Palantir
oddělovač

Havran

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Havran Už hodnou chvíli seděl na okraji útesu. Nebloudil svýma pronikavýma zelenýma očima po rozlehlé rovině před ním, nezajímala ho linie lesů v pozadí, ani mohutné štíty hor ještě o kus dál... Díval se upřeně na oblohu. Odsud měl k nebi blíž a krvavý horizont soumraku ho přitahoval nesmírnou silou své tajuplné krásy. Viděl snad každý soumrak i úsvit už od svého zrodu, ale nikdy ho nepřestal fascinovat ten magický půvab. Západ byl zbarven v tisíci odstínech rudé a tiše plující mraky vytvářely podivnou souhru stínů. Ani ten nejlepší malíř by tu podívanou nezachytil. Ani ten nejlepší by nedokázal namíchat všechny ty barvy. Malebný pohled hladil rozbolavělou duši a uklidňoval ztrápenou mysl. Vzbuzoval zapovězené touhy a odkrýval zapomenuté sny a přání. Celý svět teď vypadal krásnější...
A on tu krásu vnímat dokázal. Miloval soumrak, neboť přestože ten byl znamením zániku, byl i zároveň znamením počátku. Zvěstoval příchod noci, tajemné a mystické královny, jež svým černým pláštěm skryje hrůzy světa. Noci, jež pod svými temnými křídly ukryje veškeré utrpení a bolest... Milosrdná temnota... brzy už přijde...
Odpoutal zrak od západu až ve chvíli, kdy mu nad hlavou zatřepetala křídla a kousek od něj se usadil havran. Černý pták si klidně protřepal peří, pootočil hlavu na stranu a svým černým okem v neměnným pohledu si muže prohlížel. Muž natáhl ruku a s úplnou samozřejmostí okřídlence pohladil po sametovém peří. Jemně a láskyplně, jako by hladil vlastní dítě, či hýčkal svou milenku. Pak se znovu od svého společ
níka odvrátil. Havran si ledabyle načechrával peří, zatímco muž dále bloudil zrakem po okolí. Ale už se nedíval na nebe. Cosi se změnilo. Snad přítomností černé bytosti. Už se nekochal krásou... Prohlížel si rovinu pod sebou.
Mrtvá, pokroucená a zmrzačená těla byla rozseta po celém poli. Rozházené figurky na šachovnici. Několik krkavců kroužilo nad bojištěm, ze kterého vítr zanášel hnilobný pach smrti až k sedícímu muži.
Krom křiku létajících mrchožroutů vládlo ticho. Zoufalé ticho. Bolestivé ticho... Ticho! A za chvíli vše pohltí milosrdná temnota. ... brzy už přijde... brzy přijde!
Havran roztáhl křídla a vznesl se do výšin.
Už je čas jít... Oni volají... Vstal.
Neměl jméno a snad ani vlastní tvář. Byl stále stejný a přesto každý den jiný, tak jako je každý den jiný soumrak. Neměnný a přec nikdy stejný.
Nepřicházel odnikud a kráčel nikam následován svým jediným přítelem a společníkem, jenž mu kroužil nad hlavou. Mrchožroutem s černým peřím. Poslem smrti.
***
Nebe bezmračné, slunce až otravně pálící a vzduch nepříjemně horký. On kráčel polomrtvou krajinou skal, útesů, průsmyků a kamenitých stezek. Tu a tam rostla povadlá tráva, jíž se dařilo přežívat. Místy malé keře, kterým bylo umožněno prorazit kořeny skálu. Jinak nic.
Kráčel tiše, neúnavně zaplétaje kolem sebe síť svých vlastních myšlenek, matných vzpomínek a prázdných cílů. Nerozhlížel se, ale i tak vnímal své okolí.
Kráčel s hlavou sklopenou. Nikoliv únavou - možná smutkem! Zoufalým smutkem, který se už celé věky zahryzával do jeho kostí. Smutkem, který byl od nepaměti jeho součástí. Smutkem a strachem, který jakoby se kdysi dávno už stal podstatou jeho bytosti.
Pod jednou ze skal se v chladivém stínu povalovala čtveřice žoldnérů. Nevěnoval jim jediný pohled. Slyšel tlukot čtyř srdcí. Stačilo mu to. Nemusel se dívat, aby věděl...
"Zdravím tě, příteli," pravil první z nich. Ten, který vstal a zastoupil mu cestu, ruku položenou na hlavici meče.
"Nejsi můj přítel. Ustup mi z cesty...," žádal klidně, předem znaje odpověď. Nad hlavou mu neslyšně zakroužil havran a vrhl na zem černý stín, aby vzápětí zmizel za vyčnívající skálou a stín - odraz své bytosti - odnesl s sebou.
"Nač ta nevraživost? Chtěl jsem ti jen pomoci!"
Další dva povaleči se sebrali ze země, tasili zbraně a postavili se za svého mluvčího. Jenom ten poslední scénu nezúčastněně sledoval, zády opřen o chladivou kamennou stěnu.
"Nežádám pomoc. Ustup mi z cesty," pravil poutník vyrovnaným hlasem.
"Myslím tím pomoc od tvého měšce. Jistě tě v tom parnu zbytečně tíží."
Černooděnec pomalu a ledabyle tasil meč. Upřel své smutné oči na živou mrtvolu a povzdychl si.
Žoldák ťal a v úžasu rozšířil oči, když proti němu protivník nevídanou rychlostí vyrazil, chytil ho drtivou silou za zápěstí třímající meč a švihem své čepele mu uťal ruku v lokti. S rychlostí větru se otočil kolem své osy a odsekl i hlavu. Teprve pak upustil odseknutý úd na zem. Nechal svést zbraň dalšího z povalečů po ostří ke špici a v rychlém úkroku mu rozsekl bok, přikrčil se, mírným úklonem hlavy se vyhnul seku třetího, proklouzl za
něj a rozťal mu záda, přiskočil k ochromenému muži s krvácející ranou na boku, zezadu mu zablokoval ruku se zbraní takovou silou, až kosti suše zapraskaly a pak pomalu, velice pomalu přiložil hrubí svého meče na krk a táhl. Čepel přervala žíly i dýchací trubici a zastavila se až o krční páteř. Stisk povolil a mrtvý padl na kolena a tváří do prachu hned vedle zmítajícího se druha. Ještě poslední rána... Vbodl ležícímu hrot meče pod levou lopatku. Ostří prošlo mezi žebry a skrze srdce.
Černooděnec se napřímil a tázavě hleděl na posledního muže sedícího u stěny. Byl mladý. Ale strach z něj cítit nebyl. Jen obdiv.
"Byli to hlupáci," řekl mladík okázale držící ruce od těla, aby dal najevo, že ani v nejmenším netouží sáhnout po zbrani.
"Byli..." odtušil muž a otřel svou zbraň o zkrvavený plášť jednoho z mrtvých.
"Christian Masen... Říkají mi Krispin."
Muž ho provrtal pohledem. Nevycítil ani zášť, ani nenávist, ani zlobu. Zasunul tedy zbraň za opasek.
"Jsi žoldák?" ptal se Krispin.
"Je-li žoldákem muž, který bojuje, aniž by věřil, že za správnou věc, pak ano. Je-li žoldákem muž bez minulosti a bez budoucnosti, pak znovu ano... Jsem..."
"My jdeme... Šli jsme do tábora vévody Montforda. Platí dobře."
"Montforda... Toho hledám... Tedy on hledá mne."
"Výborně, máme společnou cestu."
Černooděnec lhostejně pokrčil rameny.
***
Rozžhavené polední slunce zářilo nad hlavami vojáků. Na nebi nebylo jediného mráčku. Už třetí den se plahočili tímhle vedrem a žár téměř nepolevoval. Muži byli znavení po své pouti, ale vytrvale kráčeli kupředu. Stovky mužů v řadách za sebou jako ovce a mnoho z nich dnes kráčí za svou smrtí. Ponořeni ve svých myšlenkách, vzpomínkách a obavách následovali své druhy. Kdesi vprostřed řady pěších stál i on. Nýty na černé kožené zbroji se blyštily, chladné oči těkaly po okolí. V neměnném rytmu kroků naslouchal úderům srdcí. Některé byly rychlé a zběsilé, jiné vyrovnané a smířlivě klidné.
Byl chvíli jedním z nich. Nepovšimnut nikým a ničím. I prokletý Osud jako by na něj na chvíli zapomněl. Byl zrnkem písku na vyprahlé poušti, a přesto se od ostatních tolik lišil. Z mužů kolem sálal strach a zoufalství, bezmoc, hněv, nenávist a zloba. Z jiných hrdinství, jež k šílenství nemělo daleko. Pocity, které on sám neznal. Pocity tak lidské... Lidské!
Pak ucítil smrt... Smrt vznášející se kolem a cejchující ty, které brzy pojme do své nekonečné náruče. Muž před ním se zachvěl. Neudržel zuby, které mu drnčely strachy. Neudržel moč a suknice mu začala mokvat ve stejné chvíli, kdy se mohutným hlasem zepředu ozvalo prosté: "Stát!"
Pohyb opravdu ustal. Ten neměnný a sdílený stálý pohyb skončil. Nikoliv však pro muže v černém, ten kráčel dál. Ostatní mu ustupovali z cesty, aniž by sami věděli proč. Prošel vznešeně a zpříma bez jediného slova. Z jeho tváře se nedalo přečíst zhola nic. Do zad se mu opíralo stále víc očí. Provázely ho stovky udivených pohledů a když protnul i přední řady a vykročil vstříc nepřátelským liniím rozprostřeným jen kousek před nimi, vyšel z hrdla kapitána Rassii stejný povel znovu.
"Stát!"
Rozložitý vojevůdce v lesklé zbroji váhal, zda blázna zabít, či si ho raději nevšímat.
Muž se ale zastavil až v půli pole, které brzy pokryjí těla padlých, tasil meč a čekal.
Z nepřátelských řad vyrazil pěší v domnění, že se bude vyjednávat, a vojenským klusem doběhl k černooděnci.
"Můj pán mě posílá s těmito požadavky..." nedokončil.
Zazněl havraní křik a posel se zhroutil k zemi. Černooděnci z meče odkapávala čerstvá krev a posel ležící na zádech mrtvýma očima hleděl k nebi. Od levého ramene po pravý pas měl rozšklebený hrudník a skrz proud krve bublal vzduch z otevřených plic.
Náhle vše přehlušil bojový křik. Kusy trávy odlétávaly od kopyt válečných koní, když je jejich jezdci hnali do trysku v domnění, že až toho drzouna smetou, rozpráší i muže vévody Montforda.
Pořvávali, mávali meči, jenže ten bojový obraz se znovu náhle změnil. Jejich čtyřnohé sluhy zachvátilo šílenství a bezbřehá panika. Zčistajasna se v nich rozhořel plamen strachu a úplně je pohltil. I proti vůli svých pánů se zoufale chtěli od černooděnce držet dál. Vráželi do sebe, hroutili se přes jezdce, vykopávali a zraňovali se navzájem kopyty i svými mohutnými, pláty pokrytými těly. Jeden z jezdců příliš přitáhl uzdu koni, který se právě vzepjal a zamával předními kopyty ve vzduchu. Hřebec se převrát
il vzad a vahou svého těla jezdce rozdrtil. Pološílení, potlučení koně bez zátěže v sedlech se rozutekli do všech stran. Co nejdál od muže netečně stojícího v poli. Od přízraku, jenž si je chladně prohlížel.
Když se několika jezdcům podařilo vstát, zem už se dávno rozechvěla údery stovek okovaných bot. Jako vlna o skálu a se stejnou neúprosností a neodvratitelností se srazily i obě nepřátelské linie, aby strhly přeživší jezdce a aby pohltily černý stín...
A on vskutku jako stín procházel. Ne... Neprocházel... Tančil svůj tanec smrti. Tvář bez výrazu, oči chladné... Z jeho hrdla nezazněl žádný křik, žádný smích ani vzdech. Byl tu jen proto, aby rozséval smrt a svou poloviční netečností děsil ještě víc... Jeho srdce tlouklo klidně. Velice klidně a potichu... Tlouklo v rytmu smrti.
Dum... dum... Kryt, úkrok, rozťatá lebka... Dum... dum...
Přehoz, sek obloukem vzad, otevřená hruď... Dum... dum...
Sek s úkrokem a nepřítel letí v půlpřemetu na zem bez hlavy...
Co úder srdce, to další mrtvý... S nemilosrdnou přesnost
í.
Nesoustředil se na boj. Jeho svaly prováděly léta cvičené pohyby úplně samy.
Přemýšlel o smrti. O vlastní smrti. Provokoval ji, vzýval, lákal a ona nepřicházela.
"Co se stane, když příští ránu nezastavím? Nechci ji zastavit!"
Odrazil čepel stranou, přikročil blíže a udeřil hlavicí svého meče nepřítele do tváře. Dříve, než na zem dopadla sprška krve a vyražených zubů z rozdrcené čelisti, švihl paží a prosekl muži hrdlo.
"Já se tě nebojím! Vem si mě! Skonči to!" řval v duchu svým mlčením. Křičel to každý
m svým pohybem.
Ukročil, uhnul hlavou a sotva o palec ho minula čepel, ale to už nepříteli v útrobách trčela jeho zbraň. Trhl mečem vzhůru a ostří rvalo vnitřnosti... Zapraskaly kosti a roztrhly se plíce, pak teprve kopl do toho, co zbylo z rozervané hrudi a škubem vyrval svoji čepel ven. Protočil zbraň ve vzduchu a zabodl hrotem do země. Po chladném ostří stékala krev, zatímco on se beze zbraně otočil pomalu kolem své osy, ruce rozpažené, oči volající smrt. Zastavil se, zaklonil hlavu a zavřel víčka. Čekal... Čekal na smrtící ránu. Na polibek od mrtvé víly. Čekal na konec svého vlastního utrpení, svého prokletí...
Čekal... Nic... Nikdo nezaútočil, nikdo se k němu nepřiblížil.
"Proč! Próóóóóóóč?"
"Jsem šílenství... Jsem hrůza ... Strach a smrt!" odpověděl sám sobě.
Otevřel oči a pohlédl na svět. Pohlédl na scénu, kterou pomohl vytvořit. Nepřátelé už byli mrtví. Bojovníci na něj zírali s bezmezným obdivem i bázní. Ohlédl se po zvuku koňských kopyt. Nejprve na kopci spatřil vévodu Montforda s jeho dcerou a osobní stráží, který odtamtud musel sledovat celou bitvu, pak teprve věnoval pohled jezdci krokem sestupujícímu z kopce. Hned, jak jeho kůň začal jevit první známky neklidu, seskočil z něj a namířil si to k černooděnci pěšky.
"Vévoda Montford nařizuje soukro
mou audienci ve svém stanu," pronesl stroze.
Bojovník pokývl hlavou směrem k vévodovi. Ten otočil koně a následován svou družinou zmizel za horizontem kopce.
Černooděnec vytrhl ze země svůj meč a aniž by ho očistil, zasunul jej za opasek. Došel k němu Kris
pin.
"Bylo to úžasné, nikdy jsem nic takového..." nedokončil. Pohled těch smutných, chladných zelených očí mu vzal nadšení i vůli.
Kristin sledoval černého válečníka, jak opouští bojiště a kráčí pryč.
Černooděnec chtěl být sám. Kráčel skoro hodinu, než dorazil k řece. V nejhlubším místě bylo sotva po pás vody a proud byl klidný. Stál ponořen v chladivém proudu a nechával odplavit krev, jež na něm ulpěla. Zvrátil se naznak do chladivé říčky. Zmáčený, avšak čistý se po chvíli vydrápal na břeh a ulehl do pov
adlé přeschlé trávy. O kus dál přistál havran a začal cosi vyklovávat ze země.
Muž nikam nespěchal... Soumrak byl ještě daleko...
***
Když se clona stanu rozevřela, odkryla na chvíli hvězdami poseté nebe.
Byla už noc. Stráže jej ani nenapadlo zastavit. Prošel kolem nich a sotva znatelně přivřel oči. Snažil se přivyknout na světlo pochodní.
Krom stolu a několika jednoduchých, ze dřeva ztlučených židlí tu nebylo nic.
Jen čtyři tváře, čtyři těla a čtyři duše.
Kapitán Perguss se hrabal v mapách a příchozího si ani nevšiml. Na dálku z něj čpěla voňavka. Vlasy, pečlivě sestřižené od lazebníka, notně za posledních pár let prořídly. Jeho zoufale upravovaný zevnějšek však navzdory všem snahám působil až uboze.
Kapitán Rassia, plavovlasý bojovník v nablýskaném hrudním plátu už budil jiný dojem. Měl pohled dravce, postoj pevný a vždy jakoby bezděčně držel ruku na jílci meče.
Vévodova dcera Lusiana... Půvabná, mladá, svůdná a překrásná. Držení těla a jemné pohyby podtrhávaly vznešený původ. Dívala se tak, jako na kopci, když sledovala bitvu. Z ní cítil strach smíšený s podivnou touhou. Byl to strach ze smrti, či z něčeho temnějšího? Přehlušovala to ta touha... Touha stát blíž svému strachu... Poznat svůj strach, ovládnout jej, nahlédnout
do tváře... Byla silná. Ona jediná byla dost silná...
Neměla v sobě ani za mák rozmaru, i když se za něj občas skrývala.
Odvrátil od ní zrak, aby si prohlédl vévodu.
Kruhy pod očima prozrazovaly mnoho probdělých nocí, rysy měl znavené a strhané.
"Odejdi, Lusiano," řekl vévoda polohlasně, když mu došlo, že příchozí si je prohlíží stejně, jako oni jej.
"Ale otče..."
"Hned!" zahřměl jeho hlas tak mohutně, až s sebou Perguss leknutím trhnul.
Uposlechla. Cestou se ještě pokusila na černooděnce rozverně usmát. Jeho tvář však zůstala chladná.
"Málokdo žije dost dlouho, aby o tobě mohl vyprávět, a přec jsem o tobě slyšel... Havrane."
"To není mé jméno."
"Ale říkají ti tak."
"Přesto to není mé jméno, hlupáku."
"Jak se opovažuješ!"
"Takhle říkají tobě od tvé poslední porážky," odvětil muž chladně.
"Byli v přesile."
"Ne víc, než dnes."
K údivu obou důstojníků se vévoda jen hlasitě rozesmál, ale jeho smích hned zase utichl a výraz ve tváři zase zvážněl.
"Proč jsi tu?"
"Jen tak... Je dlouhá doba mezi úsvitem a soumrakem."
"To není ten důvod..."
"Hledal jsi mne. Vzýval... Volal."
"Jak to víš?"
"Vím toho dost. Cítím to. Cítím mnoho věcí. Cítím i smrt, když se blíží."
"Cítíš jí teď?"
"Ti dva jsou tím pachem prostoupeni," ukázal bez zájmu na oba důstojníky.
Perguss zbledl jako stěna, Rassia sevřel jílec meče tak, že mu zbělaly klouby.
"Pane!" dožadoval se Rassia pozornosti.
"Zmizte!"
Vévodův pohled je odradil od protestů. Sklopili pohledy a rázným krokem odešli.
"Co cítíš ze mne?" ptal se dál vévoda, když osaměli.
"Strach a bezmoc. Tví nepřátelé tě drtí a ty se bojíš, že nemáš dost sil odolat. Oni jsou ti silnější."
"Víš, proč jsem tě volal?"
"Myslíš, že jsem smrt. Či osud? Že zvrátím rovnováhu sil ve tvůj prospěch. Chceš si mne koupit."
"Pomůžeš mi?"
"Budu stát při tobě," odvětil krátce.
"Za jakou cenu?"
"Tu, kterou určím sám a sám si ji vezmu, až přijde čas."
"Můj život?"
"Mohl bych jej vzít teď a nic by mě nezastavilo. Dobře to víš."
"Duši?"
"K čemu by mi byla, mám svoji... Ale děkuji za nabídku."
"Tak co chceš?"
"Až přijde čas, zvolím si."
"Dobrá, dobrá. Vezmi, co chceš. Přijímám."
Bojovník pokývl hlavou a nečekaje, zda ho vévoda propustí, se otočil.
"Havrane?"
Muž se zastavil, ale neohlédl.
"Cítíš smrt ze mne?"
"Vážně to chceš vědět?"
Montford se odmlčel a
po krátkém zamyšlení si jen povzdechl.
"Ne. Vlastně ne."
Odešel a zmizel do noci...
Montford usedl, opřel unavenou hlavu do dlaní a přemýšlel, zda už teď nemá smlouvy s tím ďáblem litovat.
Noc byla tichá a klidná. Bezmračné nebe dovolilo hvězdám na obloze rozzářit se po tisících. Oheň tiše praskal a skromně natahoval své jazyky k nebi. Seděl blízko. Hodně blízko. V teplé letní noci mu zima nebyla, jen se rád díval do lačných plamenů. Rád v nich utápěl své myšlenky. Celé hodiny vydržel takhle sedět a dívat se. Muži v táboře kolem něj procházeli tiše a drželi se v uctivé vzdálenosti. Vyhýbali se jeho pohledu už od předchozí bitvy. Naháněl jim hrůzu. Jenom Krispin si na chvíli přisedl.
"Mluví jen o tobě..."
"Ze strachu."
"Tak je tomu vždycky?"
"Vždy
."
"Je to tebou... Proč jsi takový?"
"Proč je slunce zářivé a noc temná?"
"Neznají ani tvé jméno."
"Jim stačí Havran."
"Abys byl nenáviděn, obáván a proklínán?"
"Takový havran je. Temný posel smrti není oblíbený nikde."
"A proč jsi tady?"
"Proč ty?"
"To je dlouhý příběh."
"Je dlouhá noc..." odvětil a vhodil do ohniště další poleno. Plameny vyšlehly zase o kousek výše a do noci se rozlétlo hejno jisker.
Krispin se usmál.
"Byla jedna dívka. Ta nejkrásnější ze všech."
"V příbězích je to vždycky ta nejkrásnější
ze všech."
"Ale tahle byla jako růže do krásy rozkvetlá. Oči měla blankytně modré a vlasy zářivější nežli slunce. Ale byla dcerou statkáře a zamilovala se do syna dřevorubce. Její otec tvrdil, že Jí nevychoval pro nějakého otrhance, ale nakonec slíbil, že když mu donesu jistý slušný obnos, coby výkupné, provdá Jí za mne. Když jsem zapíjel beznaděj v místní krčmě, procházel vesnicí verbíř. Měl velká slova a velké sliby. A v jedné věci pravdu... Totiž že to, co vydělám na bojišti s mečem v ruce, to bych nevydělal za deset let v lese se sekerou. Nutnost je mocná zbraň a tu a tam sebrat mrtvému po boji něco, co už stejně nepotřebuje, není zase až tak velký hřích."
"A kolik ti ještě chybí?"
"Nic. Dohodnutou částku jsem získal už před půl rokem."
"Tak proč ses pro ní ještě nevrátil?"
"Ona musí žít jako královna. Potřebuju peníze do začátku. Chtěl bych, aby měla po mém boku krásný život."
"Máš krásné sny a možná krásný život před sebou po boku dívky, kterou miluješ, ale ty kvůli své hlouposti to vše sázíš dál. Měl
bys jít hned..."
"Ještě měsíc služby a půjdu. Montford platí dobře a až dosáhne svých cílů, zaplatí ještě víc. Koupím si dům na předměstí a..."
"A co když v příští bitvě padneš?"
"Já? Jsem dítě štěstěny. Alespoň v to doufám!" Krispin vybuchl smíchy.
"Štěstěna je vrtkavá. Stejně jako smrt. Obě se dotýkají, koho se jim zlíbí. Nevíš, kdy se odvrátí, či kdy která z nich přijde."
"Ještě měsíc při mně stát bude," odvětil Krispin, vstal, odešel o pár kroků dál a ulehl na zem.
"Štěstěna, nebo smrt?" dodal pro sebe muž sedící u ohniště.
Celou noc živil plameny ohniště pro své potěšení a nechal je vyhasnout až chvíli po té, co se úsvitem rozjasnil den a tábor se začal probouzet. Pak vstal a namířil si to k hlavnímu stanu. Stráže mu mlčky ustoupily z cesty. Uvnitř se už domlouvala ta samá čtveřice, co předtím. Luisiana mu věnovala další ze svých úsměvů. Opět bezvýsledně.
Černooděnec se usadil na jednu z židlí. Ostatní zneklidněli, ale dělali, že si jeho přítomnosti vůbec nepovšimli.
"Ještě pár hodin a budeme stát před
pevností."
"Podle posledních zpráv je Robert Draconarius už jen sedm dní cesty odsud," upozornil Pergusse.
"Král je, jako vždy, i tentokráte slepý," vztekal se Avranches.
"Není divu. Rob Draco je bratrem jeho ctěné chotě a díky Robově otci, lordu Williamovi, se králův rod dostal k trůnu. Naopak ty jsi tehdy bojoval proti Williamovi a povstalcům."
"Přísahal jsem tehdy věrnost..."
"A proto si ten zpropadený spratek může dovolit, co se mu zlíbí. Draco neměl mít nic, narodil se jako třetí syn Williamův... Bez dědických nároků a přesto je dnes třetím nejmocnějším mužem země."
"Právě proto, že mu před královským stolcem jeho hříchy projdou."
"Nicméně právě se štěstěna - alespoň prozatím - od něj odvrátila. Udělal chybu, když zvolil cestu po moři. V bouři ztratil mnoho svých lodí a s nimi i třetinu mužů. U Silveronu ho zdržely povodně. Muži, kteří mu zbyli, jsou hladoví a jejich morálka značně poklesla," přidal se Rassia.
"Ale on své tažení neodvolá ani přes neúspěchy."
"Ne. Nikdy nebyl příliš trpělivý. Spíše naopak horkokrevný. Než aby se vrátil a zaútočil mnohokrát silnější až za nějaký čas, pokusí se urvat, co se dá, s tím, co má teď."
"Kolik mu zbylo mužů?"
"Nevím. Zprávy se liší, ale počítám, že mu zbylo stále víc mužů, než máme my."
"Když obsadíme pevnost Andor, budeme ve výhodě a ubráníme se. Když jí udržíme, letos už se nevrátí. Nejspíš až na jaře. Budeme mít dost času. Navíc je tu jistá šance, že Draco padne v boji. On se boje vždy účastní sám. Snad proto, aby pozvedl morálku. Nebo možná proto, že je to zába
vnější..."
"Zábavnější?"
"Ano. Zábavnější. Robert Draconarius je dost podivín. Bojoval jsem po jeho boku proti nájezdníkům. Opravdu s ním leckdy zábava byla."
"Jakou máme naději, že se udržíme?"
"Nějakou ano. Jeho spojenci nás zahnali až sem. Postavit se mu v otevřeném poli je hloupost. Andor je nejblíže a taky není příliš dobře střežen. Baron von Thein ho dobyl teprve před pár měsíci a nechal jen posádku zhruba stovky mužů. Když odrazíme nebo porazíme Roberta, budeme mít dost času získat zpět to, co jsme z
tratili."
"Draco musí v bitvě padnout!" rozhodl Montford.
"Chceš zabít raněného draka, ale měj na paměti, že i raněný drak chrlí plameny. Jeho horkokrevnost ho možná donutí bojovat podle tvých pravidel, ale když ucítí, že nemá naději na výhru, uletí, aby se vrátil silnější. Aby tě tak jako tak spálil na popel. Je nebezpečný, jako protivník, ale když se mstí, je tisíckrát horší..."
"Proto musí stůj co stůj zemřít," odtušil vévoda.
Palice zasvištěla vzduchem, vyrazila klín metacího stroje, jehož rameno se vymrštilo vzhůru a vrhlo těžký balvan proti kamenné zdi. Druhý metací stroj plápolal sloupem ohně a jisker. Lukostřelci posílali na ochozy hejna šípů, ale jen zbytečně plýtvali střelivem. Montford znepokojeně přecházel z místa na místo. Rassia běžel s oddíle
m mužů k bráně. Jeho muži vláčeli těžké beranidlo. Černooděnec pomalu kráčel za nimi.
"Bortí hradby, které ho mají chránit. Bortí bránu, která má zadržet draka," promlouval sám k sobě. Došel k masivní bráně ve chvíli, kdy povolila pod náporem beranidla a kdy se Rassiovi muži drali dovnitř. Černooděnec vzhlédl k nebi. Poněkud se zatáhlo. Vkročil na hradiště s mečem v ruce a nesl obráncům smrt s lhostejnou samozřejmostí sobě vlastní. Bez zájmu, bez citu. Bez radosti z výhry či strachu z prohry. Mechanicky za
bíjel vše, co potkal. Zatímco Rassia vyčistil hradby a na vnitřní nádvoří už se nahnala většina vévodových mužů, Havran už sám bojoval ve zdech hradu a pobíjel vše živé. Jako by byl krysařem a hnal škodnou na smrt. Jako by byl temnotou, jenž musí zahnat světlo na ústup, když se blíží noc. Dotek jeho rukou byl dotekem smrti.
Nad pevností se vznášel křik krkavců...
Vojáci naházeli všechny mrtvé přes hradby, ze sklepení vyvalili sudy vína a s vévodovým požehnáním se pustili do bujarých oslav svého malého vítězství. Jen černooděnec se k nim nepřipojil. Stál na hradbách a smutně hleděl do dálky. Na rozbitý kamenný blok hned vedle něj se usadil havran.
Černooděnec pocítil její přítomnost. Nemusel se ohlédnout, aby věděl, že stojí za ním.
"Cítím v tobě smutek," ř
ekla.
"A já v tobě strach," odvětil.
"Proč se chováš pořád tak povýšeně?"
"Je povýšené to, že nemám chuť s někým hloupě tlachat?"
"Kdo jsi? Co za stíny tě provází? Jaké je tvé jméno?"
"Nemám jméno."
"Každý má."
"Já ne."
"A co tvůj havran... Má jméno?"
"Foibos."
"Jak jsi ho ochočil?" chtěla ho pohladit. Ucukla rukou dřív, než se po ní ohnal zobákem.
"Neochočil... Je se mnou pořád. Je jako já. Jsme stejní... Dvojí obraz téhož. Já a Foibos. Foibos a já. Jsem jím a on mnou. I já kráčím cestou smrti."
"Já tě bojovat viděla. Ale nebyla v tom krutost. Byl v tom řád. Proč? Proč jsi takový? Snažím se tě pochopit. Nejsi jako ostatní z jeho žoldáků."
"Nechápu, proč ti otec dovolí se dívat," vyhnul se odpovědi.
"Říká, že to posílí ducha."
"Něčí smrt? Možná... Když je to smrt někoho, na kom ti záleží. A nebo to ducha zlomí. Smrt posílí jenom žaludek. Když jí vídáš často, neobrací se ti."
"Já musím být silná. I otec. Je těžká doba."
"Silných je poskrovnu. Ani já nejsem... dost silný."
"Viděla jsem tě zabíjet bez mrknutí oka. Viděla jsem tě stát proti desítkám mužů a oni se báli tebe. Jediného. Viděla jsem tě stát proti celé jízdě, ale tebe se báli i koně."
Teprve teď se k ní otočil a jeho oči se upřely do jejích.
"A přesto nechápeš... Nemůžeš chápat. Je snadné zabít, je snadné být zabit. Ale přetěžké je žít. To já neumím. Ani nemohu. Můj dotek zabíjí. Smrt je můj plášť. Strach je mou druhou tváří."
"Chápu to," posmutněla.
"Odejdi, prosím."
"Já jen chtěla..."
"Nikdy jsem o nic neprosil, ale teď tě prosím... Odejdi..."
Sklopila hlavu, pak se otočila a odešla tak, jak si přál. Neohlédla se. Ani on se nedíval za ní. Jen tam dál stál. Stál a díval se za hradby na vzdálený les a na nedaleký přístav. Kam právě odjížděl kapitán Perguss s malým doprovodem, aby zajistit zásobování.
Havran sledoval krkavce hodující na hromadě lidských těl.
Černooděnec stál na hradbách i z rána, když za ním přišel Krispin.
"Perguss je mrtev."
"Vím. Viděl jsem, jak ho od přístavu nesli na nosítkách."
"Prý předchozí noc strávil v krčmě, zaplatil si nocleh a lacinou ženštinu a ta mu podřízla krk a utekla s jeho měšcem."
"Co na to vévoda?"
"Napsal zprávu Pergussově ženě, že její choť padl v boji a ve službách vévody hrdinskou smrtí."
"Alespoň on je ohleduplný, když Perguss ke své ženě nebyl..."
"Zato Rassia je vzteky bez sebe. Prý jsi to přivolal. Prý jsi Pergusse označil cejchem smrti. Bojí se, že je na řadě."
"Ale on je na řadě..."

Vévoda černooděnci propůjčil pokoj, ale ten se tam zdržoval málokdy. Nosili mu tam nejlepší jídlo a pití. Sluhové obojí odnášeli netknuté. Montforda to znepokojovalo. . Montforda to znepokojovalo - pokoušel se alespoň trochu si havrana naklonit - uplatit smrt - a nedařilo se. Stále častěji přemýšlel, kolik ho spojenectví s démonem bude stát. Zatím uplynul další den v pevnosti, tolik podobný těm předchozím. Jen tváře lidí se změnily. Byly v nich stále rostoucí a sílící obavy. Strach z příchodu draka. Muži narychlo vyspravovali hradby. Vévoda dal postavit novou bránu a pečlivě ji zajistil. Mrtvoly pod hradbou ještě nikdo neodklidil a puch z rozkládajících se těl byl stále nesnesitelnější, zato však přilákal celá hejna mrchožroutů. Křik vran a krkavců se nesl krajem. Maso jim na slunci změklo. Už nemuseli pojídat jen měkkou tkáň. Rvaly na kusy mrtvá těla svými zobáky. Kroužili nad hradem a jejich nemilosrdné chladné oči sledovaly okolí.
Poslové smrti.
Mohutný černý havran kroužil kolem a aniž by se sám dotknul lidského masa, vypadal děsivě, jako král těch mrchožroutů. Jako jejich vládce.
Stál u otevřeného okna a díval se ven. Díval se na hvězdami poseté nebe, ale stejně tak mohl stát proti holé, chladné zdi a dívat se na ní... Nevnímal. Neviděl nic. Jen přemýšlel. Poprvé v životě cítil strach. Ten nepříjemný děsivý stín zahryzávající se do duše. Strach vpíjející se hluboko
do kostí. Strach provrtávající celé jeho nitro. Byl jím zaplaven, pohlcen, prostoupen. Byl strachem nasákly. Jeho kůže páchla strachem. Jeho dech... Krev v něm vřela, když pocit bezmoci náhle vystřídal bezmezný vztek. Hněv mu rval žíly, klouby v zaťatých pěstech zakřupaly a křečovitě napnuté svaly se zachvěly. Zrychlil se mu dech a srdce se rozbušilo nevídanou zběsilostí.
Někdo zaklepal na dveře. Jen zlehounka, ale v naprostém tichu se to přeslechnout nedalo. Zachvěl se znovu. Jak je možné, že její přítomnost nevycítil dřív?
"Měla bys jít... Dokud je čas!" pravil chladně, aniž se ohlédl.
Zavřela za sebou dveře a pomalu se vydala k němu.
Otočil se, stáli naproti sobě...
"Osud kráčí svou vlastní cestou..."
"Můžeš se mu vzepřít."
"To právě dělám..." odvětila s úsměvem.
"Nebo děláš právě to, co on chce."
Objal jí tak, jako by byla tím nejkřehčím stvořením na světě. Zavřela oči a on ji něžně, jemně a dlouze políbil. Konečky prstů se letmo dotkl její tváře, aby jí pohladil. Snad jako by se měla každou chvílí rozplynout. Uplynuly celé minuty a oni jen stáli a líbali se, jako by se jeden druhého nemohl nasytit. Rozpustil jí vlasy a povolil šněrování jejích šatů, které se teď pomalu svezly k zemi. Stála tam nahá s očima zavřenýma, zatímco on líbal její krk, její šíji,
hladil boky a laskal její ňadra. Zvedl jí do náruče a odnesl do svého lože.
Miloval se s ní. Ne. Žádný plamen vášně nevzplanul, žádné bouřlivé milování. Jen něha. Vášně nebyl schopen, ale něhou jí obestřel. Něha byla v každém dotyku a ona se chvěla rozkoší. Milostné vzdechy naplnily komnatu. Miloval se s ní... A ona se milovala s havranem. Milovala se se smrtí... Se strachem... Jejich milostný tanec lásky zastínil celý svět.
Neslyšeli zoufalý křik havrana tam někde venku... Jejich duše i těla se spojily v jedno a na celé hodiny se zdálo, že se zastavil čas.
Teď plakala. Opíral její hlavu o svou nahou hruď a laskal jí ve vlasech. I jemu na tváři ulpěla slza. Oba věděli, že se provinili proti zákonům světa.
"Lusiano..." zašeptal, když jí políbil do vlasů.
I ona chtěla vyslovit jeho jméno... Jméno, které už znala a kterého se bála. Nemohla. Hlas by se jí zlomil. Držel jí tak, jako by je už nikdy nic v životě nesmělo rozdělit. Pak jí svou něhou ukonejšil a když konečně usnula se slzami na víčkách, uložil jí zpátky na lože, vstal, oblékl se a odešel.
Zase ty pocity... Cizí - lidské... Přemýšlel, zda byla prázdnota snesitelnější než poznání... Tížilo ho vědění.
Bezhlavě bloudil po chodbách a prázdných komnatách, naplněn hněvem pramenícím z bezmoci. Opět se chvě
l vzteky.
"Proč?"
Úderem ruky smetl z kamenného podstavce zdobenou vázu a ta se rozletěla na kusy ještě dříve, než narazila do stěny. Střepy se rozsypaly po zemi.
"Proč?"
Do dveří vstoupili dva vojáci, které přilákal hluk, ale jediný pohled do jeho očí je přinutil zase se raději otočit a bez jediného slova se vytratit.
Kopl do stolu a ten se převrátil. Popadl dubovou vyřezávanou židli, ta proletěla vzduchem, narazila do mramorového sloupu a na zem se snesly jen třísky.
"Musím jí ochránit. Musím!"
Na římsu přistál havran, ale on popadl svícen a mrštil jím proti oknu. Než se ozval další náraz, havran vzlétl a opět zmizel do noci.
"Zmiz!" hřměl sálem hlas nepříčetného šílence.
"Proč ona?" vzlykal klečíce na kolenou.
Pak zašeptal šeptal bezbarvým hlasem tu krutou pravdu:
"Můj dotek je dotekem smrti..."
Vztek ho znovu náhle opustil a navrátila se beznaděj. Padl na kolena a plakal...
Další prázdný den, stejně jako ten předchozí. Další soumrak tak podivně smutný. Jen pohledy byly zase jiné. Zvědavost? Pobavení? Vévoda se díval s neskrývaným hněvem a podezřením. Přišel snad na to, čím měl zaplatit službu? Každopádně přes den ze své dcery nespustil oči a přes noci jí nechal uzamknout v její komnatě a střežit.
Havran zůstal ve svém pokoji sám. Opět stál u okna dívajíce se ven. Po obloze plula těžká mračna a jak zakrývala a odhalovala lunu, krajina se chvílemi halila do tmy a chvílemi se zase rozjasnila. Mrtvolný pach z těl pod hradbami už dolehl i sem. Bojovník už to dávno nevnímal.
Strnul. Zorničky se mu roztáhly a obočí svraštělo soustředěním. Zaslechl tlukot srdcí. Srdcí plných záště, zloby i vzrušení před bojem. Čtyři srdce, čtyři duše a s každým úderem o krůček blíže... Blíže smrti...
Měsíc se skryl za mraky.
Nůž bezhlučně a zkušeně pronikl zvenčí mezi dveřmi, aby zjistil, zda je zasunutá závora. Nebyla, a tak se dvířka pomalu otevřela. Bez jediného šramotu se malý hlouček mužů protáhl dovnitř. V komnatě byla teď neproniknutelná tma. Držíce se pohromadě zamířili k loži.
Nebylo vidět ostří dýky, které právě prořízlo krční tepny. Jen slyšet bylo chroptění a pád těla na podlahu. "en na krátkou chvíli bylo možné zahlédnout v okně muže, který jím právě proletěl, zoufale mával rukama. Pád těla a zapraskání kostí, pak krátké zařinčení oceli v jediném úderu. Měsíc se opět r
ozzářil a matně osvítil dva poslední živé muže zaklesnuté do sebe. Havran stál, svíraje v jedné ruce dýku po střenku zabodnutou do těla vetřelce. Tou druhou držel muže pod krkem.
"Proč, Rassio? Věděl jsi, že to já tě zabiju! Že tvou smrtí jsem já!"
"Ty jí chceš... stáhnout... s sebou,... ale já... miluji jí..." vychrlil ze sebe kapitán chraplavě skrze proud krve, který se mu dral do úst z probodených plic.
V odpověď zaznělo jen tiché křupnutí vazu a Rassiovo tělo následovalo svého druha na cestu oknem do pekla. Zbylí dva noční návštěvníci proletěli oknem hned za ním a naráz. Oba už dávno mrtví...
Svit luny opět na chvíli pohasl, aby scénu smrti pod zdmi zalila temnota. Teď už tlouklo jen jedno srdce. Srdce, které opět nabylo klidu.
Zazářil tu jen jeden pár - Ty smaragdově zelené... Odrážely poslední záblesky světla...
Rassiovo tělo našli na nádvoří hned ráno, ale nad jeho smrtí se vévoda ani nepozastavil. Možná, že dokonce věděl, že jeho kapitána mrtvého k ránu najdou... Možná byl příliš vyděšený jinou zprávou. Ani teď jeho pohled nevyzařoval zrovna odvahu, když se díval z hradeb na standartu vlající nad přístavem.
"Baron von Thein obsadil přístav," popsal jeden s důstojníků vévodovi to, co bylo na první pohled tak zjevné. Ostatně i on v noci bezmocně přihlížel z hradeb rychlé a jednoznačné bitvě. Devět baronových válečných lodí teď kotvilo v přístavu.
"Nemohl se dozvědět o pádu svého hradu tak brzo. Musel pro něj poslat Draconarius se žádostí o pomoc."
"Takže nezaútočí?"
"Přemýšlel jsem o tom, můj pane. Z pevnosti je jen jediná cesta. Ze dvou třetin pevnost obklopují útesy prudce se svažující k moři. Za lesem na východě se tyčí mohutné horské hřebeny, přes ně se s armádou nedostaneme. Ne teď...Zbývá cesta jediná. Ujišťuji tě ale, že jakmile se brána otevře, bu
de to baron vědět a Draco je na blízku... Umístili spolehlivou hlídku na majáku. Maják teď nestřeží moře, ale nás. Vidí bránu ve dne v noci. Nemusí ani zaútočit, aby vyhrál. Stačí si počkat... Až se pokusíme utéci... Nebo nás nechat vyhladovět."
"Vyhladovět? To neudělají. Počká na Robovo rozhodnutí. Bez něj jednat nebude. A Draco tohle neudělá. Podle toho, co říká Rassia, ..." chvíli se znepokojeně odmlčel, "... podle toho, co říkal, zaútočí... Obléhání by trvalo dlouho. Draco ví, že nějaké zásoby z přísta
vu už máme. Musel by čekat a on není trpělivý. Navíc, dobytí pevnosti mu jeho lov zpestří. Představou obléhání tě chce, můj pane, jen vyděsit. Chce nás zbavit odvahy. Všichni čekají, že do týdne zaútočí...."
... Důstojník měl pravdu jen zčásti. Draco jim dal jen dva dny, než zaklepal beranidlem na bránu hradu a nadělal z ní třísky.
Havran sledoval muže ve stříbrem potepané zbroji se znakem zlatého draka, jenž seděl na svém černém hřebci a proháněl se po nádvoří, které se změnilo v bojiště. Zuřivě mával nad hlavou mečem. Jeho kůň se bujně vzpínal a to černé mohutné zvíře budilo dojem neskutečné síly. Obránci začínali mít opět zformovali obranu a snažili se vytlačit útočníky zpět za brány. Vévoda se mimoděk usmál. Od přístavu se blížila horda baronových mužů,
jež přišla Draconáriovi na pomoc.
Vypuklo krvavé peklo.
Havran se vydal vstříc bojové řeži. Sekal, bodal. Od hlavy k patě byl pokrytý krví, ale drakovi cestu nezkřížil. Draco zastavil koně, natočil hlavu, husté vlnité vlasy mu lezly do očí. Měl opravdu každé jiné. Jedno hnědé, jedno zelené. Jedno dračí, jedno lidské, jak se tvrdilo. Obě oči upíral na černooděnce a poznal ho... Zakřičel, pozvedl zbraň v pozdravu, pak pobídl koně do cvalu, ale k Havranovi nezamířil. Nejbližšímu vojákovi rozťal lebku, bokem černého hřebce srazil druhého k zemi, zatímco se už oháněl dlouhým mečem po dalším. Jeho kůň dupal po raněných...
Hrstce vojáků se podařilo prchnout za druhé hradby a zatarasit další bránu, kterou teď útočníci vzali ztečí. Pomalu stočil koně a krokem se vydal k Havranovi, kterému se ostatní už vyhýbali obloukem. Černooděnec se díval na hřebce, ale neviděl neklid, neviděl strach a nemohl ho rozdmýchat. Kůň jakoby neměl duši. Havraní přízrak pozvedl chladné oči a pohlédl na bojovníka v postříbřené, krví potř
ísněné zbroji.
Draco zastavil koně, zasunul meč za opasek, zkřížil ruce přes hrušku sedla a předklonil se.
"Ty prostě ne a ne zemřít."
"Taky jsem rád, že se těšíš dobrému zdraví," odvětil černooděnec.
"Nemohu říci, že tě tu rád vidím."
"To je vzájemné."
"K
dybys mi nezabil tolik mužů..."
"Kdybys mi do cesty nestavěl tolik mužů..."
"Kdysi jsi bojoval na mé straně."
"A několikrát už proti tobě. Zkřížíme zbraně?"
Rob zaváhal, pak ale jen mávl rukou.
"Na to ještě bude spousta času. A kdo ví, třeba tě jednou budu potřebovat. Teď mě, prosím, omluv, mám ještě moc práce," zasmál se a chopil se opratí, pobídl koně a následoval své muže k hradu.

Silný vítr hnal mraky po nebi neúprosnou rychlostí. Obloha byla krvavě rudá. Celý svět jako by krvácel. Okolí pohltila podivná hudba a vnímal ji jen on. Burácení větru, šum havraních křídel kroužících nad jeho hlavou, bolestivý nářek umírajících a tichý pomalý tlukot jeho srdce. Krkavci se tu a tam snášeli k zemi, aby klovali do očí, hodovali na lidských tělech, rvali a drásali kůži.
Stál opět na hradbách a díval se na tu spoušť.
"Je mrtvá?" optal se dřív, než promluvil příchozí.
"Zabili jí dřív, než jsem jim v tom mohl zabránit."
Havran mlčel.
"Nevidím rád, když mí muži ubližují ženám. Mám rád čestný boj. Viníci za to zaplatí. Uškrtím je jejich vlastními střevy."
"To jde?"
"Nevím, ještě jsem to nezkoušel," zasmál se Draco.
Černooděnci ale do smíchu nebylo.
"Můžu je předhodit tobě, abys je ztrestal sám."
"Není třeba..."
Odvrátil se od Roba a pomalou chůzí se vydal po kamenných schodech dolů.
"Vévoda už ti žold nezaplatí... Nechceš vstoupit do mých služeb?" zkusil Draco.
Muž pohlédl na mrtvolu vévody přibitou hřeby ke napůl vyvráceným dveřím vnitřního paláce. Pak jen zavrtěl hlavou a šel dál...
Kráčel pomalu a lhostejně přes nádvoří pokryté lidskými torzy, nevnímaje hrůzy toho krveprolití. Překračoval odťaté údy. Všude jen krev. Moře krve... Krev stejně rudá, jako obzor nad ním. Takhle vypadá peklo. Takhle viděl peklo už tisíckrát, ale po těch letech už to nepříjemné mrazení
nepřicházelo. Pach smrti už mu netrhal nitro. Nevnímal ho. Kráčel dál... Tak jako pokaždé. Bez jediné výčitky. Kráčel tak, jako by se prodíral vysokou travou. Byl stínem a přízrakem bez citu. Tu se však zastavil. Jeho zrak cosi v krvavém poli přeci jen upoutalo. Že by poslední záblesk jeho vlastní lidskosti?
Stál před jedním smrtelně raněným vojákem. Poznal ho. Ležící byl sotva schopen se hýbat. Nemohl mluvit, neměl dost sil. Stále však vnímal. Stále se díval. Oči neměl vyděšené, jen smířené. Rty slepené vlastní krví, dech nevyrovnaný. Umírajícímu se objevila na tváři slza.
Nebyla to slza bolesti, tu už necítil.
Nebyla to slza strachu ze smrti, na ten bylo beztak pozdě.
Ta slza patřila jeho snům a nadějím, které se už nikdy nenaplní.
"Krispine..." pronesl smutně přízrak.
Raněný pozvedl chvějící se ruku. Měl víc než polovinu zápěstí odseknutou. Zbývaly na ní dva prsty a jeden ukazoval na muže v černém. Snad ho žádal. Možná obviňoval.
Muž pozvedl meč a ťal.
Krispinova hlava se odkutálela dál a bezvládná ruka se svezla k zemi. Nad nimi se ozval havraní křik...
"Ten ti nepatří, Foibe," pronesl, překročil mrtvého a nechal ho za sebou, jako všechny ostatní.
"Toho nech odejít..."
Kráčel pryč. Odnikud nikam. Bezejmenný...Věčně prokletý...


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2044

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.