Palantir
oddělovač

Rytířova žena

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Rytířova žena Táhnul ho boj a bitevní vřava
a prapor jasných barev nad sebou,
pro písně bardů, v nichž věčná je sláva
on zaprodal i lásku mou.
Tak odejel, když větry do skal bily
a černé mraky táhly nad hlavou
a v temných hvozdech vlčí smečky vyly
a naříkaly sirou dálavou.
Č
erná je zem a rudá krev ji sytí
a zlomený meč rez už pokryla
a smolné dřevo v hranici se vznítí
a nikdo neví, koho spálila.
Já čekám dál a vichry do skal bijí
a černé mraky táhnou oblohou
a v temné řeky proudy slz se slijí
a šeptají, co slova nemohou.
???
Paní Iria zadumaně postávala u okna. Šedé mraky dusily podhůří svým pošmourným sevřením, temné koruny stromů se skláněly a ševelily v ledovém severáku a vzdálené štíty Počátků se bělaly prvním sněhem. Komíny srubů osady Vlkobor vypouštěly bělavé sloupky dýmu a na věži tvrze se třepotala zástava s běžícím bílým vlkem v černém poli. A za ní prosvítala úzká lesní cesta, jediné spojení odlehlé državy se světem v nížinách. Teď, začátkem podzimu, zůstávala prázdná. Dřevaři své zboží plavili jinudy, obchodníci skupovali kožešiny z jara a nic jiného Vlkobor nevyvážel. A dodávky obilí dorazily minulý měsíc. Nebylo, kdo by se na cestě objevil. Paní Iria přesto pozorně hlídala.
Nepřichází, opakovala si v mysli, on nepřichází. Bylo to tak dávno, co ho viděla naposledy, jistě se za tu dobu změnil, to i ona, ale Iria si byla nade vší pochybnost jistá, že by ho poznala na první pohled. Dodnes nezapomněla nic z toho dne, kdy ho spatřila poprvé.
???
Slunce pálilo do střech Kantily, pronikalo zlatavými paprsky do vzácných skleněných oken a laskalo postavy sloužících spěchajících za svými úkoly. V tvrzi se chystala oslava. Toho rána dorazil posel na zpěněném hřebci a oznámil všem brzký návrat hradního pána i s družinou přátel, po jejichž boku pomáhal zatlačit senteralské nájezdníky až za hranice Vyšnoborského knížectví. A tak se pacholci a posluhovačky ani na chvíli nezastavili, jak pekli z čerstvě semleté mouky chléb a koláče, dusili a rožnili zvěřinu, připravovali rané ovoce a med na zákusky, vyvalovali ze sklepení soudky s pivem, vínem a medovinou, žehlili ubrusy, leštili talíře a podnosy a číše a vůbec připravovali všechno pro velkou slavnostní tabuli. A pak už se přiblížil večer a na cestě mezi čerstvě pokosenými poli stále plnými panáků a mandelů se objevily zářivé zástavy nesené hrdými praporečníky na bujných ořích a za nimi oddíly válečníků.
"Vracejí se!" zvolala radostně Iria, která už od časného odpoledne svědomitě hlídkovala u okna v nejvyšší věži. "Tatínek se vrací!" Rumraj v hradu ještě zesílil, jak si všichni vzpomněli, co ještě nestihli udělat, a začali se činit, aby to v té kratinké zbývající chvilce postačili. A pak už se celé obyvatelstvo pevnosti sbíhalo na nádvoří, aby náležitě přivítalo svého vítězného pána.A potom už rytíř Karigan projel branou, mohutný muž středních let v bojem poznamenaném brnění držící se zpříma na hřbetě statného hnědáka. Shromáždění mu ihned provolalo slávu. I Iria jásala. A nato přiklusal na nádvoří druhý jezdec a dívence rázem vypadlo z hlavy všechno ostatní. Mladý muž jel na skvostném bělouši, oděný v čerstvě naleštěnou zbroj a bílý plášť, plavé vlasy vroubily pohlednou tvář a modravé oči se usmívaly na celý svět. A nad hlavou mu vlál černý prapor s bílým vlkem uprostřed skoku. Iria zírala jako očarovaná, dokud ji její chůva nepostrčila
a nepřipomenula jí, že by měla pozdravit otce. Vzpamatovala se a utíkala své opomenutí napravit.
"Tatínku," objala ho radostně.
"Irio, dcerunko," usmál se starý válečník. "Vyrostla jsi, jen co je pravda. Už je z tebe velká slečna. Ani nevíš, jak jsem rád, že už jsem zase doma. Jako by to bylo pět let a ne pět měsíců. Dovol, abych ti představil svého nového přítele. Bojovali jsme bok po boku vlastně po celé tažení. Toto je rytíř Zeldar z Vlkoboru. Zeldare, to je moje nejmilovanější dcera Iria."
"Těší mne," usmála se a myslela to zcela vážně.
"I mne," opáčil Zeldar. Rytířova dcera se zarděla jako pivoňka. A ti dva se od sebe už neodloučili. Otec jí toho dne představil více svých spolubojovníků, ale Iria jejich jména okamžitě zapomínala. Po celou hostinu měla oči jen pro pána z Vlkoboru a on pro ni. A než se měsíc podvakráte zacelil, konala se svatba.
???
Iria si povzdechla. Do komnat Vlkoboru zaznívala meluzína kvílící v střechách a komínech a neutěsněnými spárami zdí a oken pronikal vítr a chlad, který ani krby plápolající ve všech pokojích nedokázaly docela zahnat. Hradní paní si přitáhla vlněný šál těsněji kolem ramen. Na těle cítila stejný chlad jako na duchu. Mraky skrývaly slunce a za okny vítr proháněl první seschlé listí. Těch několik časně zlátnoucích buků svou zářivou barvou jen zdůrazňovalo ponurou temnotu horských smrků, jedlí a borovic i bezútěšnou šeď vzdáleného pohoří. Jak daleko dnes byla slunná Kantila jejího mládí a s ní její štěstí. Tak krásné, žel nedlouhé.
???
Hned, jakmile z podhůří slezly jarní sněhy, dorazil do podhorské tvrze posel v knížecích barvách na schváceném hřebci. Hodil otěže těžce oddychujícího zvířete nejbližšímu štolbovi a ihned se nechal uvést k hradnímu pánovi. Zeldar ho přijal v hodovní síni. Jeho žena seděla pod oknem a vyšívala. A naslouchala.
"Vyšnobor volá do zbraně," začal muž bez dlouhých formálních pozdravů. "Senteralané znovu vtrhli do země. A je jich mnohem víc, než loni." V Irie se vše sevřelo. Další válka. Zažila jich za svůj mladý život už několik. Senterala byla rozpínavá. Zůstalo jí pevně vryto do mysli, jaké to je celé léto nevědět, jestli tatínka ještě někdy uvidí a kdykoliv se na cestě mezi poli objevil jezdec, strachovat se, zdali nenese zvěst o jeho hrdinské smrti. Doufala, že už to nikdy v životě nezakusí. Ale letos její otec vyjede zas. A Zeldar s ním. Kdyby je tak mohla zastavit..., ale věděla, že je to marné. Muži zřídka dají na nářek žen.
"Svolám družinu a ráno vyrazíme," rozhodl Zeldar. "Vezmu s sebou padesát jezdců. Ostatní jsou potřeba k obraně tvrze."
"Padesát?" zeptal se posel. "Kníže doufal ve víc."
Dohadovali se ještě dlouho. Vyslanec žadonil, ale Zeldar neustoupil. Vždyť zde bylo stále potřeba silné posádky na odrážení horských skřetů i vyhládlých vlčích smeček.
"Běž do kuchyně, tam ti dají něco k jídlu," zakončil rozmluvu její manžel. Posel poděkoval a odešel. Iria hleděla do okna a zoufale se snažila zadržet slzy.
"Má drahá," obrátil se k ní Zeldar.
"Vím, že musíš jít," pronesla tiše. "Nebudu ti to vymlouvat. Jenom tě prosím, vrať se."
"Neboj se, má lásko," ujišťoval ji.
"Bojím se. Říkej si, co chceš, na tom nic nezměníš."
"Ale vynasnažím se," usmál se. "Uvidíš, že ses obávala zbytečně."
"Dávej na sebe pozor," prosila. "Budeme na tebe čekat."
"Budeme?" podivil se Zeldar.
"Ano," přitakala a přitiskla si ruku na břicho. "Budeme. Budeme mít děťátko."
"Irio," zaradoval se Zeldar, obejmul ji, zvednul do vzduchu, zatočil se s ní, políbil ji a něžně ji postavil na zem. Rozesmála se. "Jsem tak šťastný, lásko. Ani nevíš jak."
"Ale vím," zaculila se. "Tak to nepokaz a nenech se zabít."
"Já se ti vrátím," prohlásil sebejistě Zeldar. "Slibuji."
"Tvoje rytířské slovo?" zeptala se Iria.
Zeldar před ní padl na kolena. "Já, rytíř Zeldar z Vlkoboru," spustil slavnostně, "přísahám na svou rytířskou čest, že se v téhle válce nenechám zabít a vrátím se ke své přespanilé ženušce Irie."
"To stačí," zarazila ho. "Teď už vím, že se mi vrátíš. Rytíř své slovo nikdy neporuší."
"To by mne ani ve snu nenapadlo," odpověděl vážně. "A teď už musím jít."
"Tak běž." Iria ho políbila na rozloučenou. "Pro štěstí. A opatruj se."
"Budu," ujistil ji Zeldar. "A teď už vážně musím jít." Naposledy ji poceloval, láskyplně pohladil její bříško, obrátil se a odešel shánět svou družinu.
Druhý den Iria sledovala z věže, jak odjíždí. Jeho brnění se jen blyštělo v dopoledním slunci, černý prapor s bílým vlkem vesele povlával ve vlahém jarním vánku, za ním padesátka nejlepších zbrojnošů Vlkoboru v plné polní. Než projel branou, otočil se a zamával jí. A jeho modré oči se usmí
valy. Já se vrátím, řekl, a ačkoliv ho Iria nemohla slyšet, přesto mu rozuměla. Zamávala mu na pozdrav. Zeldar jí to oplatil, pak se otočil, pobídnul koně a zmizel mezi stromy. A tak ho Iria spatřila naposled.
???
Iria si povzdechla a do očí se jí nahrnuly slzy. Bylo to už víc než sedm let, co Zeldar vyrazil do války. A celé léto o něm chodily zprávy. Bil se jako vlk a nepřátelé padali jako zralé švestky pod silou jeho paží a ostřím jeho meče. Sám kníže ho za jeho chrabrost pochválil. Iria se z toho nevýslovně radovala. Ale její veselí nikdy nebylo dokonalé. Vyšnobor totiž válku prohrával. Senteralanů se totiž přiřítilo jako hub po dešti, ale v tom jejich úspěch nespočíval. Vyšnoborští byli zběhlí v boji proti přesile. Horší bylo, že útočníci s sebou měli čaroděje, který zasáhl pokaždé, když se válečné štěstí obrátilo proti nim. A z toho, co vypadalo na slavné vyšnoborské vítězství, se rázem stala krutá porážka. Poražení bývali rádi, když si zachránili holé životy. S knížectvím to vypadalo bledě. Dobyvačné hordy už zatlačily obránce až pod hradby samotného Vyšnoboru. A tam se strhla poslední bitva. Obránci už neměli kam ustoupit a vydali ze sebe všechno. A podařilo se. Senteralský černokněžník byl zabit a jejich vojsko rozprášeno. Vyšnobor se radoval. Iria plakala. Posel nesoucí zprávu o vítězství pro ni měl i jinou zvěst.
"Rytíř Zeldar z Vlkoboru padl, má paní," oznámil jí.
"Ne," zbledla Iria, "to nemůže být pravda. Věděla bych, kdyby byl mrtvý."
"Obávám se, že je to tak," řekl s povzdechem posel. "Váš choť statečně vyjel do samého srdce senteralského ležení, byl mezi těmi, co skolili mága Turwiga, ale ten je ještě v posledním tažení stačil všechny spálit na popel. Zeldar padl jako hrdina a dostalo se mu všech zasloužených poct. Jeho jméno bude navěky velebeno
v písních, jakož i vytesáno do Skály reků pod Vyšnoborem."
"Musíš se mýlit," zavrtěla hlavou Iria. "Cítím, že žije."
"Obávám se, že ne, má paní," nesouhlasil posel. "Mnoho našich bojovníků vidělo, jak vede útok proti mágovi i jak mizí v plamenech."
"A co jeho tělo?" tázala se Iria."Turwig je spálil na popel," odpověděl. "Nedala se rozeznat ani znamení na štítech. Pohřbili všechny Vlkoborské v jediném hrobě s rytířskými poctami. Všichni do jednoho si to zasloužili."
"Takže nevíte jistě, že je mrtvý," chytila se té naděje.
"To je jisté," opáčil ponuře posel.
"Ne," zavrtěla hlavou Iria, "tomu nevěřím." A se slzami v očích vyběhla z komnaty. Ačkoliv jí srdce říkalo, že její Zeldar žije, rozum mluvil jinak. Proplakala celý den. Večer ji přepadly porodní bolesti. Do rána povila mrtvého chlapečka. Truchlila, ale jen za syna. Odmítla obléct vdovský šat. Věřila, že její manžel žije a vrátí se k ní. Dal jí přece své slovo a to rytíř nikdy neporuší. Rozhodně ne její Zeldar.
???
"Má paní," vytrhl ji ze zamyšlení tichý hlas její komorné.
"Copak je, Raneto," otázala se.
"Je tady rytíř Ventor z Delanu," odpověděla služebná. "Prosí vás o přijetí."
Iria si povzdechla. Ventor byl ten poslední člověk, kterého dnes toužila vidět, ale nemohla si dovolit být k němu nezdvořilá. Byl přeci jenom synem jejího mocnějšího a zámožnějšího souseda. Zpronevěřit se dobrým mravům by jí mohlo přinést nového nepřítele a ona rozhodně dalšího nepotřebovala. Vlastních starostí měla až nad hlavu. "Ať vstoupí," nakázala.
"Ano, paní," uklonila se Raneta a odkvačila splnit příkaz. Iria znovu na chvíli osaměla. Rytíř Ventor z Delanu ji poprvé navštívil skoro před rokem a od té doby se jí vytrvale dvořil. Byl milý, pohledný, pozorný, slušně vychovaný, statný bojovník a schopný velitel, ze starobylého a vznešeného rodu, jenom jakožto mladší syn neměl nárok na dědictví a hleděl se někam výhodně přiženit. Kdyby ho potkala před osmi či devíti lety, mohlo být všechno jinak. Ale teď... Ventor nebyl Zeldar. Iria ho zarputile odmítala, ale jak čas běžel, docházely jí společensky přijatelné výmluvy.
Dveře se otevřely a vešel Ventor. Byl to vysoký muž příjemné mladistvé tváře, živých hnědých očí, hustých kaštanových vlasů a vousů a vybraného vystupování. "Zdravím vás, má paní," hluboce se uklonil.
"I já vás, rytíři," opáčila hostitelka s lehkým pokývnutím. "Copak vás sem přivádí tentokrát?"
"Totéž, co obvykle, má paní," odvětil návštěvník. "Dělám si o vás starosti. Vládnout takovému panství je pro samotnou ženu obtížné. Obzvlášť v dnešní nelehké době."
"Snadné to není," připustila Iria, "ale dělám to už sedm let a zatím se mi daří."
"Já vím, má paní," odpověděl Ventor, "ale považte, co vás čeká. Letošní zima prý bude obzvláště krutá a horští skřeti z Počátků slezou až do údolí."
"Odrazila jsem je už dříve," připomenula mu Iria, "a to jsem měla méně mužů, než dnes."
"A také méně skřetů," podotknul rytíř. "A to nemluvím o vlcích. Místní hvozdy jsou jimi proslulé. Ale můžete si s nimi poradit, jste silná žena a dobrá vůdkyně," zalichotil jí, "ale potom přijde jaro. A Senterala už si konečně vyřídila svůj pohraniční spor s Hangwainem. Uvědomujete si, co to znamená? Na jaře vtrhnou sem. Senterala si na Vyšnobor odjakživa brousí zuby. Chcete snad sama vést vlkoborskou družinu do boje?"
"Já už si nějak poradím," prohlásila sebejistě Iria. Ve skutečnosti se tak ale necítila. Moc dobře věděla, že všechno, co Ventor říká, je pravda. Blížily se krušné časy. Předloni dlouhá zima vyčerpala jejich sýpky a obyvatelé hladověli, aby měli na jaře co zasít do nuzných kamenitých políček. Pa
ní z Vlkoboru tehdy vyčerpala většinu pokladnice, aby uchránila svou državu před zkázou a hladomorem. Jestli má být letos ještě hůř... Tolik by potřebovala někoho, o koho by se mohla opřít. Kéž by tu tak byl Zeldar, zatoužila toho dne snad už po tisící. Jenomže tu byl jen Ventor. A Iria za nic na světě nehodlala zradit manžela.
"Ještě tomu není sedm let, co můj manžel zmizel," pronesla. "Nemohu se znovu vdát."
"Váš manžel je mrtvý, má paní," řekl trpělivě Ventor. Už by ani nespočítal, kolikrát za uplynulý rok tuto větu opakoval. "Sám jsem stál tehdy pod Vyšnoborem a sledoval, jak se jeho družina řítí do útoku i jak padá pod Turwigovým kouzlem. Zeldar z Vlkoboru padl jako hrdina a zapsal se mezi slovutné reky celé naší historie. Zasluhoval si to. Ale teď je m
rtvý. Nechte ho jít. Snažně vás prosím, dovolte sobě žít."
"Nemohu," zašeptala Iria.
"Mám tu před vámi padnout na kolena?" žadonil dál nápadník.
"Nepomohlo by to. Pořád budu věřit v Zeldarův návrat."
"On se vám nevrátí," přesvědčoval ji Ventor. "Přiznejte si to konečně. Ne kvůli mně, ale kvůli vám. Nemůžete zůstat celý život zajatcem minulosti."
"Ale Zeldar se vrátí," stála tvrdošíjně na svém Iria. "Já to vím. Dal mi své slovo."
"Mrtví nemohou držet slovo," podotknul Ventor.
"On není mrtvý," prohlásila Iria.
"Jak myslíte, má paní," přiznal rytíř z Delanu protentokrát porážku. "Ale sedmé výročí bitvy pod Vyšnoborem nastane už o příštím novoluní. Jestli se do té doby neobjeví, ztratí právo nazývat se vaším manželem a vy už nebudete jeho ženou. Tehdy čekám vaši odpověď."
"On se vrátí," prohlásila tónem nepřipouštějícím odmluvy.
"Doufejte, paní," odtušil Ventor. "Nezbývá mu mnoho času. Zatím se zdržím ve Vlkoboru."
"Doufám, že se vám tu bude líbit," odpověděla zdvořile Iria. Host se uklonil a odešel.
Hradní paní znovu osaměla. Přešla k oknu a zahleděla se na oblohu. V skrytu za temnými mraky právě vycházel úplněk. Už jen polovina měsíčního cyklu chyběla do vypršení zákonné lhůty. A cesta k Vlkoboru zůstávala zlověstně prázdná. Zeldar se stále nevracel. Ale Iria věděla, že tam někde je a právě teď míří k ní. Jeď rychle, můj chrabrý válečníku, popřála mu. Zavřela oči a v mysli si vyvolala jeho obraz. Bílý kůň letí nad zemí jako střela vypuštěná z dlouhého luku, za jeho jezdcem divoce vlaje bílý plášť i černý prapor, zbroj se leskne jako zlato a stříbro v poledním slunci, vítr čechrá dlouhé plavé vlasy a modré oči se usmívají při myšlence na ni. A každým úderem železných podkov o tvrdou zem se blíží k domovu. Iria nikdy nepochybovala, že se k ní vrátí. Složil jí přísahu. A tu správný rytíř nikdy neporuší. A Zeldar takový byl.
???
Kamenitou cestou k Vlkoboru se ztěžka vlekla shrbená postava. Pravou ruku měla znetvořenou, s opuchlými prsty připomínajícími spíše pařáty pralesní nestvůry, v levé svírala sukovitou hůl bez níž by nemohla chodit, neboť levá noha končila v koleni, vlasy neměla, pod odrbanou kuklou se skrývala ošklivá seškvařená kůže, jejíž pás se táhl i přes obličej, jehož původní podoba se dávno ztratila pod starými jizvami. Oblečena byla v ubohé záplatované šaty, z jejichž střihu se dalo usuzovat, že ona osoba je muž. Ačkoliv na něj zranění i vyčerpání z dlouhého stoupání těžce doléhaly, postupoval zavile vpřed. Někde za lesem stál Vlkobor. Bylo to už tak dávno, co ho nuzák opustil. Připadalo mu to neskutečné, jako výjevy ze snu či života někoho jiného. Byl tehdy tak mladý, plný života, síly a odvahy, sebevědomý a sebejistý, jednu vítěznou válku za sebou, mířil do druhé a o výsledku ani na okamžik nezapochyboval. Dnes jen smutně potřásl hlavou nad svou někdejší bláhovostí. Jak si tehdy maloval, že se slavně vrátí jako vítěz, obejme svou překrásnou ženu a vezme do náručí novorozeného synka. A jak to potom dopadlo. Válku sice vyhráli, ale on se domů nevrátil. Prostě nemohl. Vzpomínal, jak k tomu došlo.
???
Vyšnoborš
tí bojovali jako rozlícení medvědi, ale co jim to bylo platné proti síle, která se na ně přivalila. Kdykoliv začínali vítězit, tu zasáhl ten proklatý senteralský mág, Turwig se jmenoval, tu nelidským skřekem splašil koně, až poshazovali a podupali své jezdce, tam prolomil semknuté šiky ohnivou koulí, onde srazil pěšáky k zemi čarodějným vichrem. A do vzniklého průlomu se ihned vevalily cizácké hordy a obránci měli co dělat zachránit holé životy. Senterala vítězila. Zeldar dělal všechno pro to, aby je zastavil. Sám se vrhnul do boku nepřátelské jednotky, ale Turwig ho jediným mávnutím rukou srazil ze sedla, taktak že mu nezpřerážel všechna žebra. Kníže ho sice vyznamenal za statečnost, ale jeho to příliš nepotěšilo. Věděl, že neuspěl, a žádná pochvala na tom nemohla nic změnit.
Až nakonec se ústup jejich armády zastavil pod skalou, na níž se vypínaly mohutné kamenné hradby a štíhlé hlásky hrdého Vyšnoboru. Už nebylo kam couvnout. Všichni věděli, že budou bojovat do posledního dechu, aby srdce knížectví uhájili, neboť padne-li vladařské sídlo, pane celá země. Stáli na úbočí pod opevněním a čekali. Proti nim nastupovalo senteralské vojsko. Řady dobyvatelů sice během léta značně prořídly, ale o obráncích platilo totéž. Přesto, kdyby šlo jen o početnost jednotlivý
ch armád, vyšnoborští by se nebáli. To jen Turwig je děsil. Přesile dokázali čelit, ale jeho čárům ne. "Toho je nutno zabít," kladl jim na srdce kníže. Dělal to před každou bitvou. Mnozí se o to pokoušeli, ale žádný z nich neuspěl. Ani se nikdo nevrátil. "Dnes na tom závisí všechno," dodal vladař. Nemusel to vůbec připomínat, všichni to chápali nejlíp sami. Rytíř Zeldar z Vlkoboru si uvědomoval, že nemá valnou naději, ale musel se o to pokusit. Věděl, že nejspíš zahyne, ale pro dobro vlasti to byl ochoten riskovat. Vzpomněl si na svou půvabnou Iriu a slib, který ji před odchodem dal. Promiň mi, má lásko, ale asi ho nebudu schopen splnit. Má služba knížeti je přednější. Snad to pochopíš a odpustíš mi. Pak zavelel své bojové družině a vyrazili se zařadit na své místo ve vyšnoborských vojích.
Jeho družina byla válkou postižena méně než většina ostatních, zbývalo z ní ještě čtyřicet mužů, vesměs zdatných bijců, a tak měl slušnou šanci prosekat se téměř kamkoliv. Prorazit skrz senteralské linie by pro ně nemělo představovat vážnější obtíže. Jediným problémem zůstával samotný Turwig. Zeldar mohl jen doufat, že čaroděj bude natolik zaneprázdněn bitvou, že si jich nevšimne, dokud nebude pozdě.
A potom to začalo. Nepřátelští trubači zaduli na rohy a jejich voje se pohnuly kupředu. Vyšnoborští odpověděli. Udeřili meči o štíty, bojovně zakřičeli, kopli koně do slabin a vyrazili v seč. Oba šiky sklonily kopí a srazily se. Vyšnoborští útočili z kopce, tak měli v prvním střetu výhodu. Senteralští je ale převyšovali počtem. B
rzy se rozproudila bitva a obránci v ní neustoupili ani o krok.
Zeldar s družinou se drželi stranou nejprudší seče. Ne ze zbabělosti, ale protože dnes měli jiný úkol. Z nejdivočejší vřavy by se sotva dokázali rychle vymotat, až se někde objeví Turwig. A právě ten byl dnes jejich jediným cílem.
"Vidíte ho někdo?" tázal se rytíř.
"Nikde nic," odpovídali jeho druzi. Mág se zatím neukázal.
"Schovává se, zbabělec," ušklíbl se Har, jeden z družiníků.
"Na to nespoléhej," usadil ho Zeldar. "On už se někde objeví. Stačí počkat."
A tak čekali. Vyšnoborským se začínalo dařit. Jejich jednotky na pravém křídle pomalu postupovaly. To povzbudilo i jejich spolubojovníky a dobyvatelé byli nuceni couvat. Zeldar napjal zrak. Má-li se bitva vyvíjet jako ty předchozí, Turwig co nevidět zasáhne. A ve svém odhadu se nemýlil. Z nepřátelského ležení vzlétla ohnivá koule a rozprskla se nad nejúspěšnější jednotkou. Vojáci ztratili formaci a zoufale se snažili uhasit plamínky tančící po jejich oblečení. Senteralané vyrazili. Z vyšno
borského postupu se rázem stal ústup.
"Tamhle je!" zvolal radostně jeden ze zbrojnošů, ale Zeldar ho neposlouchal. Sám moc dobře viděl, odkud útok přišel. Ještě než koule dopadla, jeho kůň skokem vystartoval vpřed. Družina se vrhla za ním.
"Vezmeme to podle Sivého potoka, pak tím lesem a vyřítíme se na ně zezadu," plánoval Zeldar. Z hradního vrchu sjeli, aniž by jim cizozemské jednotky věnovaly sebemenší pozornost. U potoka sice narazili na pár hlídek, ale rychlé šípy a ostré meče vlkoborské družiny je umlčely, něž stačily vyhlásit poplach. Podobně si poradili i s každým, na koho narazili v lese. Ani je to nezpomalilo a neztratili jediného muže. V plném trysku se vyřítili na planinu. Přímo před sebou uviděli stát postavu v temném bohatě vyšívaném hávu podivně mávající rukama, bezpochyby Turwig chystající nějaké další zaklínadlo. Mezi nimi a jím se sice nacházela dvacítka senteralských ozbrojenců a dalších padesát postávalo poblíž, ale z toho si jezdci nehodlali dělat těžkou hlavu. Vrazili mezi ně jako smečka útočících vlků a dvě desítky strážců padly, než stačili do cesty útoku pořádně nastavit kopí. Vlkoborští ztratili jen patero bojovníků a řítili se dál.
Čaroděj se zmateně otočil. Mezi jeho dlaněmi probleskovala přízračná narudlá záře. Vlkoborští se valem blížili. Turwig začal zvedat ruce. Zeldar si uvědomil, co černokněžník chystá. Strhl koně do strany. Vržené kouzlo se ho dotklo jen letmo. Přesto cítil, jak se mu kůže na boku škvaří. Kůň pod ním padl. Rytíř nestačil včas vytáhnout nohu z třmene a ta zůstal
a uvězněna pod koňským bokem. Neviděl, co se stalo jeho spolubojovníkům, ale soudě ze srdcervoucích výkřiků to nebylo nic pěkného. Vědomí se mu kalilo všepohlcující bolestí, jak se na rozdrcené noze zmítal dodělávající hřebec. Přesto nějak dokázal nahmatat luk a založit šíp na tětivu. S vypětím všech sil se zvedl do sedu a poohlédl se po Turwigovi. Čaroděj zrovna metal nějaké další kouzlo do žalostných zbytků jeho družiny. Zeldar natáhnul luk a vystřelil. Šíp se zabodl přímo doprostřed černokněžníkova těla. Turwig se zatvářil překvapeně, zalapal po dechu, ještě stačil vypustit své pední zaklínadlo, než se bezvládně zhroutil k zemi.
V řadách Vyšnoborských zazněl jásot. Každičký bojovník posílen novou nadějí se vrhl na nepřítele s dvojnásobnou vervou. Zato Senteralské zachvátila panika. Jejich čaroděj, největší opora v nouzi, byl ztracen. Mnozí hned zahodili zbraně a rozběhli se pryč. Další zůstali, ale z jejich pohybů se vytratila jistota. Pro domorodce se stali snadnou kořistí. Zeldar to ale neviděl. Svět
mu zmizel v temnotě.
???
Mrzák se dál vlekl lesní cestou k pevnosti. Povzdechl si. To byly tenkrát časy. Rytíř Zeldar z Vlkoboru se stal hrdinou celého knížectví a jeho jméno bylo vytesáno do Vyšnoborské skály vedle jmen největších reků země. Těch jonáků, co položili život za vlast. Jak se alespoň všichni domnívali. Stařec vzpomínal jak tenkrát, po té poslední bitvě, poprvé procitnul.
Nevěděl, kde je ani na čem leží. Všechno, co vnímal, byla příšerná, sžíravá bolest. Nedokázal ani určit, odkud vychází. Trýznilo ho všechno. Chtěl promluvit, sám už zapomněl, co chtěl vlastně říct, ale ze rtů mu vyšlo jen zmučené zaúpění.
"Tiše," ozval se konejšivý ženský hlas. "Byl jsi vážně raněn, válečníku, teď musíš odpočívat a zotavovat se. Tu máš, napij se, uleví se ti." Neznámá mu přiložila ke rtům pohár. Zeldar ho lačně vyzunknul. Bral by jakýkoliv příslib úlevy. Brzy bolest skutečně odplula a on se ponořil do tmy.
Netušil, jak dlouho tam tak poklimbával ani kolikrát se ještě probudil. Jeho opatrovnice mu vždy zůstávala nablízku s hojivým lektvarem nebo chutným vývarem. Zeldar pomalu sílil. Všeobjímající bolest ustupovala a stahovala se postupně na pravou stranu těla a levou nohu. Pořád byl ale příliš slabý, než aby se podíval, co se mu stalo. Nakonec ale síly sebral. Posadil se a nadzvedl pokrývku. A zničeně padl zpátky na polštář. Kůži na pravé straně těla měl seškvařenou, prsty na pravé ruce bolavé a pokroucené a levá noha pod kolenem zcela chyběla. Dlouho jen tak ležel a zíral do stropu. Na nic nemyslel, jenom se utápě
l v moři beznaděje. Na chvíli ho probralo, když mu jeho ošetřovatelka přiložila k ústům okraj číše. Poslušně ji vyprázdnil a usnul.
Když se znovu probudil, na chvíli zadoufal, že všechno byl jen strašný sen. Bolest ho ale rychle vyvedla z omylu. Skutečně se z něho stal mrzák. Zabořil tvář do pokrývek a
zoufale se rozeštkal.
"Neplač," napomenula ho jeho pečovatelka, "měl bys být rád, že jsi vůbec naživu."
"Mělas mě radši nechat zemřít," zašeptal zlomeně Zeldar.
"Ne, to jsem tedy neměla," nesouhlasila.
"Teď mě čeká jen bezmoc. Radši bych to měl skončit sám."
"Kvůli tomu jsem tě z bojiště neodnesla," vyčinila mu. "Dala jsem si spoustu práce, než jsem tě jakž takž sešila dokupy. Ty musíš žít. Iria na tebe čeká, Zeldare z Vlkoboru."
"Ty mě znáš?" podivil se.
"Samozřejmě," přisvědčila. "Od čeho jsem vědma."
"Aha. Ale čeká rytíře," napadlo ho náhle. "Já jsem jen..."
"Mrzák? Ubožák?" doplnila ho vědma. "Neboj se, tvá žena tě bude milovat i tak." Raněný jenom zavrtěl hlavou. "Věř tomu," nabádala ho vědma.
"Nemohu," odvětil Zeldar.
"Ale můžeš," prohlásila. "A taky to dokážeš. Uvěříš si a vrátíš se ke své milované. A ona tě přivítá s otevřenou náručí. Uvidíš. A teď si odpočiň. Než se tak stane, musíš nabrat ještě hodně sil. A pak půjdeš za Iriou. Trápí se bez tebe. Nechceš přece, aby byla nešťastná?"
"Bude jí líp beze mne," odpověděl Zeldar.
"Ale nebude," zavrtěla hlavou vědma.
"Proč myslíš?"
"Protože jsem vědma," připomenula mu.
"Ani vy nevíte všechno," odsekl Zeldar.
"Ale tohle vím jistě," usadila ho. "A teď už konečně spi." A nalila mu tišící lektvar do pusy takovým způsobem, že nemohl odmítnout. Zanedlouho zase usnul.
V následujících dnech ho vědma přesvědčovala, že není jenom ubohá troska, a on jí postupně uvěřil. Během té doby se také zotavoval. Učil se chodit o holi a pokoušel se rozhýbat zasažené prsty pravé ruky. A když slezly poslední jarní sněhy, byl připraven na cestu. Jeho opatrovatelka mu připravila objemný ranec zásob a trochou drobných mincí.
"Běž," řekla mu. "Iria se na tebe načekala dlouho, nenechávej ji soužit se ještě déle. Splň své rytířské slovo."
A Zeldar šel. Zprvu z čerstva a s hlavou vztyčenou. Jenomže s každým krokem, který ho vzdálil od vědminy chýše, se ho zmocňovaly pochybnosti. Ale pokaždé je zahnal a belhal se dál. A pak dorazil do první vesnice a vyslechl si tam příběh rytíře Zeldara z Vlkoboru, toho, co za cenu vlastního života skolil čaroděje Turwiga a zachránil tak celé Vyšnoborské knížectví. Řekl jim, že on je Zeldar. Jedni se mu vysmáli, druzí soucitně přikyvovali. Nikdo mu nevěřil. Otř
áslo jím to. Od té doby se už nikdy nepředstavil, stal se jen bezejmenným tulákem.
Iria mne pozná, opakoval si, ale postupem času tomu věřil méně a méně. A dva dny cesty před Vlkoborem tomu přestal věřit docela.
Co je komu do mrzáka, řekl si. Irie bude lépe
beze mne.
Vědma povídala, že na tebe čeká, namítl.
Co ta se v tom vyzná, Iria miluje hrdinu, ne ubožáka.
Dal jsi rytířské slovo. Nemůžeš ho porušit.
Já už dávno nejsem rytíř.
A tak se jednonohý poutník otočil a belhal se pryč. Po šest let se bezcílně toulal knížectvím a žebral. A nepřestával myslet na svou lásku. Zprvu sbíral odvahu otočit se a jít zpátky do Vlkoboru, ale s ubíhajícími léty si uvědomoval, že ji ani sebrat nechce. Iria se pro něj stala jen sladkou vzpomínkou na dávno ztracený blažený život
. Když se ale nachýlil sedmý rok od bitvy o Vyšnobor, v Zeldarovi se cosi pohnulo. Rytířské slovo se mu připomenulo s nebývalou silou. A tak se otočil a namířil si to přímo k týnci v podhorských lesích. A teď se ploužil stinnou lesní cestou po úbočí Vlkoborského chlumu. V temných lesích kolem vyli vlci, ale on se nebál. Hradby už měl na dohled.
Vstoupil do bran. Stráže se ho ani nezeptaly, kdo je a co tam dělá. Jaké nebezpečí by také mohlo hrozit od zmrzačeného žebráka. Zeldar napůl čekal, že se stane něco zvláštního, když se do hradiště po takové době vrátil jeho pán, ale zklamal se. Z komínů se dál kouřilo, psi nevzrušeně hledali odpadky a lidé pobíhali po své práci nevěnujíce odranému mrzákovi více než zběžný pohled. Uvědomil si, že většinu z nich poznává
. Byli jenom starší a sedřenější, než když je viděl naposledy. Dlouho jen tak stál a díval se. Stejné dřevěné sruby se spárami vymazanými hlínou lemovaly náměstíčko, stejný val s palisádou ze zahrocených kůlů obíhal hradiště. I tvrz vypadala pořád stejně, snad jen hradby obrůstalo více lišejníku, zbrojnoš vartující u brány musel být synem toho, který tak stával před sedmi lety, a černá zástava s bílým vlkem pořád stejně vznešeně povlávala ve větru. Byl doma. A najednou nevěděl, jestli v sobě najde tu sílu ujít těch posledních sto kroků a zabušit na bránu. Pochybnosti, které měl za překonané, se vrátily plnou silou.
Jen pár kroků, říkal si, a budeš zase se svou láskou. Ušel jsi už stovky mil, přece to teď nevzdáš.
Ještě je čas se vrátit, nemusíš tam chodit a
nechat se vypráskat jako prašivý pes.
Iria čeká.
Čeká na rytíře. Ty už sílu nemáš.
Dal jsi své slovo.
Už nejsi rytíř. Jenom starý zubožený mrzák.
Nemůžeš porušit slovo.
Co je komu po něm?
Už jsi tak blízko. Iria se ti vrhne do náručí.
Nepozná tě.
Pozná. Vím to.
Jak? Z tvé mladistvé tváře nezbylo nic.
Prostě mne pozná.
Určitě?
"Hej pane," vytrhl ho ze zadumání stařecký hlas. Zeldar se ohlédl po jeho zdroji. Stála za ním čiperná babička ve vdovském šatě. Připadala mu povědomá, ale na její jméno si nevzpomínal. Byl jí ale vděčný, že ho vytrhla z mučivého proudu úvah. "Nepostávejte tu jenom tak, pojďte k nám, dám vám něco na zub," nabídla mu.
"Děkuji," odpověděl. I když měl hlad, víc ho těšilo, že může dělat cokoliv jiného než přemýšlet. Pokusil se usmát a doufal, že tím svou dobrodějku příliš nevystraší. Posledních sedm let jeho úsměvy vyznívaly spíš jako zběsilé škleby. Patrně se nepolekala, neboť mu úsměv opětovala a vyrazila k svému domu, stavení o něco většímu a zdobnějšímu než většina ostatních ve Vlkobor
u. Zeldar si vzpomněl, že patří místnímu kováři. Vlastně spíš patříval, když už byla žena vdovou. Následoval ji. Usadila ho na zápraží.
"Počkejte tady," řekla mu, "hnedle vám něco přinesu." Zmizela v domě. Vzápětí se zase vynořila s propečenou voňavou chlebovou plackou v jedné a žejdlíkem kozího mléka v druhé vrásčité ruce. "Tumáte," podala mu je, "vezměte si a neupejpejte se. Můžu vám přinést další." Zeldar se nedal dvakrát pobízet. Teprve vůně jídla mu připomenula, jak ukrutánský má hlad.
A pak najednou uviděl ji. Vyšla z brány, drobná štíhlá postava, bílé šaty a závoj zářily zamračeným dnem jako měsíc noční oblohou, tvář stále krásnou brázdily vrásky žalu a strastí. Iria. Jeho Iria. Starší, ale pořád stejná, jako když ji viděl naposled, stojící na hradebním ochozu, bělostné závoje a zlaté vlasy povlávající v jarním vánku, modré oči lesklé slzami loučení i naděje, útlá ručka mávající mu na cestu. Proč jen jsem odjížděl, pomyslel si Zeldar. Nemohl jsem jinak, odpověděl si.
A za Iriou kráčel urostlý bohatýr v nablýskané zbroji, drahé čapce z kožešin stříbrných lišek a tmavomodrém plášti, ve zdobené pochvě u pasu meč s ozdobným jílcem. Nesl se hrdě a síla z něj jen vyzařovala. Jako bych viděl sebe před osmi lety, pomyslel si Zeldar.
"Kdo je to," zeptal se stařenky.
"To je naše paní Iria," pustila se ochotně do výkladu babka. "Je moc hodná, ale v hlavě to má drobátko pomatený, chuděra. Před sedmi lety toho jejího zabili a ona z toho samým žalem přišla o dítě, a to je na ženskou příliš. Od té doby pořád trvá na tom, že její manžel žije a že se vrátí a nenechá si to vymluvit. Ale kde by se vracel. Zeldar padl, moc lidí to vidělo, a i kdyby ne, už by byl dozajista dávno zpátky. Tolik ji miloval. Nenechal by ji čekat."
Zeldar nevnímal další proud brebentění. Iria na něj čeká. Srdce mu zaplesalo. Nezapomněla na něj! Celé ty roky, zatímco on bloumal po světě, ona tady věrně čekala a stýskala si. A on ji nechal. Najednou by se studem nejraději propadnul. Jak jenom vysvětlí svojí nejdražší, že ji nechal celých těch sedm let zbytečně čekat? A jak mu to ona odpustí? Jak by mu to vůbec mohla odpustit?
"...a ten Ventor," zaznamenal znovu stařenčin monolog, "ten by byl dobrý pán, silný je, v bitvách si vedl dobře a i v míru si prý ví rady a určitě by byl i dobrý manžel, ale naše paní ho nechce. Pořád říká, že se ten její Zeldar jednou vrátí. Ale už za týden to bude sedm let, co zemřel, takže už se nebude mít na co vymlouvat. A řeknu vám, my budeme rádi, až se znova vdá. Samotinká ženská to tady má těžký, i když Iria si
vede dobře, to se jí zas musí nechat. Horské skřety odsud předloni vypráskala a ani vlci se sem nedostali. Ale doba je čím dál těžší a silnou chlapskou ruku tu budeme potřebovat. A Iria s novým manželem taky dozajista pookřeje. Byla moc dlouho sama, chudinka."
"Ten Ventor," přerušil ji, "to je ten rytíř vedle ní?"
"Vždyť vám to tady celou dobu vykládám," skoro se urazila vdova. "Posloucháte mě vůbec, nebo jsem tu jen tak zbůhdarma mlela pantem?"
Zeldar její tirádu nevnímal. Měl oči jen pro Iriu. Pomalu se svým nápadníkem obcházela náměstíčko a blížila se k nim. Ventor přitom neustále něco vykládal a rozhazoval rukama. Ona mu přikyvovala a občas něco poznamenala. Zeldar neslyšel, o čem se ti dva baví.
Pak ale dvojice došla až k němu. Iria se zastavila a zkoumavě se na něj zahleděla. "Neznáme se odněkud?" zeptala se.
"Ne paní," odpověděl Zeldar s úklonou.
"Určitě ne?" zapochybovala Iria. "Váš hlas je mi povědomý. I vaše oči."
"Nikdy předtím jsem ve Vlkoboru nebyl, má paní," zalhal.
"Aha," odvětila Iria, "ale velice mi někoho připomínáte."
"A koho, má paní, smím-li být tak smělý," otázal se žebrák.
"Mého manžela," odpověděla zeměpaní.
"Vašeho manžela?" zarazil se Zeldar.
"Ano. Odjel do války a já stále čekám, až se vrátí."
"On se nevrátí, má paní," vmísil se do hovoru bojar. "Je mrtvý."
"Není mrtvý," dupla si Iria. "On se vrátí. Já to vím."
Ventor se na ni útrpně podíval. "Jak myslíte, má paní."
"Přeji vám, abyste se dočkala svého rytíře," řekl Zeldar.
"Děkují vám, šlechetný muži," usmála se vděčně Iria. Poprvé měla pocit, že jí někdo věří. "Co se vám vlastně stalo," pohlédla na jeho zranění.
"Byl to požár," odpověděl nešťastník.
"Ošklivá věc," kývla soucitně Iria. "Vezměte si, dobrý muži," podala mu hrstičku mincí, "a kupte si za to teplé šaty, jinak přes zimu zmr
znete."
Nuzák se uklonil až k zemi. "Tisíceré díky, vzácná paní."
"Nemáš vůbec zač," usmála se Iria.
"Pojďte už, má paní," pobídl ji Ventor, "Ještě jsem vám neukázal, jak by se měla zpevnit brána..."
Zeldar pozoroval, jak odcházejí, s úsměvem v očích. Jeho Iria už má svého rytíře, i když o tom ještě neví. Ten jí v těchto krušných časech bude lepší oporou, než by mohl být on.
???
Lesní cestou od pevnůstky pomalu sestupoval jednonohý mrzák. Smrákalo se a šero časného podzimního večera umocňovala těžká pokrývka mraků nad hlavou a černé koruny smrků a jedlí rušené jen občasným zežloutlým bukovým listem. Jehličí šumělo ve studeném severáku a kdesi v kopcích zavyl vlk. Z protějšího kopce přišla odpověď. Odzadu se ozvala druhá a zepředu dvě další. Smečka se sbíhala. Někdejší pán Vlkoboru se nebál. Své rytířské slovo už splnil. Teď už mohl klidně umřít.
Paní Iria zamyšleně postávala u okna. Mraky se roztrhaly a z bezměsíčné oblohy shlížely chladné hvězdy. Sníh na vrcholcích Počátků se v jejich záři slabě třpytil a lesy podhůří se vedle něj zdály ještě temnější a hrozivější. Ve střechách kvílela meluzína a v lesích vyli vlci. Zítra uplyne přesně sedm let od bitvy pod Vyšnoborem. Zítra si její ctitel přijde pro odpověď. A Iria už se rozhodla, jakou mu dá. Sama
nevěděla, kdy se to vlastně stalo, ale snad to začalo setkáním s tím podivným žebrákem. Nedokázala by popsat, jaký dojem na ni vlastně udělal, ale celý den jí nešel z mysli. Nedokázala by zopakovat jediné slovo z toho, co jí Ventor toho dne povídal. A někdy v noci se probudila a vyhlédla z okna. Mezi cáry mraků prosvítal srpek ubývajícího měsíce. Nedával světlo, jen prohluboval stíny. A odměřoval čas, který jí zbýval. Iria pohlédla k lesní cestě, jestli se konečně nevrací Zeldar. Zela prázdnotou. A ona najednou pochopila, že tomu tak bude i nadále.
???
Raneta uvedla rytíře Ventora k paní Irie, pak se zběžně uklonila a ztratila se.
"Dnes je to právě sedm let," začal host. "Jaká je vaše odpověď?"
"Ano," řekla Iria. "Vezmu si vás. Sama nevím proč, ale najednou jsem uvěřila, že je můj manžel mrtvý."
"To jsem rád," usmál se Ventor, "že jste konečně přišla k rozumu. Bylo načase."
"Já vím, že mi to trvalo," uculila se Iria. "Ztratili jsme tolik času."
"Tak neztrácejme další," navrhl Ventor a políbil ji. Iria polibek opětovala. Nebyl jako od Zeldara, ale i s tím se dalo žít.
L>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1821

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.