, jsem už prostě takovej typ, ale půlhodina v myši je vážně děsně dlouho. Myši nebyly zrovna konstruovaný pro to, aby lidem poskytly pohodlí. Člověk se napasuje do takový malýkukaně, kde se nemůže hejbat, připoutaj ho pásy, nemůže ani koukat ven, protože plasklo tam prostě není, jako by byl člověk v rouře, která ho veze rovnou do chřtánu pekla. I když peklo, je vlastně tam venku mimo atmosferické
koridory. Ale musím říct, že ta půlhodina je pořád lepší, než třeba půlhodina s tetou Beax, vlastně je to lepší než i čtvrthodina s tetou Beax!
"Myšovlak" dorazil do Trevorovy zóny a Trevor urychleně vystoupil, jak se to od něj vyžadovalo. Ulice byla jako vymetená. Už žádný pupkáč nepostával u vchodu do domu. Trevor doufal, že není ani u nich doma a že tam není ani teta Beax, že se zase jednou přesunuli k jednomu z apoštolů. Věděl, že tahle naděje je velice malá, ale vždy tu byla. Kdyby už nic jiného, aspoň
by pro dnešek mohli rozpustit to jejich apoštolské sezení.
Nebo spíš feťácký sezení, když se nad tím jeden zamyslí... Sakra, nějak mě začíná bolet hlava. To není zrovna nejlepší znamení. Jestli je to z toho, že jsem byl moc dlouho venku, tak je to vážně pěkná prdel... Doufám, že to je z těch vonejch tyčinek a kadidla, nebo co nám to tam pořád zapáchá. Teta furt s něčím smrdí, že prý aroma uvolňuje tělo i mysl, uvolnění těla v jejich podání už jsem jednou zažil, ale garantuju, že k uvolnění mysli dojít nemůže. Vůně je jedna věc, ale ty koncentrovaný smrady, který tam vypouští, to je vážně síla. Dokáže se zavřít v obejváku s tou svojí kompanií, zapálit tucet vonejch tyčinek, vystříkat pokoj děsivejma vůněma, který vyprodukovala četa zpocenejch roztelskávaček s šedesáti kily nadváhy. Ale teda ta hlava mě bolí jakože dost. Potřeboval bych nějakej prášek. Asi si vezmu hned jeden asp10**. Ten mi navíc ještě zvýší aktivitu, takže se budu cítit líp. Ty čtyři hodiny v tý škole mě docela dostaly.
Jak se Trevor blížil ke svému domu, ulice byla prázdná, přesně jak se sluší, ani jedna hlava nevykukovala přes plasklo ven, bolest v hlavě sílila. Ne že by již byla nesnesitelná, ale měla k tomu velice blízko. Potřeboval asp10 a to velice nutně. Schody k domu vyběhl po třech
a vchodovými dveřmi zapadl do chladné a temné chodby bez schránek a jmenovek. V tu chvíli jeho hlava explodovala.
Jen tak. Prostě bum...
Procházel chodbou posetou květinami. Všechny stěny pokryly květiny jako na nějaké šílené hipísácké diskotéce. Různě se točily, měnily barvy, zvětšovaly, zmenšovaly, celá chodba vedoucí k výtahu zářila růžovou jako na sjezdu všech hošanů z města. Růžová přešla v červenou, ta v oranžovou, a ta přeskočila na fialovou, která zestvětlala zpět na růžovou. A květiny okolo se pohy
bovaly jako roztočené deštníky, jako paraplata proti slunci, která roztáčí rozesmáté dívky v tom nejkrásnějším a nejteplejším létě, kdy je zbytečné nosit i kalhotky nebo podprsenky.
Dopotácel se k výtahu. Květiny a diskotékové světlo kolem sebe vnímal jako odpornou kulisu, ne jako krásné a vysmáté pozadí pro trip. Chtělo se mu zvracet, ale dávil jen na sucho. Přivolal si výtah, ještě tohle dokázal, ale několikrát to musel opakovat, protože se prstem nemohl trefit na dotykové tlačítko. Viděl ho třikrát. I kd
yž si promnul oči, nepomohlo to, akorát na chvíli viděl vše pětkrát.
Výtah dlouho nejel. Květiny zmizely. Displej s číslem patra, v němž se zrovna výtah nachází, ukazoval podivné symboly. Kdyby mohl hádat, kdyby byl schopen něčeho jiného, než jen toho stát a nespadnout, možná by si tipl, že to jsou japonské znaky. Přeskákala nejméně stovka znaků, než výtah konečně přijel.
Dveře se otevřely a z nich se vyvalilo zlatavé světlo. Zavřel před ním oči.
Když je mohl znovu otevřít, z výtahu na něj hledělo zlaté čalounění, které zdobilo jakousi sedačku, aby si cestující mohl sednout, kdyby ho během cesty přes deset pater rozbolely nohy.
Dovnitř mu pokynul livrejovaný služebník, který se na něj usmíval ústy tak širokými, že chybělo jen málo, aby se mu úsměv rozlil p
o obvodu celé hlavy.
Vklopýtal dovnitř.
"Jaké patro to bude, pane?" zeptal se muž, který jako by vypadl z nějakého filmového hotelu.
"Desáté," zaznělo v odpověď.
Sluha se nijak nepodivoval nad vzhledem muže, kterého měl svézt do desátého patra. Bral ho jak
o dalšího zákazníka hotelu, který tu nikdy neexistoval.
"Máme dnes krásný den, že pane?" snažil se nadhodit nějaké téma hovoru.
Zákazník k němu vzhlédl, obličej celý bílý, lesklý potem. "Nádherný," vypravil ze sebe.
"Viďte? Takhle v létě máme spoustu klientů, hlavně těch bohatých. Jezdí sem až z Kanady. Jsou to takový ti pupkáči, co se vám vyserou na kanape a vy to po nich musíte uklidit." Livrejovaný poskok se stále zářivě usmíval.
"Ano," řekl pouze zákazník.
"Doufám, že nejste takový, pane."
"Ne, nemějte
strach."
"Ale musím vám říct, zrovna teď tu máme takovou zajímavou partu. Sedm lidí na jednom pokoji. Jsou to trochu podivíni, ale rád je vozím, je s nimi legrace. Myslím, že jedna z žen je jejich... něco jako vedoucí, řekl bych. Beax jí říkají, zajímavé jméno, nemyslíte, pane?"
"To je moje teta."
"Opravdu? A proč jste to neřekl hned, pane?!"
Trevor sledoval poskokův prst, jak se přibližuje k ovládání výtahu. Sice stále viděl třikrát, ale i přesto si dokázal přečíst označení jediného tlačítka, které na pane
lu bylo. Stálo nad ním: BEAX.
"Hurá za tetou," povzdechl si.
"Říkal jste něco, pane?"
Zavrtěl hlavou.
"Mnoho lidí za paní Beax nejezdí, pane. Jste jeden z mála. Myslím, že je to velká pocta. Někdy bych s ní chtěl mluvit. Víte, ne jen tady mezi těmi čtyřmi úzkými stěnami, myslím venku, na jejím pokoji třeba, být s ní, poslouchat jí, myslím, že je to velice inteligentní a zajímavá žena. Má světu co říct.
"To rozhodně," souhlasil Trevor. Sluha si ironie v jeho hlasu nepovšiml. Byl natolik rozjařený, že přehlédl i další suché dávení. Trevor se hrozně potil, cítil, jak se mu trenýrky lepí na zadek i varlata. Tenhle pocit nesnášel, stejně tak triko se mu přilepilo k zádům, měl toho dost, potřeboval asp10. Potřeboval ležet, potřeboval... Vlastně nevěděl, co přesně
potřebuje. Něco bylo špatně a on nedokázal určit co. Spí? Je tohle pouze sen? Kdo ví...
"Slyšel jste, že se Beax prohlašuje za Mesiáše, pane?"
"Ano."
"Á, to je dobře, pane, doufám, že s ní souhlasíte. Já rozhodně ano. Sice to ještě není veřejné, ví to jen lidé z hotelu a její nejbližší, a vy samozřejmě, ale myslím, že je to skutečně velice pravděpodobné. Ona vyzařuje auru. Cítíte to taky, pane? Její aura je velice silná."
"Ano," nevzmohl se Trevor na lepší odpověď.
"Všiml jste si, jak se svět změnil, pane?"
"Cože?"
"Během pár let. Jsme úžasnou technologickou civilizací, všechno řídí roboti, v hlavě máme čip, který nám zaručuje, že už nás nikdo neokrade o peníze. Ale nemáte pocit, že se i z nás stávají roboti? O tomhle bych si s paní Beax chtěl promluvit, chtěl bych znát její názor. Ale myslím, že ona s tím také nesouhlasí. Technologická civilizace je naše prokletí, nemáte ten pocit, pane?"
"Nevím."
"Měl byste vědět, pane, měl. I vy máte čip, že pane? Nebolí vás z něj někdy hlava, pane? Mě tedy ano. A pořádně a nejde to zahnat žádnými prášky. A myslím, že to bude čím dál horší. Copak nevidíte ty zákazy, pane? Pořád nám zakazují, že nemůžeme být dlouho venku, máme se raději zavírat doma. Myslíte si, že to bylo i před takovými čtyřiceti lety, pane?" Tentokrát poskok na odpověď nečekal. "Ani omylem, pane, viděl jsem fotografie, viděl jsem filmy, všechno bylo jinak a věřte mi, bylo to o hodně krásnější, než je to teď. Teď je všude jenom samé plasklo, kov a kdoví co ještě, jen aby nás nemohla zabít radiace, která je tam venku a je jí tam hodně. Nevím proč, na to se mě neptejte, tohle se jim daří tajit dobře, ale přesto je to špatně, takhle by to být nemělo. Stávají se z nás roboti, kteří pouze poslouchají příkazy. Nemůžeme nic. Nemůžeme chodit venku, nemůžeme dělat, co bychom chtěli. Jen být zavření v malých pokojích. Tohle není správné."
Trevor se stále propadal do mlžného oparu horečky a bolesti, ale přesto k němu doléhala slova. A na těch slovech něco bylo. Beax by je nazvala Slova. Poslední, co zaslechl, bylo: "Pamatujete na Ježíše, pane? Na vyprávění o něm? Dnes už ho moc lidí nezná, ale myslím, že vy ano. Ježíš se vrátil, Ježíš je zase mezi námi, věřte mi, podle mě je to vaše..."
"Dobré ráno, Trevore."
Ne, už ne ten strašnej hlas! Pukne mi z něj hlava.
"Ale ano, milý synovče, jen se hezky prober. Budeš muset to moje skřípání ještě jednou vydržet."
Trevorovi se ani trochu nezamlouval tón, s jakým Beax mluvila. Otevřel oči. Seděli všude kolem něj. Ležel mezi nimi. Mezi apoštoly. Měli křídla. Nebyli krásní jako andělé na obrazech. Byly to pořád ty odporné existence, které si Beax tahala k nim domů, ale tentokrát měly křídla.
"Jen na efekt," řekla Beax, které seděla ne několika polštářích a na sobě měla jen volnou tuniku. Jak dobře věděl, podobná se nosila v Římě, kdys
i velice dávno.
"Cože?"
"Ta křídla, ta tunika, je to jen na efekt, nezáleží na nich. Ta křídla nejsou k tomu, aby létala, jsou jen ozdobou. Vlastně tu ani nejsou, ty je pouze vidíš. Stejně jako mou tuniku. Ve skutečnosti mám na sobě to, co vždy, ty jen vidíš to, co chci, abys viděl."
"Aha..." Trevor se zvedl na lokty a nechápavě se vpíjel do tetiných očí. Na hlavě se jí objevila trnová koruna. Trnová koruna z ostnatého drátu. Po čele a dolů po lících, kolem nosu a rtů jí stékaly čůrky krve.
"Nemusíš chápat, Trevore, o to mi nejde. Jen musíš uvěřit."
"Čemu?"
"Tomu, že jsem měla pravdu. Vím, že mě nenávidíš, a vím, co si o mně myslíš. Vím to dlouho. Umím číst myšlenky, ale na tom teď nezáleží, já ti chci dát šanci. Šanci uvěřit."
"Ale čemu?!"
"Uvěřit mně, uvěřit ve mě."
"Ale..."
"Musíš uvěřit tomu, že já jsem spasení."
"Cože?"
"Vždyť víš, Trevore. Jsem Mesiáš. Copak sis ze mě kvůli tomuhle nedělal často legraci? Kvůli tomu, že prohlašuji, že jsem Mesiáš, který se narodil do špatného těla."
"Ale to je blábol."
"Opravdu si to myslíš, Trevore?"
"Ano! Seš šílená!"
Beax se nahlas zasmála. "Možná, možná, synovče. Ale lidé ve mě věří, a pokud ne, velice brzy začnou. Já mám tu moc."
"Jakou moc?"
"Moc přimět lidi věřit a vést je. To nikdy nebyla legrace, Trevore, ty seance tady u vás, to, jak jsem nechala zmizet sklo ve svém prvním bytě, to, jak jsem nechala zmizet i další věci. Mám velkou moc, i když tomu nevěříš. Jsem vyvolená, jen jsem potřebovala jiné tělo, nové, lepší."
"Dyť seš pořád stejná!"
Moje hlava! Rozskočí se mi na kousky! Ať to už skončí! Ať to všechno skončí! Nenávidím tu ženskou! Nenávidím svou matku za to, že jí tu s námi nechala žít!
"Ale ne, Trevore, jen se podívej kolem sebe."
Nechtěl ji poslechnout, ale podíval se. Měl pocit, že mu v tom někdo pomohl, jako by ho někdo ovládal, někdo další. Beax? Ale to přece...
Všichni apoštolové klečeli na kolenou, hlavy zakloněné a oči otevřené, ale bylo vidět pouze bělmo, jako kdyby byly v nějakém silném transu.
"Ano, Trevore, jsou v transu, tak silném transu, že už se z něj nikdy nedokáží probudit. To oni jsou moje tělo, jsou moje síla, díky nim mohu být silnější. Díky nim se mohu stát vyvolenou."
"To přece..." Trevor už nezněl tak odmítavě. Jeho oči klouzaly z jednoho apoštola na druhého a měl pocit, že jsou mrtví, že už tu jejich duše nejsou, že je něco vysálo. Pak jeho pohled padl na Beax. Vypadala mladě. Copak si toho nevšiml už před chvílí? Jen mu to nedošlo. Ano, byla mladší a vypadala také silnější, čerstvější, připravenější. Připravenější na co? T
o zatím netušil, ale bál se, že ona mu to řekne.
"Ale jde, Trevore. Copak ti nedochází... ne asi opravdu ne, já vím, co se s tebou teď děje, i pro mě to bylo hrozné, ta bolest hlavy, ale můžu tě ujistit, že moje bolest byla mnohem větší. Není to jednoduché, vystrnadit si z mozku ten čip. Je to velice náročné, když ti ho zabudují už jako malému dítěti, ale jde to. Já jsem ho dokázala zničit a teď ho zničím i v tobě."
"Proč?"
"Protože mám tu moc a také proto, že chci. Musíš se ho zbavit, Trevore, jinak nemá tv
oje existence smysl."
"Seš šílená! Tohle přece nemůžeš! Já nechci, abys to dělala!"
"I kdybys měl pravdu a já byla šílená a neměla na to právo, stejně to udělám, protože už mě nic nezastaví. Já jsem získala svoje tělo, Trevore, teď jsem Mesiáš a mohu nastoupit svou cestu spasení. Svět potřebuje spasit, Trevore, copak to nevidíš?!"
"Ne!"
"Ale nepovídej, copak tě nikdy nenapadlo, že je něco špatně? Ani jednou v životě? Určitě ano. Když jen pomyslíš na to, co se skrývá tam venku za koridory, když čteš další zákaz, který je nutno dodržovat, když musíš být neustále zavřený doma nebo ve škole. Copak tobě to přijde normální? Mně ne. A právě to se musí změnit, musíme se vrátit tam, kde jsme byli, musíme si znovu vybudovat svůj ráj, Trevore, jinak je s námi konec, všichni skončíme v rukou radiace a kusy našeho masa se budou vznášet ve vzduchu, kde nakonec shoří a nezůstane z nás nic. Vůbec nic. Dávám ti na výběr, Trevore, chceš být součástí této obrovské přeměny, nebo chceš pouze zemřít? To je má nabídka. Jaká bude tvá volba?"
"Nechci si vybírat!"
"Musíš, Trevore, tvůj čip už je skoro venku. Můžu tě pak podržet, můžeš se stát součástí mého těla, ale také tě mohu nechat zemřít, musíš se rozhodovat rychle, nechtěj skončit jako Liliam."
"Moje matka..."
"Ano, kdo jiný? Tak
é se nemohla rozhodnout. Já dávám na výběr, ale pokud si nevybereš mou možnost, nemůžu už pro tebe nic udělat. Já jen dokážu tvé tělo nechat dál žít jako součást mě samotné, ale pokud si zvolíš možnost druhou, to už je konečná. Tak vybírej, rychle vybírej, Trevore, ráj nebo peklo se blíží, nenechávej volbu na poslední chvíli, může se stát, že ji promarníš."
"Já nevím!" křikl Trevor. Hlava ho bolela, tak strašně, že nedokázal myslet, nedokázal si vše dát do patřičných souvislostí. Už mu nedocházelo, jak je teta šílená, nedocházelo mu, co se vlastně stalo jeho matce. Nedocházelo mu nic. Má si pouze vybrat, ale měl pocit, že ani to již nezvládne. O tom, jak tato volba byla šílená nemohl přemýšlet, na to měl hlavu příliš zaměstnanou bolestí, která se neustále s
tupňovala. Co si má vybrat? Být mrtvý nebo se stát něčím, co sice žije, ale na takové úrovni, že už se to ani životem nenazývá? Umřít nebo žít jako mrtvola? Umřít nebo žítmrt nebo život? Život! Samozřejmě, že si zvolí život, co by měl volit jiného. Nechce umřít, chce žít! Život je krásný!
"Chci žít!" zařval, až se těla apoštolů jakoby leknutím pohnula. Mohla za to Beax, to ona se lekla, takovou reakci nečekala, nyní mu nečetla myšlenky, a její leknutí se přeneslo na všechny. Když k ní ale dorazil význam Trevorových slov, usmála se. Měla dalšího ve svém náručí, její tělo bylo zase o něco dokonalejší.
"Výborně, Trevore, výborně..."
To už bolest odcházela, odcházela, jako kdyby se nachýlil čas ke spánku a ona ulehla. Ulevovalo se mu. Konečně. I on měl nyní chuť jí na kutě, měl chuť jít zase spát. Pokoj temněl, Beax mizela a s ní i její vítězný úsměv. Trevor si neuvědomoval, co se z jeho tělem děje. Nechápal, že Beax do něj vstupuje a přejímá jej, že si z něj bere jeho duši, jeho sílu, aby se ona mohla stát si
lnější, aby pokročila dál ve svém spasení světa. Osm lidí je málo, ale je to začátek, už si nemusela vybírat, už mohla spasit, koho chtěla, ale na to si bude muset odpočinout.
Trevor už odpočíval. Nezajímalo ho, co teta bude dělat se světem, jak ho zničí svými schopnostmi, on si zvolil život, to bylo důležité. Život. Jen na tom záleželo.
Propadal se temnotou tak hluboko, že ale život přestal cítit. Ale ani na tom už nezáleželo. Nezáleželo vůbec na ničem.
L>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1674

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.