Palantir
oddělovač

Pírko

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Pírko Venku skučel vítr.
Za okny Foltovy kovárny bylo teplo a klid. Komínem krbu tiše hvízdala meluzína, ale oheň nerušeně praskal na bukových a smrkových polínkách. Olejová lampička na stole planula tlumeným žlutým světlem. Do ticha světnice se ozývalo jenom šustění ostrého zahnutého nožíku, který odkrajoval lipové třísky.
Folt foukl do miniaturní plastiky, jež v jeho zručných dlaních zvolna nabývala konečné podoby. Představovala mistrovsky vyvedenou skyllu. Trpaslík ji sice viděl jen jedinkrát v životě a byl tomu rád, ale pamatoval si ji víc než dobře. Bylo to ráno po podobné vichřici, jaká doznívala za pevně zavřenými okenicemi. Vyšel si na houby a zaposlouchal se do cvrlikání ptáků. Zabloudil tak až do blízkosti Kéru - území, jež bylo pro všechny podle odvěkého zákona tabu, nehledě k tomu, že přímo sousedilo s královským chráněným revírem. Snadno tu mohl natrefit někoho z rytířské gardy Jeho Veličenstva a zaplést se do nepříjemností. Páni mívali různé nálady. Ten den ho ale lákala představa, že v houbařů prostých místech se po teplých deštivých dnech urodilo tolik klouzků a křemeňáků, kolik už domů dlouho nepřinesl.
Tehdy uviděl trčet pod vyvráceným stromem šedý pětiprstý pařát.
Trpaslík se otřásl při vzpomínce na úlek, který mu nález připravil. Instinktivně se chopil své dvoubřité sekery, bez níž do Gontaru nestrčil ani nos. Bezpečno tu rozhodně nebylo. Když zjistil, že bestie je pravděpodobně již delší dobu mrtvá a patřičně ztuhlá, přemohla ho zvědavost. Málokdo kdy viděl takovou potvoru zblízka. Zatoužil si prohlédnout to, co by zřejmě velmi nerad potkal chodící, hýbající se a zkrátka živé. Co si pamatoval, jaktěživ neslyšel o nikom, kdo by o takovém setkání pak mohl ještě klábosit v hospodě.
Přeťal silnou zlomenou větev, odtáhl haluz stranou a odplivl si. Ještě dnes si živě vybavil nehybné šedé tělo s lysou kůží, které chodívalo vzpřímeně po mohutných zadních končetinách. Ocas připomínal ještěří a od špičky se po jeho hřbetu až na záda zvířete táhl hřeben plochých ostnů ostrých jako břitva. Zakrslé přední pracky s pařáty podobnými lidským rukám ležely pokojně rozhozené po bocích. Kmen zřejmě přerazil predátorovi páteř a ten tu teď ležel mordou k zemi. Folt si dal tu práci a obrátil těžkou bestii, aby si ji prohlédl. Nik
dy nezapomene na tu šklebící se masku, která ze všeho nejvíc připomínala bezsrstou kočku s velkými blanitými slechy. Zuby měla dlouhé a silné, jiné než kočky obyčejně mívají. To, co však Foltovi pozastavilo jeho jinak nebojácné srdce, byly oči. V jednu chvíli zavřené, ale když chtěl mršinu obrátit úplně, pohla se. Šelma na trpaslíka upřela velké lesklé oči černé jako dva onyxy.
"Pozor na ni," varoval ho mírně zastřený hlas, který se vzal, bohové věděli, odkud. Někdo vylekaného kováře chytil za rameno a prudce ho odtáhl. Skylla takřka současně šlehla po trpaslíkovi pařátem staženým v křeči, tlama se ještě více rozchlípila a kožnatá víčka se otevřela dokořán. Zaječel. Místo aby se ohlédl, kdo ho tak pohotově drapl, Folt civěl na černé studené duhovky bez bělma. V šoku dokonce nepostřehl, že mu pařát s nohavicí roztrhl i lýtko a červená se mu roztekla po botě.
"Má tuhý život Nikdy nevíš, kdy už je doopravdy po ní. Příště, než tě napadne na ni sahat, sekni ji tou svou širočinou přes hlavu nebo ji nech raději na pokoji úplně."
Skylla během těch rad zaškubala nohama, rozevřela pařát a natáhla ho po dvojici.
"Vidíš, vnímá nás docela bez problémů,"pokračoval neznámý s paží stále opřenou o Foltovo rameno. "Kdyby tě bývala byla chytila a jen neškrábla, už tě nepustila. Než by ses vzpamatoval, zabila by tě. Na to by sílu ještě měla."
Skylla zachrčela, na tlamě praskla rudá bublina, ale pak chropot přešel ve zlostné vrčení.
"Nemůže se zvednout?" zachrchlal Folt s obavami a couvl.
Ruka se ho pustila. Aniž by to postřehl, hmátla k opasku, ozvalo se krátké svistnutí a skylle trčela z oka několikapalcová čepel. Onyx praskl jako přezrálá třešeň, druhý rovněž zrudl a pomalu ho začal pokrývat šedý film. Šelma švihla ostnatým ještěřím ocasem a dohasla.
"Velkej Herione, už nikdy tuhle potvoru nechci vidět,"odplivl si Folt a zhluboka se nadechl, aby nabral vzduch do plic.
"To věřím." Jeho dobrodinec se konečně pohnul. Byl nevysoký, hubený, v tmavém hrubém oděvu s kapucí. Nebyl by nijak nápadný, kdyby si trpaslík nevšiml nezvykle světlé kůže, což v Kiritasu, kde se všichni pohybovali na drsném povětří, bylo dost divné. Zpod kápě muži padala na ramena hříva černých vlasů a hbitý byl jako kuna. Snad elf ze severního Targotu by tak mohl vypadat, toho už jednou viděl, ale tenhle měl na rukávu kostěný náramek nedotknutelných, což by se elfovi nikdo dát neodvážil.
"Prodáš mi tu zdechlinu?"
Sklonil se ke zvířeti, poklidně vytáhl čepel a čistil ji o mech.
"Prodat ti ji ?"
"To tys ji našel, máš na to právo. Pro mě mají takové trofeje cenu. Zuby, drápy, tkáně..."vysvětloval. "Vyrábím z nich léky a amulety. Za zlatku. Stačí?"
Folt odmítavě zamával rukama. V noze se mu začala ozývat pálivá bolest.
"Ani by mě nenapadlo za tu mrchu něco chtít. Nech si ji a třeba ji nalož do vocta. Já jsem rád, že jsem jakž takž vcelku.
Až budeš potřebovat, vrátím ti to. Vždyť kdybys mě včas neodtáhnul, byl bych přinejmenším bez nohy."
"To by se klidně ještě mohlo stát,"broukl muž vážně. "Vyčistím ti ránu, aby se v ní neuchytila infekce nebo otrava. Masožravci jako ona mají drápy pěkně jedovaté."
"Ty jsi zaříkávač ? Mastičkář?"
"Zvláštní potkat někoho, kdo mě nezná,"zabručel a schoval dýku zpátky za opasek. "Lidé z osad o mně většinou vykládají spoustu báchorek a když ode mě něco chtějí, mají v druhé ruce...třeba sekeru."
Folt trochu zrudl a pověsil svou železnou kamarádku na záda.
"Já nejsem člověk."připomněl důležitě.
"Tím spíš. Všichni vědí, že můj pán nemá nelidi v lásce."
"Kao.-Lanův žák?"dovtípil se. "Ale tys mi zachránil život, ne? Nemusel jsi."
"Nejsem příliš oddaný služebník." Muž vstal a otočil se. "Jen v rámci nutnosti."
Folt na chvíli ztratil řeč. Jestliže oči skylly byly neprodyšné jako kámen, v mladé, porcelánově hladké tváři svítily duhovky jako ze skla. Dva uhrančivé bledé safíry roubené ostrou černou linkou. Nepochyboval, koho má před sebou. O tomto mladíkovi občas něco zaslechl, protože špatná pověst ho předcházela o hodně dopředu. Ovšem ani jeho v těch řečech s lidmi nikdo nespojoval. Bez jakékoliv předpojatosti se rozhodl, že také nebude.
Nechal si ošetřit šrám nejšikovnějšími prsty, jaké kdy viděl. Lékař by z něj mohl být znamenitý. Precizní čištění i šití kupodivu skoro necítil. Neodpustil to uvést v pochvalné poznámce, ale bylo vidět, že narazil na citlivé místo. Mladík připustil, že se směl učit medicínu dokonce u králova osobního lékaře, nejen zaříkadla svého živitele na Karatu, ovšem čím to skončilo, neřekl. Jen přídech jeho hlasu byl tak trpký, že se i Foltovi křivila pusa, jak to cítil. Jinak mluvili o všem. Samotářsky žijící mastičkář byl zřejmě rád, že může poklábosit a byl neobyčejně hovorný. Rozešli se v docela dobré náladě. Trpaslík dostal dokonce nějaké mastičky na hojení, které k jeho úžasu opravdu fungovaly.
Tehdy Folt poznal Kariasta.
Trpaslík svraštil obočí a přejel pohledem nové trámy ve stropě své kovárny. Tenkrát ještě nevěděl, jaký osudový okamžik to byl. Srdečný kovář na pověrčivé sousedy nedal. I když tušil, že mladý podivín ze srubu pod čarodějovou pevností na Karatu umí víc, než jen chladnokrevně naporcovat skyllu, nepřisuzoval mu ani proměny ve vlkodlaka, ani to, že za úplňku krade nevinné panny, které už nikdy nikdo nenajde. Neopatrné děvečky a děti mohlo zadávit cokoliv, co se pohybovalo v houštinách Gontaru nebo zabloudilo z okolních skal - vlk, medvěd nebo dokonce boiga, která čas od času přilétla až sem, i když jinak se zdržovala spíš na sever od peřejí Darny. Ukořistila krávu nebo ovci na wiarských pastvinách a bylo-li to v jejích silách, odnesla je z dosahu lidských obydlí někam stranou. Kiritasčané jí říkali dráček, ale podoba s inteligentním obrem byla jen kusá. Tenhle létající ještěr se nemohl s něčím takovým rovnat. Skutečného draka tu ovšem nikdy nikdo neviděl. Naštěstí.
Bylo to asi o měsíc později, co ho viděl znovu.
Krátce před svátkem Slunce byl na výročním trhu prodat pár svých skvostů přímo ve městě, aby získal patřičnou klientelu. Folt nebyl jen na podkovy a rádla k pluhům. Ve své vlasti býval výtečným zbrojířem. Když zástupy agresivních utečenců, které se hrnuly z aiolských plání do hor před hrozbou válečných masakrů, začaly vytlačovat starousedlé trpaslíky z rudných nalezišť dál pod hřebeny, sebral svou rodinu a vydal se na dlouhou pouť na východ. Zakotvil tady, blízko kiritaského Roniwhanu, kde, jak doufal, byla válka dostatečně daleko. Troufal si tu trumfnout zdejší mečíře a další specialisty prodávající přímo na hrad. Bylo to výnosné, neboť lidé ode dvora si mohli dovolit i luxusní zboží, na něž jiní neměli. Tím spíš, že za oázou klidu to vřelo
tak, že hrůzy občas prosákly až sem do Wiary. Titánské opevnění královského hradu odrazovalo nájezdníky už po tolik generací, že bylo nepravděpodobné, aby se o jejich zdolání někdo pokusil, ale to, že se neodvážili přímo k pevnosti, neznamenalo, že neřádili v okolí.
Zbloudilé tlupy žoldáků tarak-sarothského vojska přepadávaly osamělé usedlosti, povozy a menší osady roztroušené vně sídelní pevnosti. Patřila-li osada nelidem, bylo o to hůř, protože nežádali výkupné, ale masakrovali všechno, co jim přišlo pod ruku. Uvnitř Roniwhanu by bylo jistě mnohem bezpečněji, ale nebylo to pro kdekoho. Život mezi kamennými hradbami stál mnoho peněz a aby si ho Folt mohl dovolit, musel se ještě hodně snažit. Přes tento fakt si to, že by mohl vidět stoupat nad svým domem jiný kouř než z komína kovárny nebo pece vonící obědem, nepřipouštěl. Jistě ne v tak pěkný den, jako byl dnes. Do té chvíle, než už zdálky zahlédl plout po nebi černé mračno. Veselá písnička, kterou si pohvizdoval mezi vousy, ztichla jako zabouchnutá dveřmi. Práskl opratěmi a s křikem hnal strakatého koníka k osadě.
První živí tvorové, které potkal, byl prchající dobytek, který utekl nájezdníkům z ohrad. Další byl koželuh Pejcha se synkem, kterému se povedlo schovat v cípu lesa a teď uháněl ostošest směrem na Roniwhan.
"Kam jedeš?"řval na trpaslíka a snažil se chytit za postraněk, aby souseda přibrzdil
"Jak to, kam? Kde máš ženu? A co Alinda a děti? Kde jsou ti?"vyjel na něj zhurta Folt. Pejcha mladší zatínal zuby, aby mu necvakaly o sebe, senior jen zavrtě
l hlavou.
"Nejezdi tam. Bylo jich moc, Folte a my tam měli jen pár vidlí pro dědky a ženské. Zabíjeli, koho našli a my utekli, když hnali zbytek do stodoly. Otočíme to na hrad a přivedeme vojáky. S koníkem tam budem dřív. Slyšíš mě vůbec?"zatahal souseda za rukáv, když viděl, že slézá a vypřahá."Pojedeš napřed? Přivedeš vojáky?"
"Než dojedu na téhle herce na Roniwhan, budou se tam už houfovat, protože ten dejm musí bejt vidět z každý bašty na hradbách,"obořil se na zoufalého Pejchu. "Než ale dorazej sem, budou už vrazi brodit Darnu a my kopat hroby!"
"Folte,"zakvílel koželuh nešťastně. "Tija je... Mám jít s tebou?"
Kovář se vyhoupl na zavalitého koníka, vytáhl zpod plachty na voze svou sekyru a krátký široký mečík, který neudal na tržišti. Ten hodil nešťastnému příteli a plácl ho narychlo po zádech.
"Odveď kluka do lesa,"houkl už přes rameno a bodl zvíře patami do slabin. Nepřemýšlel. Všechno, co v životě měl, se ocitlo v kouři mezi rabovanými budovami jeho malého hospodářství.
Snad se někam schovali, snad alespoň do chvíle, než to za nimi stihne. A Alinda je kovářka se silnýma rukama, ta děti jen tak nedá... Vousy mu vlály kolem uší. Bylo to už dlouho, co svou dvacetiliberní zbraň s okovaným toporem použil naposledy v boji, ale stále to byla v jeho rukách strašlivá a nebezpečná věc.
Vtrhl do dvora jako uragán, širokou sekyru sevřenou mohutnými dlaněmi. Hned za ohradou se vzepřel na koňském hřbetě jako kočovník z planin a ťal obouruč postavu, která vlekla na provaze vzpouzející se jalovici s teletem. Zvířata nebyla vyděšená o nic méně než jiní obyvatelé osady a lapkům podstatně stěžovala práci. Jejich uchvatitel se jim zhroutil pod nohy prakticky ve dvou kusech, protože přišel o hlavu až k rameni a dobytek se okamžitě rozutekl.
Dům i stodola vedle byly v plamenech. Řev a hluk byl slyšet hlavně mezi nimi. Objel v bahně zadupanou postavu v sukni, kterou nepoznal, ale na jeho ženu byla příliš hubená a velká. Jestli to byla koželužka, nebo jiná sousedka, která tudy utíkala, se rozeznat nesnažil, ale dostal za ni vztek. Jestli neušetřili ani lidské osadníky, s ostatními se teprve párat nebudou. Nejspíš se v přílišné blízkosti hradu obávali zdržovat a snažili se přepadení vzít co nejvíc zkrátka. Obránci se určitě rvali jako lvi, dokud mohli, ale příliš jich tu k tomu nebylo. Skoro všichni schopní jedinci byli v tu dobu na tržištích. Krásná doba pro nájezd. Skoro nikdo doma nehlídal.
Jeden z nájezdníků přesto visel překloněný přes plot s lebkou rozdrcenou cepem a jiný chlap v drátěné košili se svíjel kousek od něj. Vláčel za sebou bezvládné nohy, které vypověděly po ráně do zad. Spatřil Alindu. Buclatá kovářka ležela vedle špalku na hromadě rozkutáleného dřeva s hlubokou ránou na hlavě. Rozhlédl se, rychle k ní doběhl a zvedl ženu ze země. Zasténala a zkřivila tvář bolestí. Krvácela nejen na hlavě. Všiml si, že na levačce jí chybí mimo palce všechny prsty. Zalétl pohledem k sekyře na špalku a věděl. Pánové se bavili.
"Ali? Ali slyšíš?"
Jenom ukázala pohledem. Mluvit nemohla. Křečovitě tiskla čelisti a po širokých tvářích se jí koulely slzy. Pochopil a uložil ji zpátky. Bylo tu něco, na čem záleželo jim oběma. Jí si tu už nikdo nevšimne. Musí se k ní jen vrátit včas. Nebude to trvat dlouho a buď vykrvácí, nebo ji zahubí požár. Nebylo pochyb, že sem plameny brzo přijdou.
Mezi jejich hukotem byly ale mnohem důležitější zvuky. Slyšel vřavu bitky, která probíhala před čelní stranou stodoly, zatímco tady bylo už po boji. Znamenalo to, že se tam někdo ještě vytrvale brání a kupodivu zaměstnává zbytek marodérů. A do výkřiků bolesti, zlosti a nadávek s různým přízvukem, prolínal vyděšený nářek tlumený festovními stěnami stodoly s planoucí střechou i rány, kterými se uvěznění snažili dostat z ohnivé pasti ven.
Vyrazil tak rychle, jak jen uměl, jenom na rohu přibrzdil, aby někomu nepadl do rány. V zákrytu nízké kolny uviděl čtyři chlapy z tarackého vojska, jak zběsile krouží kolem štíhlého muže s dlouhými černými vlasy. Tentokrát nepřipomínaly hřívu, protože se lepily v upocených pramíncích kolem tváře.
Na zemi ležel někdo z osady, vedle něj zkroucený zrzek bez předloktí s rudou skvrnou na špinavé hazuce, jiný cizák se svíjel opodál a držel se za břicho a nějaký další s rozhozenýma rukama a nohama na dřevěných schůdcích od seníku. Folt ustrnul.
Zpod schodů v tu chvíli vyběhl špinavý klučík, který se schovával pod mrtvým a seč mu nohy stačily, s brekem utíkal k tátovi, co konečně dorazil domů. Odněkud se vynořil pátý zabiják, který si dítěte všiml a chytil klopýtající stvoření za lněnou košilku. Malý zaječel a Folt v ten okamžik také. Nikdy nevydal podobně šílený zvuk, jako nyní. Vrhl se po chlapovi a ten se stihl jen otočit a pustit dítě, které mu v ruce překáželo. Ostří ho vzalo zboku do spánku, aniž se stihl bránit. Šokované děcko Folt okamžitě zvedl a strčil zpátky p
od schody.
"Ani se nehni, Apu!"
Zaváhání z nenadálého zvratu stačilo bledookému zaříkávači, aby zaútočil. Sekl nakrátko bez rozmachu, protože neměl dost místa, ale protivník, kterého si vybral, ránu přece jenom nestihl vykrýt a utržil hluboký šrám na pravém předloktí. Instinktivně ho strhl před sebe a klopýtl, čímž se dostal do výhledu svým kolegům ve zbroji. Jelikož to byla aktivní ruka, měl po parádě. Zbraň pustil bolestí a než se pro ni sehnul, dostal za krk.
V tu chvíli něco povolilo v přístěnku za jeho zády a k zemi se s rachotem zřítila hromada hořícího dřeva. Kariast se ohlédl, aby stihl uskočit, stejně tak i muž po jeho levici, na druhé straně však získal příležitost pihovatý hromotluk se zubatou šavlí a zasadil mu ránu přes žebra. Folt viděl, jak se mladík prohnul, až se mu vlasy rozlétly jako havraní křídla a běžel mu na pomoc.
Kariast zařval a Folt, než udeřil, pocítil náhlé slabo ve svalech. To nebyl lidský hlas. Raněný zaříkávač skočil po soupeři jako divoká kočka, aniž hleděl na nastavený břit. Zablokoval ho svým krátkým vojenským mečem, který rozhodně patříval ještě před nedávnem někomu z útočníků. Nedotknutelný vlastní nosit nesměl. Inkasovaný zásek ho nepřibrzdil, spíš naopak. Srazil muže na zem, nadzvedl se a z pokleku mu dupl na zápěstí držící jilec. Podle zvuku i bolestného zaječení mu rozdrtil kůstky, aniž by na takový výkon vypadal. Muž hledící vyjeveně do uhrančivých zornic sáhl po dýce, ale vytáhnout ji už nestihl. Polní čepel sjela po zubaté a připíchla ho k matičce zemi.
Trpaslík se půlobratem vyhnul ozbrojenci, který na něj zaútočil zleva a ťal toho, který šel po Kariastovi zezadu. Zásah nebyl příliš razantní, šlo hlavně o to, aby ho přibrzdil a poskytl čas příteli v nouzi. Při své výšce ani nic víc udělat nemohl. Sekl bez většího míření a zasáhl muže do kyčle. Stačilo to k tomu, aby zraněný změnil dráhu, pootočil se a chvíli balancoval, než překonal počáteční úlek z bolesti. Folt udělal ještě dva tři rychlé kroky v setrvačnosti, kterou ho táhla váha jeho zbraně, což mu pravděpodobně zachránilo život. Schytal zásek do stehna, ale tlustá kožená suknice končící něco málo nad koleny zmírnila hloubku, takže se udržel na nohách. Neměl čas na nic velkolepého a jen se ohnal. Smetl čepel dozadu na soupeřův obličej. Způsobil mu sice jen k
osmetickou vadu, ale bolestivou, takže měl nepatrnou chvilku získat rovnováhu a přehled.
Zjistil, že zaříkávač využil Foltovy pomoci k tomu, aby se na zabitém vztyčil jako kobra, ignoroval raněného za svými zády a rozkryl zbývajícího útočníka, který byl podle všeho mizerný šermíř. Voják s pochroumanou kyčlí, ale dlouho pozadu nezůstal. Měl na tu nelidsky rychlou stvůru strašný vztek a objekt svého zájmu nezměnil. Navíc se tu objevil další ozbrojenec, teprve puberťák s poďobanými tvářemi a přidal se.
Folt znovu zvedl svou sekeru a nastavil ji těžkému obouručáku hromotluka s poraněným obličejem. Vylétla sprška jisker. Koutkem oka zahlédl, že Kariast proti dvěma soupeřům přišel o zbraň. Teprve nyní bylo vidět škody, které na něm předtím napáchala zubatá šavle. Rána šla nejen žebry pod lopatkou, ale prošla i paží nad loktem. Ruka zvolna měnila barvu a pohybovala se vedle těla po poněkud odlišné trajektorii než zbytek těla. Že by byl nějak vyvedený z míry, na to ale nevypadal. V ten okamžik trpaslíkovi došlo, že jeho předchozí pocit nelhal, když ho napadlo, že nemá tu čest s člověkem.
Hubený medik se otočil ve skoku a než oběma jeho protivníkům došlo, co chce dělat beze zbraně, prosmekl se mezi oběma meči, bleskově uhnul dozadu a znovu skočil. Byl rychlý jako bazilišek. Ten s kyčlí ho teď měl z dosahu, protože druhý se ocitl mezi nimi, avšak v pozici nevýhodné pro ránu. Vrazil mu v nouzi hrušku jilce do břicha, ale Kariast mu takřka současně sekl zakřivenými prsty po hrdle a roztrhnul ho nehty.
Folt zamrkal a zacouval před novým tlakem obouručáku, ale všiml si, že jednooký, který měl na scénku lepší výhled, zbledl jako plátno. Nicméně trpaslík neměl mnoho nadějí, že zvítězí. Obr byl svým vzrůstem ve výhodě a útočil shora. Přimáčkl ho na stěnu kůlny, dostal ho na kolena a vší silou mu tlačil topor sekery na obličej. V uších mu hučelo, bylo tu horko, jak sem vítr zanášel žár od stodoly. Zoufale se díval na zamčená vrata, kde se škvírami draly ven drobné prsty a snažil se nevnímat křik. Uvnitř se s rachotem něco zřítilo a prstíky mu zmizely z výhledu. Kovář se nadechl a vší silou odstrčil blokádu, kterou mu valibuk nalehl na hlavu sekery. Co udělal zaříkávač tomu druhému, neviděl. Zaslechl jenom strašlivý výkřik, který mu zježil vlasy na zátylku a viděl, jak se jednookému zaklepalo zápěstí. Nečekal a ťal, soupeř ale uhnul a s novým odhodláním ho přirazil znovu ke zdi. Vyčerpaný Folt tentokrát upadl, jednooký mu zaklekl na hrudník a přitlačil mu topor sekery na obličej. Trpaslík ryl patami svých krátkých nohou do bláta, ale snažil se marně. Člověk měl sil ještě dost a bylo otázkou chvilky, kdy paže držící sekeru povolí a tlak na čelist mu zlomí vaz.
Něco svistlo vzduchem. Jedno oko se vypoulilo, až naběhlo červenými žilkami. Muž se skácel přes Folta tváří do písku. Ze zad mu trčela Kariastova dýka.
"P-pontiaku,"vykoktal ze sebe trpaslík, vida Kariasta, jenž si utíral z úst krev, o níž nebylo pochyb, že mu nepatří. Hlavou mu prolétlo, jestli skutečně vidě pod horním rtem jiné zuby než lidské nebo se mu to jenom zdálo.Vypadal dost strašně na to, aby při pohledu na něj někdo omdlel a jindy by Folt byl v pokušení to udělat, ale teď se jeho mysl upírala někam jinam. Před sebou měl peklo na zemi.
Pokusil se postavit. Odvalil těžké tělo stranou. Jedna noha za nic na světě nechtěla udržet jeho tělo vzpřímeně. Nohavici měl rudou. Táhl ji za sebou ke stodole a nic jiného teď v hlavě neměl. Ani předchozí boj, ani Kariasta, o němž některé báchorky zřejmě nelhaly a mezi rozpáranou látkou jeho haleny vylézalo na světlo barevné tetování, o jehož původu se raději nedohadoval.
Byl tu slábnoucí pláč v dusivém kouři. Některé hlasy jemu blízké a některé ještě mnohem bližší.
"Jališko!"vykřikl a pajdal ke stodole. "Joriku! Ajko! Jděte od těch zatracených vrat!"
Rozmáchl se a uhodil do petlice. Kov zazvonil, vylétly jiskry, ale nestalo se nic. Nešťastný otec se snažil vyštípat prkna okolo, nicméně šlo to pomalu a času bylo málo a s každým úderem méně než předtím.
Z boku zajel pod petlici ukořistěný obouruční meč, který tam vší silou zarazil Kariast. Přitáhl ho po zemi, protože ve zraněné ruce měl příliš málo síly na to, aby ho zvedl. Vypadal vyčerpaně a po zběsilé energii bylo veta. Přesto napínal hubené svaly, co to šlo, aby Foltovi pomohl a visel na zbrani povýšené na páčidlo.
"Pomoz mi,"zasípal. "Větší díru už neuděláš, to ta barabizna dřív spadne."
"Neříkej to,"zakvílel Folt, ale věděl, že krov dlouho nevydrží. Celá stavba byla uvnitř suchá jako troud, nebylo tedy sice mnoho kouře, což by bylo asi ještě horší, ale oheň byl o to rychlejší. Naštěstí po zimě byla skoro prázdná. Plná hambalka sena a balíky slámy by ji položili už dávno předtím, než sem vůbec dorazil.
"Tatííí!"
"Jališko, uhni!"
"Nenamáhej se, neposlechne,"zavrčel Kariast. "Dostat prknem do nosu není nutně smrtelné. Radši zaber."
"Co asi dělám, ty chytráku?"
Železo vyletělo jako střela a dalo zaříkávač pořádnou za ucho. Zamotal se, chytil se za hlavu a přemáhal světýlka, která se mu roztančila před očima. Vrata se rozlétla.
"Ajko!" Folt chytil první postavičku, kterou nahmátl a vystrčil ji ven. Vyvanulo na něj nepředstavitelné horko a teprve nyní viděl tu spoušť uvnitř. Rozbolely ho oči a rozkašlal se. Všude se válely popadané kusy dřeva a mezi nimi občas ležel někdo menšího i většího vzrůstu. S rukou před obličejem se snažil najít mezi nimi známky života a vytáhnout je ven. Nahnali sem všechny, koho nezabili venku nebo v jejich domech. Lidi i nelidi. Ty nejslabší. Někteří jen omdleli horkem, ale Folt věděl, že všechny ven nedostanou. V krovu začalo praskat.
"Kariaste!" podal mu bezvládnou kolářku, která žila ve vedlejší chalupě. Mladík ji chytil pod ramenem a vlekl pryč. Folt nepolevoval, ale pořád ještě hledal. Byl si jistý, že mezi ratolestmi svými i sousedovic, neviděl Ajku a že ve stodole pravděpodobně vůbec nebyla. Zadoufal, že se někde schovala jako Apu, ale moc tomu nevěřil. Sklonil se k dalšímu.
V trámech zapraštělo. Zaklonil hlavu a naposledy zabral, aby byl ještě něco platný, ale zaříkávač ho drapl za rukáv a nekompromisně ho od probírajícího se starouška odtrhl. Rád by ho odehnal, ale zaříkávač ho nepustil. Stihl se na protest otočit, ale akorát zakopl a Kariast ho za sprostého řvaní zvedl. Vytáhl ho za vousy. Ve střeše zakvílelo, jak se vařící trámy prohnuly. Krov povolil a s rachotem se jim zřítil za zády.

Ještě dnes ho při té vzpomínce zabodalo tisíci horkými jehličkami, jak se z pobořených stěn vyvalila mračna žhavého popela, dýmu a roje jisker. A pamatoval si, že střídavě klel, vzýval všechny bohy, na které si vzpomněl, brečel, hasil zaříkávačovu hořící kapuci a chytal se malých ruček, které se zase chytaly jeho. V tom, jak se dostal se všemi přeživšími za osadu, měl trochu zmatek. A co se dělo, než přijeli vojáci z Roniwhanu, bylo horší, než prožít znovu celý boj. Přesouvali Foltovy sousedy i blízké z běsnícího živlu za val, který byl kolem osady navršený na ochranu před jarními povodněmi. Nešel sem kouř a byl tu klid. Zaříkávač se ploužil od jednoho ke druhému se svou všudypřítomnou brašnou a snažil se dostát svému řemeslu, ale jazyk se mu při hojivých formulkách nad jeho mastmi vlastním vyčerpáním tak pletl, že nezbývalo než doufat, že nejsou tím hlavním. Bylo s podivem, ještě neupadl.
Zjišťovali ztráty, rány, dokonce i ty, kterých si předtím nevšimli, začaly se jim ozývat popáleniny a končetiny jim zolovnatěly únavou.
Z osady nezbylo prakticky nic. Zbyla jedna chalupa, do které se už nikdo nevrátil. Když dorazilo vojsko vedené několika erbovními důstojníky, mohlo už jen zhodnotit situaci a jet pročesat skály za Darnou.
"Co ty tady děláš?"
Folt se ohlédl. Seděli na travnatém valu za ohradou u doutnajícího spáleniště. Za nimi bylo provizorní ležení.
Otázka patřila Kariastovi. Nad ním se tyčil mladý vousatý rytíř se zlatými výšivkami na límci vykukujícím z kroužkové košile. Zaříkávač se ani nenamáhal zvednout hlavu, jen prohlédl skrz rozcuchané pramínky. Očividně věděl, koho má před sebou.
"Sedím, pane Karteziane."
Šlechtic zbrunátněl a zvedl špinavého zaříkávače za vlasy proti sobě:
"Ty si ze mě budeš utahovat, ty mizero? Ptám se tě, cos tady mezi slušnými pohledával, že jsi vylezl z té své lesní nory, co?"
"To, co ty jsi nestihl,"odsekl Kariast a bledé oči byly bez výrazu. Byl zřejmě příliš unavený, než aby v něm povýšený pán zhruba v jeho věku, probouzel jakékoli emoce. Zřejmě ho dobře znal ode dvora, kde se dřív v blízkosti svého mistra pohyboval. Ty časy byly ovšem pryč.
"Máš mě za hlupáka? Ty dva tam ve spáleništi, to je tvoje práce, co? A ti ostatní? Myslíš si, že ti uvěřím, že je ženské ubily hrnkama? Dědkové holemi? Že ty dva zadávili psi? Odkdy máš povoleno vystrčit svůj krvelačný rypák na světlo?"
"Byl si u mě pro motyku,"vložil se do toho Folt. Nic lepšího ho nenapadlo.Viděl, že zaříkávač pomalu ale jistě ztrácí klid a mohl by schytat pár kopanců. Náramek z ptačích kostí, který ho vyřazoval ze společnosti, rytíři očividně nevadil, ačkoli nikde na veřejnosti by o někoho, komu patřil, ani neotřel špičku boty, aby se "neumazal". Pro jeho kastu bylo nemyslitelné oficiálně se dotknout nedotknutelného. Zdálo se ovšem, že osobní zášť byla silnější.
"Cos povídal?"
."Motyka,"vyslovil Folt důrazně. "Bezdůvodně mu křivdíš, pane. On nám zachránil život. Žádám tě, abys ho pustil a mám plné právo to po tobě chtít."
"U tebe jsem dnes ráno nakupoval,"ucedil rytíř mezi jemnými vousy, prohlížeje si trpaslíka od hlavy k patě. Konečně se neptal.
"Pravda,"kývl Folt. "Ani bych neřekl, že bys mě poznal."
"Mám paměť na tváře, ať patří komukoliv." Neznělo to vychloubačně. Mladý pán Kartezian s erbem Armavedany na rukávu nebyl příjemný člověk. Kariasta pustil. "Tohle není společnost pro někoho, jako jsi ty, pane trpaslíku, ať pro tebe udělal cokoliv. Nesluší se na řemeslníka svobodného národa, aby se paktoval s verbeží."
"Můj svobodný národ má trochu jiné zvyky,"podmračil se Folt. "Každý se svobodně rodí i umírá a pocty neudělujeme podle jména. Když někdo zachrání život trpaslíkovi, je to velký dluh. Když to udělá i pro jeho rodinu, je to dluh do konce života a je mi jedno, kdo to je. Můj je to přítel."
Kariast se zadíval do kovářovy drsné tváře a rytíři už nevěnoval ani pohled. Ten na trpaslíka chvíli nevěřícně mhouřil oči. Snad ani tak proto, že by mu nevěřil, jako proto, že se mu nechtělo.
"A tamty dva zlosyny zabily neštovice,"ušklíbl se. "Dovoluji si tě upozornit, že takováhle úmrtí bývají i nakažlivá."
"Hmmm, spíš asi nějaký ten pes, jak jsi o něm mluvil prve. Určitě tu nějaký věrný zvíře běhá kolem. Najdeme ho."
"Nemám chuť žertovat."
"Před chvílí jsem pohřbil dcerku,"odplivl si trpaslík a hlas mu nepatrně ztvrdl. "Není mi do smíchu."
Rytíř se zhluboka nadechl . Mračil se. O Ajce věděl, protože když ji našli, byl u toho. Oheň se jí vyhnul. Vytáhli ji ze studny, když chtěli nabrat vodu.
"Jseš si jistý, že ten pes jednou nezadáví taky něčí dcerku, když mu to tak jde?"
Folt se místo odpovědi otočil a zamával rukou dozadu k provizornímu táboru. Nečekal dlouho a přiběhl k nim klouček, který byl prve schovaný pod schody. Byl tím šťastnějším ze sourozenců, protože ho tam zaříkávač na rozdíl od mladší sestry stihl strčit, než si toho někdo všiml.V náručí držel podlouhlý úzký balík.
"Dej mi to, hošku,"požádal Folt a poté z vrstev plátna vyprostil meč v lakované pochvě. Už jen jeho kování vyloudilo u šlechtice krátký povzdech. Takový v ruce nikdy nedržel.
"Tohle je Zeir - Pírko, pane rytíři a ukovali ho v době, kdy pradědci pradědů krále Fabia ještě cumlali palce. Ne lidi a ani trpaslíci ne, ale elfové z jihu. Penězma se zaplatit nedá, starej elfskej meč se musí zdědit nebo dát. Já ho zdědil a přede mnou můj táta a jeho táta, protože před nima ho můj pradědek dostal od elfa z Mai Nataneal jako dar za hrdinství. Uměl s ním dobře zacházet a pobil s ním hodně neřádů. To já už tolik ne. Je na trpaslíka moc lehkej. Měl jsem ho dobře schovanej, aby ho takoví jako tihle nenašli. Škoda, že se nedají schovat i jiný poklady, ale to je jiná. Je příliš dobrej, aby ležel v zemi. Je tvůj, Kariaste."
Zaříkávač se na kováře překvapeně podíval a nebyl jediný, jen Jorik se ho chytil okolo kolene a koukal na tátu.
"Folte, to přece nejde!"
"Ale to víš, že jde,"přerušil ho rychle, protože viděl, že se rytíř chystá mluvit. "Není to lidská zbraň a není od člověka, takže jí můžeš nosit i bez ohledu na vaše zvyky a tu parádu, co ti navlíkli na ruku. Alespoň budeš mít pořádnou zbraň a ne všechno, co ti přijde pod ruku. A není to splátka na dluh. Je to dárek, abys věděl, že to myslím vážně. A pan rytíř je dobrý svědek, protože vidí, že si jsem jistý, když ho dávám tobě namísto synovi."
Kariast vzal skvostnou zbraň do rukou a s obdivem povytáhl mistrovskou čepel. Blýskla jako stříbrné zrcadlo. Nešlo to jinak, než že se trpaslíkovi namísto slov uklonil, aby tak prokázal za dar úctu.
"Kdyby se mi něco stalo, chtěl bych, aby se ti vrátil,"řekl tiše. "pan Kartezian je mi svědkem."
"Zapomněl jsi dodat, že dobrým,"složil ruce na prsou rytíř a nespouštěl oči z Pírka, jemuž elfové na jihu říkali Zeir. "Kdybych u toho náhodou byl. S tímhle v tvé dlani ale doufám, že nebudu. Dobří duchové s vámi. I s tebou, alespoň prozatím.,"otočil se n
a podpatku.
"Folte, to si nezasloužím,"zavrtěl hlavou zaříkávač, když cinkot přesek na rytířových škorních zeslábl směrem k jeho jednotce.
"Nevím o nikom, kdo by si ho mohl zasloužit víc. Toho napomádovanýho panáka znáš nějak blíž, že tě tolik nemá rád?"
"Hm."
"Jsem moc zvědavej?"
"Ne, nejsi. Bývaly časy, kdy jsem s ním párkrát vytřel podlahu."
"To se nedivím. Nevypadal, že se mu líbí, že tě příště potká s Pírkem."
"Teď je to jiné, Folte. Když mu jednu natáhnu, nechá mě zřezat. Co by mi asi udělali, kdybych na něj vytáhl tohle?"
Folt pohladil Apu a gestem ho poslal za ostatními dětmi. "Přemýšlím, co by ti chtěli udělat, kdyby tě opravdu zkusili usvědčit místo divokejch psů, Kariaste. Pak bys asi pírko vytáhl, abys mohl zdrhnout někam hezky daleko. Toho se bál, ne?"
"Vadilo by ti to?"
"Jen tomu nerozumím. Kdyby chtěl, udělal by to. Prakticky by ti stačilo otevřít pusu a on to ví. Moc by chtěl, ale nezkusí to. Proč to neudělá?"
"Protože si netroufne na toho, komu patřím. A ten nechce, aby to udělal,"pousmál se Kariast, ale šťastně to nevypadalo.
"Ani, kdyby tě chytli při něčem, z čeho tě obviňují? Tedy neříkám, že bys to udělal, ale jen tak, řekněme, teoreticky?"
Zaříkávač na Folta tentokrát pohlédl vážněji než předtím. Dokonce mu chvíli trvalo, než mu dal odpověď.
"No? Mám bejt zticha..."povzdychl si trpaslík.
"Dal bys mi pírko, kdyby sis myslel, že jsem něco z toho opravdu provedl? Že jsem nějaký upír..."
"Řekl jsem teoreticky,"sykl Folt. "Když pominu povídačky, tak kdyby tě třeba víc lidí vidělo, jak to vypadalo s těmi dvěma, tak co by bylo?"
"Asi by mě ti dobří lidé upálili dřív, než by se to můj mistr dozvěděl."
"Takže jinak by tě zachránil,"potřásl kovář hlavou.
"Nejsem nepostižitelný, Folte. Za takové mizery by mi to snad prošlo, ale jinak ne. A neutekl bych nikam. Už jsem to jednou zkusil. To bych toho čaroděje musel zabít, jenže kdyby to bylo tak lehké, udělalo to už víc lidí přede mnou."
"O to ses pokusil? Proto je z tebe podřadná bytost? Jinak bys chodil bez téhle věci?"ukázal na náramek z ptačích kostí.
"Ne, Folte. Tohle..., tohle mi udělal král."Vida, že na něj trpaslík nevěřícně zírá, sklonil hlavu a vysvětloval: "V časech, kdy jsem se prával s Nathanosem Kartezianem, jsem si ještě myslel, že jsem normální. Že když zariskuji a něco přepísknu, také se to normálně vyřeší. Jenomže pro mě byly jiné normy už tehdy, jen jsem to nevěděl. A přepískl jsem to."
"Co jsi přepísknul?"povytáhl trpaslík husté obočí.
"Jedno děvče."
"Tys ji...?"
"Ne, ale byla to králova neteř."
Folt pootevřel ústa, protože by čekal cokoliv, ale románek s milostslečnou rozhodně ne.
"Kvůli sukni?"nevěřil vlastním uším. "Bohové velcí i malí, on si to našlápl kvůli tomu, aby se dostal pod sukni holce! Ty jsi ale vůl, Kariaste, jen co je pravda. Alespoň jsi ji urazil nebo sprostě uchopil, že jsi dopadl takhle?"
"Za co mě máš?"
Folt se unaveně podrbal v zapopelených vlasech.
"Víš, hochu, ať se to někomu líbí nebo ne, ty jsi přece jen člověk. Upír neupír nebo vlkodlak, co já vím, ale tohle dělají jen lidi." Zavrtěl hlavou. "A je nějakej rozdíl mezi komornou a šlechtičnou, když budu detailista?"
"To ne, ale ona... Nevyzvoň to nikomu."
"Ty ji pořád...?"
"To ona mě práskla."
"Ach tak."
Chvíli mlčeli. Kariast hladil vytepané obrazce a jemné filigrány na hlavici Pírka, jemuž elfové říkali Zeir. Díval se do dálky, kde nad lesní hradbou vyčnívaly hradní věže. Jak se šeřilo, sem tam se začala rozsvěcovat okna. Pak si Folt odkašlal.
Už se tě nebudu ptát, jestli nechceš. Jednu věc bych ale vědět chtěl."
"Jakou?"
"Cos tu vlastně chtěl zrovna v tu dobu? Motyka to přece jenom nebyla."
"Myslíš, proč jsem ten svůj krvelačnej rypák vystrčil z nory v lese?"
"Pitomče,"ulevil si trpaslík otcovsky.
"Tohle jsem našel v lese, kde jsi uhýbal před skyllou, ale asi jsem to rozbil. Víš, chtěl jsem taky zmizet, dokud mě neviděli. Jenže pak jsem viděl ty dva. Nevěděl jsem, že jsou tvoje. Dětem se nemá ubližovat."
Folt povytáhl obočí, když viděl, jak Kariast vytahuje z kapsy jeho dýmku. Co se jí doma nahledal a vyslechl si poznámek o bordelářích a zatím ji někde válel v listí. Jak rád by teď slyšel Alindu nadávat, jenomže ta mlčela jako zařezaná, i když byla při vědomí. Tupě zírala někam do prázdna.
"Je celá,"zhodnotil ji nepřítomně. "Jenomže, víš ty co? Došel mi tabák."
Trpaslík kecl na zadek, hodil fajf

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1927

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.