Palantir
oddělovač

Proměna zubního lékaře

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Proměna zubního lékaře Zazvonil budík. Muž ho našátral. Pohlédl zamženým zrakem na ciferník. Posadil se na posteli. Oblékl se. Prošel chodbičkou ke dveřím. Otevřel je. Prošel jimi. Zavřel je. Zamkl. Sešel po schodech. Prošel domovními dveřmi. Na ulici se dal vpravo. Na další ulici vlevo. Přišel k třetí vilce v řadě. Otevřel branku. Prošel jí. Přešel k vedlejšímu vchodu. Odemkl dveře s bronzovou tabulkou s nápisem MUDr Milan Mikeš, zubní lékař, otevřel dveře a prošel jimi. Zavřel za sebou. V chodbičce odemkl a otevřel druhé dveře vpravo, prošel jimi. Pak čekárnou, vstoupil do ordinace a sedl si do zubařského křesla.
Zhluboka vzdychl, protřel si oči a vytřeštil je na velké nástěnné hodiny nad sterilizátorem. Ukazovaly pět hodin, čtyřicet minut.
Muž řekl velice hlasitě, až mu hlas přeskočil:
"Milane, ty vole, zase sis popletl ručičky na hodinkách, ty poloslepče."
Zubní lékař doktor Milan Mikeš neměl tak brzo po ránu nižádnou chuť do jakékoliv činnosti, zůstal sklesle sedět, zavřel oči a začal v mozku převalovat rozmývající se představy a myšenky, nevyjímaje soběspílání. Uvědomil si už zcela matně: dnes je den ordinace pro místní pacienty, sestra Monika přijde za
hodinu. A zpytoval se poněkud mátoživě:
"Milane, Milane, jde to s tebou s kopce, pleteš se, ještě že cestu ze své garsonky do ordinace projdeš po slepu. A téměř se zavřenýma očima dovedeš i zuby spravovat. Jistě, Milane můj, jsem přece profík, uznávaný doktorský odborník, ale jako mužskej nula, tělo hadrové, srdce vyprahlé a hlava plná nesmyslů. Prosakujou mi tam ze snů. Peníze se mi jen hrnou jako z kouzelného růžku, ale co s nimi, když nemám potřebnou šťávu, s níž bych je utrácel? A lidi se mi vyhýbají. S
nad to není kvůli pacientům, které ošetřuji? Tlačejí se sem dva dny v týdnu, protože umím dělat přední chrupy jako lusk. Tvarem, barvou i skusem. Cožpak se někdo může divit, když nemocní se zuby jako zborcená ohrádka nebo s jinak zkřivenou pusou si drží před ústy kapesník? Jako bych byl specialista na první banální zubařkou pomoc.
Měl bych si nadávat: chlape jeden, nejsi s ničím spokojený. Vybral sis tohle řemeslo, dívat se lidem do úst, vrtat se v nich, špičátkama, vrtátkama, plombičky, extrakce a podobné srandičky. Zubař se vždycky s pacientem pere. Málokdy ručně, ale tady bojuje zubařova vůle s pacientovou neochotou a odporem. To noční sny jsou značně výraznější. Raději nevzpomínat: trhám zub po zubu a z úst vytéká pramének krve, šupajdí si koutkem ušklíb
ajících se úst a po bradě rovnou na černé obleky, jako kdybych ošetřoval pohřební nebo svatební hosty. Pak střih a mlátíme se, vzájemně si s postavou v černém uštědřujeme rány, křičím: pozor na ústa, do zubů ne, nechci ničit svou práci. Že bych víc vydělal, kdyby se zuby rozbíjely? Zamýšlím se, svěsím ruce, protivník se přestane věnovat pěstem, respektuje můj obličej. V okamžiku cítím na hrdle ostří, nestačím reagovat. Zasyknu bolesti. Z řezu vytéká krev, slyším: to nic, bratře, a uvědomuju si, že stačilo proniknoutout pár milimetrů hloub a začne z tepny stříkat proud krve. Ošetřuji si ránu čtverečkem gázy, skláním hlavu, na zemi leží zakrvácený skalpel. Takový přece nepoužívám, podle povahy protivníka jsem čekal spíš břitvu. Snový film se mění, vidím otce, jak se holí a řízne se do tváře, maminka nás volá k obědu, na stole se kouří z rajské omáčky, otec si nalévá do sklenky těžké rudé víno a já do vysoké číše malinovku.
Proč bych si měl vyčítat, že miluju červenou barvu? Je to veselá barva života, ale netkví ona záliba v mých zakotvených emocích? Vzpomínky mě zanášejí do minulosti, vidím náš domek se zahrádkou plnou růží, jdu s maminkou po mezích v poli, trhám kytici z chrp a vlčích máků. Ve škole jsem se choval jako vzorný pionýr, poslušně chodil coby mládež
ník na průvody a dokonce s nadšením mával praporem se srpem a kladivem. Ale proč se mi vzpomínky promítají do snů teď, tak intenzivně právě posledních čtrnáct dnů? Spaní jsem měl vždycky slabé a přerývané, většinou se mi zdávalo o vyceněných bělostných zubech, v poslední době se v polospánku převaluji a vzrušuji svými křiklavými vidinami, a když si ke druhé hodině vezmu Hypnogen, konečně upadnu jakoby do krátké smrti a ráno se probudím předčasně s nutkáním jít do práce. Snad je zubní ordinace magnetem přitahujícím mou osobnost neodbytným podvědomým atakem, neúprosně mě přesvědčujícím, abych se stal, pln euforie, náruživým workoholikem?
Doktor si uvědomoval, že na něho měla zneklidňující vliv vyvstalá nadějná konjunktura, vyvolaná změnou druhu zubařské práce. A pětitisícovky se jen sypaly, vždy mimo kontrolu zdravotní pojišťovny. Jako by cosi nad ním vykonávalo podivnou magickou vládu. Jak to vlastně začalo?
Příchozí v pravou polední hodinu, elegantně oblečený pán, prošel čekárnou, po zaklepání vstoupil do ordinace a prokázal se legitimací svazu zubních lékařů Příjemně se usmál. Posadili se ke stolku, všude bylo ticho a klid, mohli si nerušeně pohovořit. V pohodě? Doktor Milan Mikeš dost neobratně skrýval nervozitu, trochu se mu třásla ruku s šálkem, vždyť málo
kdy se dá od úřední návštěvy čekat cokoli příjemného.
Pán v černých brýlích, s černými ulízanými vlasy a přátelskými gesty, byl velice uvolněný, v podstatě řekl následující:
"Dojem vyvolávaný obličejem člověka je považován za velmi důležitý a u některých výše postavených prominentů, umělců a veřejných osob se stává obsesí, plnou touhy po ideálním vzhledu. Jde jim o to, aby vypadali přitažlivě a charismaticky. Lékařská komora zřízuje tudíž pracoviště pro splňování požadavků jedinců, kteří mají dostatečné fin
anční zajištění. Těžištěm jsou plastické operace, liposukce a nejrůznější kosmetická kouzla, podstatný je ovšem vzhled zubů, neboť široký úsměv je přímo působící částí důvěryhodného imidže. Proto svaz zubních lékařů slíbil lékařské komoře spolupráci, vzal si za své zajistit zubní lékaře vhodné k zubolékařské kosmetice. Z databáze jsme vytypovali množinu odborníků přicházejících v úvahu, mezi nimi jste i vy, doktore. Jistě chápete, že vyžadujeme naprostou diskrétnost, je třeba zabránit, aby se našeho bohulibého úsilí nechytil pomlouvačný bulvár. Pacienti k vám budou nasměrováváni a budou se dostavovat také diskrétně. Pravidelně dvakrát týdně, jejich návštěvy vás příliš časově nezatíží. Pacienty objednáme podle harmonogramu centrálního střediska. Žádné další papírování, ne! Poskytneme vám schopnou zaučenou sekretářku. A co snad zapůsobí motivačně, kromě odměn za úkony? Dodáme vám potřebné přístroje do ordinace, pro vás, malá dárková inovace na nejvyšším stupni současné zubní techniky."
Doktor Milan Mikeš byl nabídkou potěšen, nechtěl však dát své pocity najevo. Proto pili kávu mlčky. Věděl, že místních pacientů má v současnosti co by na prstech jedné ruky spočítal, jeho ordinace se nalézá v zapadlé části města, nedaleko od výpadovky. Příliv nových pacientů tedy nevyvolá rozruch a nepřivleče připadnou kontrolu od pojišťovny. Snad jen kdyby Monika... A doktor M. Mikeš se zasnil. Sestra Monika byla růžolící štíhlá blondýna s krásnou dvacetiletou postavou a jemnými ústy, které přiváděly k smíchu doktorovy narážky na možnosti erotického souznění. Milan se asi do Moniky opravdu zamiloval, dokonce šel tak daleko, že svému idolu nabídl manželství. Dívčin smích se stal ještě bublavějším. Milan se urazil: jako by on, velice schopný lékař v nádherných třiceti létech, s kudrnatou hřívou světlých vlasů, svalnatou postavou se zlatým srdcem uvnitř, ach, jako by takový štramák nebyl pro ni dostatečně dobrým!
Návštěvník zřejmě četl lékařovy myšlenky, cinkl lžičkou o šálek jako zvonečkem a řekl zvesela:
"Nebojte se, pane doktore. Zabepečíme vám i vlastní instrumentářku. Kvůli diskrétnosti. Sekretářka Jolanka zvládne oboji. Prošla již všemi potřebnými kurzy, ovládá námi dodané přístroje. Ano, Jolana Pešlová se jmenuje. Hezké jméno, že. A strašně ráda a zcela bezbolestně trhá zuby, takže touhle řezničinou se nemusíte zatěžovat."
Ukázal doktoru Milanu Mikešovi fotografii velmi pohledné černovlásky, která se uměla čarovně usmívat, svými rudými vášnivými rty, aniž by ukázala jediný záblesk jistě sněžné bělosti zubů. Milanovi se rozbušilo srdce. Ta je okouzlující! Jistě ocení jeho kvality. A jak bude Monika žárlit! Bude o něho bojovat! A když pozná, že to byl od Milana jen flirt, ráda mu padne do náručí.
Doktor Mikeš se trochu ironicky ušklíbl: buďto jedna nebo druhá. Monika ovšem především.
Lákavá nabídka nebyla ani nepovedeným žertem, ani falešnou fikcí. Každé úterý a čtvrtek přivážela drahá auta pacienty s kapesníčky u tváří.
"Ano, nechtějí být poznáni." A doktor Mikeš se rozvalil ve zbrusu novém křesle.
"A v jakém úděsném stavu mají chrup!" Jolana si sedla na opěradlo křesla a přitulila se k Milanovi. Neucukl. Pohladila ho po ruce a zalísala se:
"Máš tak jemné prsty, je škoda, aby svíraly kleště. Já pravidelně navštěvuji posilovnu, takže mi trhání zubů vůbec ne
vadí."
"Nejste tak trochu sadistka?"
"Hlupáčku, cožpak si někdo z pacientů stěžuje? Cožpak kdy někdo zaúpěl bolestí? Praxi u tebe, a je tak milá, beru jako profesionální realizaci. Jsem trochu workoholička. Jako ty."
A lepá dívka v bílém plášti šla tanečním krokem připravit kleště, vždy po každém zákroku pečlivě desifikované a sterilizované.
Doktor Milan Mikeš, vysoko oceněn, snažně a úspěšně se činil. Vyplňoval mezery po vytržených zubech ladně tvarovanými, perleťovými, vkusně a kusně funkčními zuby. Díky nové technologii se celý proces obnovy chrupu udál téměř ihned, během jedné půldenní návštěvy seděl nový zub jako ulitý a přibitý.
Kdyby Milan neměl nyní naditou peněženku, jistě by si posteskl: připadám si jako řemeslník, který spravuje plot s vypadlými plaňkami. Ale co: nic není zadarmo. Touto lukrativní fuškou si naopak vydělám tolik, že ve dnech věnovaných místním pacientům můžu s hravostí provádět ty nejsložitější úkony, aniž bych za ně účtoval plnou částku. Je mi dovoleno si altruisticky hrát, nejsa
již ekonomicky brzděn.
Jenom jedno mu kalilo pohodu: Monika s ním nemluvila a dívala se velice křivě. Kde k tomu bere důvod? S Jolankou se přece nemuchluje a nic neplichtí, jejich vzájemné laskavosti jsou zcela v rámci profesionální relaxace. Moniko, Moničko, ty máš pořád šanci. Třeba budu milován dvěma dívkami, ale co na tom, ty jsi jednička, mýmu srdci přirostlá, i ve své zlosti upřímnější. To si opakovával a dodával ve své samomluvě: Jolanka je sice roztomilá a přítulná, ale v nitru jako by chladná, pod
obná skrytému kusu ledu. Zřejmě má styky s jinými štramáky. S kým se asi stýká, v čí posteli spí, v ty dny, co je mi vzdálená? Nevím! Vidíš, Moničko, fakt, Jolana není pro tebe soupeřkou. Možná, že nám sem tu čenovlásku s bleskem v oku seslal sám Nejvyšší, abych v tobě odhalil diamantový poklad, abych vystaven zkoušce, stal se pro tebe důstojným a důvěryhodným partnerem. A tvé srdečko, aby rozkvetlo citem. Ano, jednou, brzy už se naše vztahy změní v lásku.
Pěkně si myslel doktor Milan Mikeš, pěkně, až příliš pěkně, že čtenáři jeho myšlenek a citů hned poznají, že něco s ním není v pořádku, jako by mu někdo předčítal sladké příběhy červené knihovny. A dnes, po předčasném probuzení obzvlášť. Vypadá to tak, že v jeho mozku pracuje jakýsi podvratný červ s lopato
u a snaží se mu přeorat mozkové závity a převrátit myšlení a city na ruby. Cítil se opravdu divně.
Včera to sice s lahví prvotřídního koňaku poněkud přepískl, ovšem, opilecká mátoživost ho dost často potrefovala. Ale vždycky ráno poté býval jako rybička. Dnes ne. Že by stav oblouzení souvisel s včerejším kousnutím do ruky? Tak tohle už se mu dlouho nestalo.
Ten drzý pacient! Kosmatý hromotluk s knírkem. Probodával zubaře pohledy, kdykoliv se Milan třeba nechtěně přitřel ke krásné Jolance. Onen pohled byl tak zvláštní, řezavý, jako rentgenový. Milan udělal posunek, snad z něho pochopí, že je mu tahle holčina volná. Pacientův pohled změkl, podobal se hlubinám, z nichž sálala touha. Teď Milana přímo hladil.
Panebože, teplouš, řekl si Milan, který homosexuály nesnášel. Podíval se na pacientovu kartu: Jaroslav Mlejnek. Já ti, krásnej Jaroušku, ukážu zač je toho loket, vyrvu ti tvý zubáče bez injekce.
Řekl: "Pane Mlejnek, otevřete, prosím, ústa."
Řečený Jaroslav Mlejnek neuvěřitelnou rychlostí vyletěl z křesla a na zlomek vteřiny otevřel ústa. Zabělaly se zuby téměř neviditelně, na mžik vteřiny se sevřely, zakously se a zase pustily. Ústa pacienta se zavřela, podobná zasypané studni. Z doktorovy ruky se řinula krev. Sestra Jolana zbedla jako padlý sníh, rychle odtáh
la doktora od křesla, jako by se obávala dalšího útoku, a spěšně mu ránu ošetřila. Naštěstí kousnutí nebylo hluboké. Jolana se třásla vzteky. Ostře vynadala především pacientovi, neušetřila vyčítavých slov ani Milana. Dokonce mu náhle vykala!
"Modlete se, Milane, aby se vám do těla nedostala infekce."
"Ale to nic není. Ranka na levé ruce. Svou práci dodělám."
"Milane, vy nevíte, jak zákeřná je skutečná infekce. Tihle lidé se pohybují ve vrstvách společnosti, co bych vám vykládala... pojďte, na ránu dám zvláštní mast, kterou jsem si přivezla sebou, a ještě jednou vám ruku obváži."
Doktor Mikeš chvíli odpočíval v křesle se zavřenýma očima a pak se dal do práce na jiném pacientovi. Kousavý pan Mlejnek byl vyprovozen z ordinace. Jolana ho držela za límec a vystrk
ala ven se slovy:
"Přijďte, až nebudete mít hryzací náladu."
Tu noc spal Milan Mikeš obzvášť neklidně. Kousnutí ho vůbec nebolelo, opravdu šlo jen o povrchové škrábnutí. Ale stejně: pohled na svou krev, která mu v ordinaci vytékala z poraněného hřbetu ruky, v něm vyvolal mdlobný pocit, přímo pociťoval na rtech nasládlou chuť, cítil zatuchlou a přece dráždivou vůni. Snad proto i jeho sny byly rudější než obvykle.
Teď po necelých dvaceti hodinách si sedí v zubařském křesle, omámen předčasným probuzením. Kdy to bylo, kdy usedl a zavřel oči a promnul si je, až mu pod víčky tančila kola barvy zapadajícího slunce? Snad usnul. Když se probudil, uslyšel kroky, nebo ho ty kroky probudily? Nejsou to sny, za oknem se odehrává divadlo nového dne, plné světla a slunce.
Do ordinace vstoupila sestra Monika a zděšeně vykřikla:
"Pane doktore!"
Usmál se na ni širokým a dost křivým úsměvem.
Vykřikla ještě pronikavěji a začala ustupovat ke dveřím ordinace.
V doktorovi se vzedmula vlna neovladatelných emocí. Hluboká nenávist a současně ještě palčivější touha. Vášeň překryla zlobu a žádala si co nejúplnějšího ukojení, až do dřeně těla, co nejhlouběji, úplně a navěky. Vnitřním zrakem viděl nádhernou dívku Moniku, podobnou růži nebo vlčímu máku, v rudém oblaku vůní s odhaleným bělostným hrdlem.
Vrhl se na ni a ve dveřích se jí zahryzl do krční tepny. Vytryskla krev a zkropila mu obličej. Dychtivě sál a tisk své rty k prokousnuté pokožce. Ucítil pronikavou příchuť krve. Byla slastná a opojná a tišila všechny jeho zmatky. Cítil se šťastným. Poklekl k dívčinu bezvládnému tělu.
Když proud krve ustal a on vysál poslední kapičku, podíval se na mrtvou Moniku. Věděl, že není v té pravé skutečnosti mrtvá. Snad zesnula jen pro tento svět. Na onom jiném ožije. Když si Milan olizoval tvář a umýval si obličej tam, kam nedosáhl jazykem, podíval se do zrcadla na svou zkřivenou tvář s planoucíma očima. Ušklíbl se, v ploše zrcadla zasvítily dva ostré bílé špičáky se stopami rudé tekutiny, které ještě nebylo dovoleno zaschnout. Obraz pozvolna m
izel až zrcadlo ukazovalo naprostou prázdnotu. Doktor Milan Mikeš už nic amalgamu neříkal a nebyl jím přijat.
Ani teď si neuvědomoval, co se stalo, mrtvá dívka nevyčítala, její smrt byla přece tak přirozená. On? Zachoval se přece v souladu se svou novou podstatou. Pokrčil rameny. Zasle zvuk otvíraných a zavíraných dvěří. Asi policie, ale co mu mohou tito lidští neřádi udělat? V tomto omezeném, malicherném světě! Věděl, že on opustí marast současné společnosti. On přece má klíč k úniku!
Nebyla to policie. Jemné ruce v černých rukavičkách k Milanovi natahuje instrumentářka Jolana, Jolanka. Usmívá se, odhaluje své velké běloučké špičáky a říká chlácholivě:
"Neboj se, Milánku, konečně se nemusím přetvařovat, takhle se ti budu líbit víc, teď už patříš neodvratně ke mně, k nám. Celou dobu jsem po tvé přeměně toužila. Pan Mlejnek, po našem Jaro de M., je můj přítel, nic víc. Ale pokazil jsi nám tak krásně rozběhnutou akci zušlechťování obličejů."
"Jakou? Nejsem jediný zubař na této planetě. Jakou akci?"
"Jsem přesvědčena, že už jsi vše dávno pochopil a jen jsi se bál k tomu přiznat. Náš šéf dospěl totiž k logickému závěru, že vaše země potřebuje opravdové politiky. Kdo jimi mohou být lépe než upíři? Kdo dovede lépe vysávat? Ovšem prominenti a veřejné osoby nesmějí ukazovat nadměrně vyvinuté špičáky. Ty hrdě trčící dobře tvarované obrovské kultovní zuby. Proto jsme zavedli zubolékařské operace měnící upíří chrup na lidský. Ano, je to újma pro nás upíry. Radostně však přinášíme vám obět. Ne, nezemřou hlady, naši přát
elé krve, kolegové poslanci přicházející na lidský svět . Sát krev se dá i bez upířích špičáků, a nejsou k tomu vhodné jen krevní banky. Stačí posrkávat. Pravidelně a soustavně. Samozřejmě, naši kolegové s transplantovanými neostrými špičáky musí mít velký stupeň uvědomění, aby vůbec vstoupili mezi lidi."
Doktor Milan Mikeš se cítil nasycen nejen tělesně, ale i duševně, tak řekl nadšeně:
"Miluji tě, Jolanko, my si budeme taky navzájem usrkávat. Pravidelně a soustavně. Ó jak tě miluji."
"Já tebe taky, Milo de Mi."
"Ale co s ubohou Monikou? Není ubohá, že?"
"Neboj. Oplatíš panu Mlejnkovi, jak byl po lidsku pojmenován, že, ano, oplatíš mu kousnutí. Z tebe přejde Moničina krev do jeho žil a on, náš Mistr, dá Monice znovu ožíti. A dívka oděje se v nové tělo."
"Ano, s nádhernými ostrými špičáky. Ale já, ale my."
"Uvědom si, už ji nemiluješ, jsi přece její otec, zachránce před pošetilými mrzkými lidmi. Mona se stane milenkou našeho Mistra Ja de Ml. Bude neskonale šťastná."
"Ale co s jejím světským tělem?"
"Je zbaveno krve a ztrapňuje se svou bezcenností. Podívej, i ta tebou marnotratně nevysátá a neolíznutá krev zmizela. Prázdné tělo je jen netrvalým předmětem, nyní majetkem a věcí policie. Ano, musíme si pospíšit."
Jolana se zavěsila do paže Milana Mikeše, vyšli před vilku, dveře nechali otevřené, nastoupili do limuzíny, která čekala opodál. Odjeli. O pět minut dřív než dorazila policie.
Na zadním sedadle se objímala Jolana s Milanem. Jolana vrkala záhrobním hlasem:
"Nikdy tě neopustím, můj Mi, já, tvá Jo, si nikdy nenechám vytrhnout špičáky. Ty taky ne, viď. Už se mezi člověčíky nevrátíme. Naši kolegové bezšpičáčtí nám budou dodávat potravu. Neboj, nebudeš bez práce. Mnoho našich pravověrných potřebuje občas přibrousit a přiostřit své špičáky. Nejen pro módní přehlídky chrupů."
A Milan, novým jménem Mi de Mi, pronesl zamilovaným hlubokým hlasem tirádu lichotek jako by vycházejících z nejtmavějšího hrobu.
Policejní komisař konstatoval smrt v důsledku náhlé zástavy srdeční, což potvrdil i úřední patolog. Zřejmě oba dostali pokyny ze země Upírů, pokud nebyli přímo těmi upířími lidoVIPy, skrytými v lidské kůži, bez původních upířích zubů, ale s novými vsazenými po lidsku tvarovanými z
oubky v usmívajících se ústech.
L>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1743

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.