Palantir
oddělovač

Čekání na světlo

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Čekání na světlo "Je mi líto, ale důsledkem té chemické havárie by vás sebemenší vidina denního světla trvale připravila o zrak. Budete muset dočasně žít se zavřenýma očima."
Dočasně se zavřenýma očima. Dočasně slepá! Dočasně sledovat tmu.
"J-jak dlouho?" vydechla.
"To bohužel nemůžu říci přesně. Může trvat i déle než rok, než se váš stav zlepší natolik, že budete moct otevřít oči, na druhou stranu ale klidně jen několik měsíců.
Nechci vám nic slibovat, ani vás děsit., všechno bude záležet hlavně na vás."
Jen několik měsíců?! To snad ne! Nedokázala si představit ani týden. Nejspíš ani den. Co bude dělat? Její život začínal docela úspěšně troskotat.
"Doporučuji vám nechat si na očích tuto zdravotní pásku a nenahrazovat ji čímkoli jiným. Ozdobné šátky si případně můžete dát přes ni."
Vždyť je to směšné. K čemu jí budou ozdobné šátky? Může si jít taky třeba vybrat nové barevné šaty, nebo by se snad měla dřív shánět po slepecké holi? Ne, už věděla přesně, co udělá - následující slepý úsek svého života prostě prospí, proleží ho v posteli pod peřinou a se zdravotní páskou přes oči. Fajn.
"Dobře, děkuji, na shledanou." Vstala a začala kolem sebe marně tápat, když hledala jakýkoli záchytný bod. Zaslechla hrknutí židle a pak už ji doktorovy paže pevně uchopily a vyváděly z ordinace, aby ji předaly do rukou sestry.
"Nashle. A moc vás prosím, nepropadejte depresím a pesimismu." zavolal za ní ještě.
Zareagovala šklebem, který naštěstí nemohl vidět. A i kdyby, těžko říct, zda by ho rozeznal, když většinu obličeje zastiňovala bílá páska.
"Řekla bych, že už jen týden a budete moct jít domů." Sestra ji ukládala do postele a z jejího hlasu Lucie poznala jasný povzbudivý úsměv. Nechápala, proč se tak namáhá, když zaručeně vidí její pásku na očích. Dělá jí to snad schválně? Má to být výsměch?
"Jen co si zvyknete na, ehm, nový způsob života, a já věřím, že vám to nebude dlouho trvat." Stále trvající úsměv.
To si piš, že bude. Zatraceně dlouho!
"To tu nemůžu zůstat dýl?" obořila se na ni.
"Co tím myslíte? Jak dýl?" Hlas viditelně znervózněl.
"Několik měsíců, rok, celý můj slepý život!" vyštěkla.
Sestra chvíli mlčela. Za dveřmi někdo táhl rozvrzaný vozík s příděly jídla a pilulek. "To obávám se nepůjde, ale můžu vám donést večeři."
Vzdalující se kroky a pak ticho.
Dlouhé ticho.
"Je tu někdo? Jsem tu sama, že. Nemůžu se dívat, tak proč bych měla používat sluch nebo třeba řeč, co?! Zbytečné. Nauč se žít bez očí a pak vypadni. Můžeš si za to sama, tak za náma nelez."
Zhluboka se nadechla. "Jděte všichni do prdele!"
Ještě delší ticho. A pak spánek.
Vzbudilo ji vrznutí dveří. Instinktivně otočila hlavu ke zdroji hluku, přestože tak tma za páskou nevypadala nijak zvlášť rozdílně.
"Sestro?"
"Nejsem sestra, mám ji zavolat?" ozval se poměrně mladý ženský hlas.
"Moje nová spolubydlící?" ve vlastním hlase uslyšela nechtěnou naději.
"Ne, spletla jsem si dveře."
Naděje se rozplynula a jejímu hlasu se neúprosně vrátila jeho předchozí strohost. "Tak snad abyste zas vypadla, ne?"
"Co se vám stalo?" Žena určitě musela poukazovat na pásku přes oči, její hlas byl při tom neuvěřitelně vyrovnaný.
"Netvařte se prosím, jako by vás to zajímalo."
"Vy ale s prominutím nemůžete vědět, jak se tvářím. Oslepla jste?"
"Ksakru proč se mě na to ptáte? Jste snad taky slepá? Nebo nevíte, co znamená, když má někdo na očích pásku?" vyštěkla Lucie.
"To ale může znamenat spoustu věcí." odmlčela se. "Vím, jaké to je, být slepý."
"Jo? Zkusila jste si to někdy?!"
"Popravdě řečeno ano. Když jsem se snažila vžít do bratrovy kůže. Jdu ho navštívit, kromě vrozené slepoty má totiž taky slabé srdce."
"V tom případě jste si nemohla splést dveře, ale oddělení."
"No dobře, tak jsem si nespletla dveře, ale oddělení, budiž." přisvědčila žena.
"Jste cvokař?" Lucie se prudce posadila, otočila se k místu, kde tušila cizinku a snažila se nasadit ten nejnenávistnější výraz. "Poslali vás za mnou? Protože jsem blázen? O to vám jde? Přišla jste mi říct, že mi chcete pomoct?"
"Ne. A platí to pro všechny otázky." žena se zdála stále stejně vyrovnaná. "Pomoct." posměšně si odfrkla.
"Fajn." Lucii se nápadně ulevilo, snažila se ale nedat to na sobě znát, mluvila čím dál arogantněji. "Tak jak vám bylo v bratrově kůži? Dobr
ý pocit?"
"To nevím. Neumím to posoudit, ale hlavní je, že mi to pomohlo pochopit, že slepota je vlastně nemoc." Spolu s hlasem se začaly ozývat i přibližující se kroky. "Nedá se sice vyléčit, ale léčit ji můžeme. A to vědomí mu všechno ohromně ulehčilo."
"Jste směšná." Lucie byla lehce zaražená. Ta žena byla někde v její bezprostřední blízkosti a ona nemohla nic dělat. Naprosto bezmocná. Navíc jí její slova vnukávala myšlenku, že zná její diagnózu, že ví, že není slepá navždy... A to v ní vyvolávalo milióny jiných děsivých myšlenek. Chvíli se snažila odhadnout, kde žena právě stojí. Neměla nejmenší šanci. Pak pomalu promluvila a zároveň se stále snažila zachytit sebemenší zvuk.
"Řekněte mi kdo jste. A co o mě víte. Co po mně chcete. Všechno."
Odpověď se ozvala z naprosto neočekávaného místa: "Jsem žena, která si spletla oddělení, vím toho o vás poměrně dost a nechci po vás vůbec nic. Popravdě řečeno jsem se na vás chtěla podívat a zjistila jsem, že mi na vás nezáleží." Po této větě se její hlas změnil.
"Pravděpodobně teď odejdu a už se nikdy neuvidíme, tak zkus popřemýšlet o svém zraku. Je to jenom tvůj problém, tvoje válka!"
Kroky. Zdálo se, jako by jejich zvuk několikrát obkroužil Luciinu postel, než začal konečně slábnout. Pak ustal. Nevyzněl do ztracena, prostě ustal.
"A abys věděla, opravdu mám slepého bratra, přestože nemá nemocné srdce a neleží v nemocnici."
A už se neozval.
"Jste tady ještě?" zašeptala Lucie jen co se trochu vzpamatovala z toho, co právě slyšela.
Nic.
"Jaktože o mně víte poměrně dost? A co jste tím vším vlastně myslela?"
Žádná odpověď.
"Tak mluvte sakra!" Chvíli čekala, bezvýsledně.
"Dobře vím, že tu jste, a vy víte, že to vím! Neslyšela jsem kroky, musíte tu být!"
Opět žádná odezva.
"Chcete mě provokovat? Chcete mě donutit sundat si tu pásku a podívat se, že?!
Chcete, abych na tom byla stejně jako váš bratr?"
Nic.
"Tak co sakra chcete?
Dobře, udělám to. Chci, abyste věděla, že máte můj zrak na svědomí vy a nikdo jiný."
Opravdu to může tak jednoduše hodit na někoho jiného, když si tu pásku způsobila sama? Jaké to asi bude, už nikdy nevidět? Tak jo, bude to muset zkusit. Obojí.
Napřímila shrbená záda, hrdě vztyčila hlavu a pomalu začala zvedat chvějící se ruce k pásce na očích. Trvalo neuvěřitelně dlouho, než se jí dotkly. Rozechvěly se ještě více. Čekala, až jí v tom žena zabrání. Bohužel se nedočkala. Byla tam ještě vůbec? Musela být! Lucie přece neslyšela kroky. Teď už to nemohla vzdát, už ne, už bylo pozdě, teď už to musela sundat. Spočine její poslední pohled na ženě nebo na prázdných dveřích? Alespoň to zjistí, než oslepne. Bude ta tma ještě temnější než dosud? Je načase to zjistit.
Sevřela víčka, jak nejpevněji dokázala a jediným odhodlaným pohybem oběma rukama strhla pásku.
Okamžitě se kolem rozsvítilo neskutečně silné, intenzivní a protivné světlo, díky němuž jí začaly hořet zavřené oči. Všude byla spousta bolesti a míhajících se záblesků. Jak mohla ta ubohá páska zadržet tak ohromné množství světla? Tohle nemůže vydržet, bolest se každou vteřinou zvětšovala. Nedokáže ani otevřít oči, než oslepne! Chvíli prostě jen seděla, odevzdaná všemu, pak už ale bolest přesáhla únosnou míru. Oči necítila, nejspíš už žádné neměla, rozeskakovala se jí hlava. Záblesky přešly v exploze barev, snažila se pevněji sevřít víčka, nešlo to. Rychle popadla polštář položený za ní a přitiskla si jej co nejsilněji na tvář, nepomohlo to. Nahmatala pásku a s obtížemi si ji přetáhla přes hlavu, nic to nezměnilo. Exploze vzrostly a do toho všeho se znovu rozezněly kroky. Dlouho se ztráce
ly v dálce, a poté zněly dál v Luciiných uších.
"NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!" nepříčetnost a zoufalství dodaly jejímu hlasu sílu.
"Máte opravdu nezvyklé štěstí, jiný by byl na vašem místě už dávno slepý." Tohle slyšela už podruhé za poměrně krátkou dobu. Seděla v té samé ordinaci s tou samou páskou na očích a s tím samým doktorem za stolem před sebou, jediný rozdíl byl v tom, že se jí kdosi snažil ze dvou stran rozklepat mozek těžkými kladivy, a věděla, že jestli něco nemá, pak je to štěstí. Její léčba se protáhne minimálně na dvojnásobek, všichni včetně nemocnice a pojišťovny jí odmítli trvalou pomoc a nemohla ani vykřičet všechny ty vnitřně dušené nadávky do obličeje, který za to mohl, protože než se vzpamatovala z agónie, byla žena dávno pryč a nikdo si ji nevybavoval. Navíc si nebyla tak úplně jistá, jestli by ten obličej neměl být její vlastní.
"Budete teď muset být hrozně opatrná, nějaký čas tu ještě zůstanete, abyste se trochu vzpamatovala, nemůžeme si ale dovolit nechat si vás tady napořád. Nemocnice je malá a lidí, kteří ji potřebují spousta. Jsem si ale jist, že to zvládnete bez větších problémů."
Proč jí sakra tolik důvěřují? Jak můžou tolik důvěřovat někomu, kdo se dvakrát po sobě málem připravil o zrak? Lidé, kteří jsou sami sobě nebezpeční, přece zůstávají v ústavech trvale, i ti, co to nepotřebují. Ona ne a přitom to potřebuje.
Zvedla se a - tentokrát již s hůlkou v ruce - vyšla bez jakéhokoli předchozího upozornění z ordinace. Hrozně ji zajímala doktorova reakce, škoda, že se ji nemohla nijak dozvědět. Doktor mlčel a ona odešla odhodlaně otevřenými dveřmi pryč. Bez problému. Skutečně se nebude muset tak moc učit žít se slepotou.
Musela. Nebyla schopná se o sebe postarat. Slepá nedokázala nakoupit, uvařit, ani se pořádně umýt nebo obléct a nezvládla se to ani naučit. Bez průvodce nikam netrefila, nejraději jenom nehybně ležela, což měla jako jediné zakázané, celé dva týdny strávené v nemocnici byly jedna velká černá noční můra.
A jestli si myslela, že se to s příchodem domů spraví, bylo to jen zbytečné doufání v lepší časy. Zvuk televize se jí zprotivil hned první den, v rádiu pořád jen někdo hloupě tlachal a veškerá hudba už byla moc oposlouchaná. Většinu dne proležela v tichu a v depresích, zbylý čas se myla, spala a jedla donáškové jídlo. Tma nahradila i její sny. Z času se stal relativní pojem, nikdy nevěděla, jestli je tam venku za páskou světlo nebo tma, jen poledne poznala podle nové dodávky jídla.
Navíc utrácela peníze bez výhledu na jakýkoli příjem. To nebylo dobré. Nevěděla ani, kolik jí ještě zbývá, to bylo ještě horší. Nebyla schopná cokoliv rozpoznat v té změti nesouměrných teček, říkající si Braillovo písmo. V nemocnici se ho učila naprosto zbytečně a teď ani nevěděla, o kolik ji poslíček s jídlem denně okrádá. Byla nejubožejší tvor na světě, neustále si to připomínala a nehodlala s tím nic dělat.
Po necelém měsíci takovéhoto života najednou začalo svítat, tma ustupovala, až bylo všude kolem plno bílého světla. Nepodobalo se ani trochu tomu vybuchujícímu v nemocnici, nebolely z něj oči ani se z něj nerozeskakovala hlava.
Lucie si byla naprosto jistá, že nespí. Její spánek byl přece už delší dobu beze snů a ona právě teď seděla po jídle na své posteli.
Pak začaly ve světle vyvstávat obrysy. Čím dál zřetelnější. Až dokázala rozpoznat, že to, co vidí, není její byt. Kolem byla spousta nějakých lidí, chodili tam a zpátky a ani jeden si jí zřejmě nevšiml. Nedokázala se pohnout nebo jen odvrátit zrak, prostě jen seděla a užasle třeštila oči na výjev před sebou. Napadlo ji, jak může třeštit oči, které jsou zavřené a překryté páskou, nicméně z nějakého důvodu to šlo.
Lidé kolem zatím plynule přešli z chůze do poklusu, stále se navzájem míjeli a měnili směr. Zprava doleva, zleva doprava. Ještě pořád si jí nikdo nevšiml, možná to bylo záměrně, spíš se jí ale zdálo, že je pro ně neviditelná. Chtěla zkusit, jestli je neviditelná i sama pro sebe, jestli ještě stále sedí na své posteli, nebo jestli třeba není neviditelná i postel. Lidé už běželi. Sklopila své vytřeštěné oči k místu, kde by správně měly být její nohy a okraj postele, lidé se dali do zuřivého sprintu a zmizeli. V nastalé tmě zbyly jen rychle se vytrácející mžitky.
Co to sakra mělo znamenat?
Určitě musela usnout.
Ne, nemohla, vždyť se o tom přesvědčila.
Ale kolikrát už se jí stalo, že si ve snu byla jistá, že nespí?
No dobře, ale když se následně probudila, bylo jí vždycky jasné, že to sen byl! Navíc teď celou dobu seděla na posteli.
No a? Kolikrát už usnula v sedě?
Mnohokrát, to ale byla vždycky vyčerpaná! Jak mohla být vyčerpaná teď, když odpočinek tvořil náplň jejích dnů?
Odpočinek přece taky hodně vysiluje.
To jo, ale stejně to prostě nemohl být sen, bylo to moc realistické a navíc jí prostě bylo jasné, že to nebyl sen.
Když ne sen, tak co teda? Vidina? Nebo snad skutečnost?! To se dá snadno zjistit. Jestli to byla skutečnost, budou ti lidi tady kolem a ona nebude ve svém bytě. Směšné.
Směšné, ale co když pravdivé.
"Haló?"
Nic, jenom nějaké ruchy venku z ulice. Pak něco zašustilo. Někde blízko.
"Je tu někdo?" Proč jsou pro
boha slepí stále nuceni pokládat podobné otázky?! To není fér.
"Kdo to mluví? Proč se schováváte?" Mužský hlas se zdál být dokonale šokován. "Nejste další samozvanec, že ne."
Někdo taky byl, skutečně, někde napravo od postele někdo stál a byl přinejmenším stejně zmatený jako ona sama. "Jste skutečný?"
"Cože? Na to bych se měl ptát spíš já vás, ne? Z ničeho nic se odněkud zleva ozve hlas, který zjevně nikomu nepatří a ptá se mě, jestli já jsem skutečný, bezvadné."
A sakra, slyšet hlasy není nikdy považováno za dobré znamení. Co ale mohla posoudit, lidé vždycky slyšeli hlasy, které se jim pokoušely něco vnuknout a moc dobře věděly, s kým mluví! Tenhle chlápek o ní nemá nejmenší tušení. Nebo aspoň donedávna neměl.
"Takže mě nevidíte. Fajn. Sedím na posteli, vidíte moji postel?"
"Ne, jsem v lese, pochybuju, že by se tu našel sebemenší náznak postele."
Les. Čím dál lepší. Zatraceně, všichni ti pobíhající lidi kolem sebe neměli jediný kousek zeleně. Když si to teď zpětně vybavila, neměli kolem sebe vlastně n
ic. Jen bílo.
"Kdo teda jste?" naléhal hlas.
"Lucie, ale to je jedno, podstatné je, že jsme na dokonale odlišných místech a bez jakéhokoli prostřednictví se můžeme navzájem slyšet, to je absurdní!"
"Možná, ale stát se to může, to nepopřeme. Vy jste se svou postelí na zcela odlišném místě?"
"Stát se to může?! Proboha, stalo se to jednou za celou historii lidstva?" Cítila, jak se do ní vkrádá panika. Zatraceně, proč to ten chlap bral tak samozřejmě?
"Jak to můžete vědět?" odvětil.
"To je teď jedno. Do prdele, vždyť slyším v hlavě hlas nějakého chlapa v lese!"
"Jo, já zase slyším v hlavě hlas nějaké ženské na posteli."
"Ježíši! To nejste ani trochu v šoku?"
"Co s tím nadělám."
"Nevěřím, že existujete. To by byl nesmysl. Ať už jste kdokoli, odejděte prosím." už ji začínal vytáčet.
"A jste si jistá, že to půjde? Neměla byste odejít spíš vy? To vy jste mě oslovila jako první."
"Vypadněte!"
Nastalo ticho. To nejkrásnější ticho jejího života. Doufala, že bude trvat věčně.
V průběhu následujících dní na ni začala doléhat tíseň, kterou si předtím v žádném případě nehodlala připouštět. Tíseň z bezmocnosti. Jako slepá byla bezbranná vůči jakékoli události, jak náhodné, tak plánované. Dostala strach ze svého vlastního handicapu. Stala se neskutečně zranitelnou a teď si to začala plně uvědomovat. Při denní dodávce jídla otevírala dveře už jen na řetízek a poprvé děkovala Bohu, že ho má k dispozici. Začala se bát jakéhokoli zvuku, přerušujícího ticho jejího stávajícího života, a najednou jich kolem ní byla nesnesitelná spousta. Nikdy nenastalo dokonalé bezpečné ticho, když už zvuky na chvíli ustaly, bylo to spíš ještě děsivější.
Zprvu se snažila rozeznávat jednotlivé druhy přicházejících zvuků, roztřídit je do jednotlivých skupin a naučit se poznávat ty nebezpečné. Nějaký čas si dokonce myslela, že se jí to vcelku daří. Pak přišlo skeptičtější období, kdy nechápala svou předchozí naivitu, bolela ji z toho hlava a čím dál víc pochybovala o svém duševním zdraví. Už nevěřila, že by ta podivná událost před pár týdny byla něco jiného než nějaký mimořádně barvitý sen nebo halucinace.
Při jednom mimořádně dlouhém dopoledním myšlenkovém pochodu přišla na to, že by možná měla vyjít ven z bytu. Byl to bláznivý nápad, ale třeba by jí pomohl. Jak daleko se ale bez jakékoli pomoci dostane? Nehodlala nikoho prosit o pomoc, ostatně ani neměla koho. Byla přesvědčená o své dokonalé neoblíbenosti mezi lidmi a všemožně se snažila zahnat myšlenku, že nemá žádné přátele prostě proto, že žádné nikdy nehledala.
Z ničeho nic se rozhodla absolvovat to ještě před příchodem jídla. Netušila, jak je venku, a nechtěla to zjišťovat (musela by jedině přes okno a kdyby ho otevřela, vniklo by k ní mnohem více zvuků, to bylo nebezpečné), vzala první kabát, který nahmátla ve skříni, slepeckou hůl a vyrazila. Až ve dveřích jí došlo, že je v noční košili a na nohou má pantofle. Vrátila se a pokusila se co nejrychleji převléknout. Nešlo to sice moc podle jejích představ, ale zvládla to.
Když za sebou s ohromným odhodláním zabouchla dveře, napadlo ji, jestli nejsou klíče stále uvnitř. Po více než měsíci se poprvé usmála, nevadilo jí to.
Ani v nejmenším, připadala si hrdinsky a momentálně nad to byla povýšená. Řešit to může, až se vrátí.
Rozhodným krokem se vydala ke schodům a po nich pak s pomocí zábradlí dolů. Byl to neuvěřitelně osvobozující a povznášející zážitek. Pod ní někdo právě vešel do domu a ona se ho nebála. Dnes byla mnohem silnější než on. Hrdě zdvihla hlavu a pokračovala dál, vstříc neznámému vetřelci.
Vetřelec došel až k ní, pozdravil a podal jí její denní porci jídla. Zatraceně, proč zrovna teď?! Vzala si nabízenou krabici, poraženecky se otočila a začala stoupat do schodů. Nabídl se jí s pomocí a když ho rezolutně odmítla, slyšela za sebou už jen zaklapnutí dveří. Došla k bytu a ke všemu navíc zjistila, že klíče má u sebe. Veškeré své zbylé naděje vkládala do nich, bez nich by se do bytu nedostala a byla by volná. Poměrně rychle se jí vrátila předešlá skleslost. Vešla dovnitř a snědla příčinu prvního ztroskotání.
Zbytek dne byla příliš zdrcená na to, aby se k čemukoli znovu odhodlala, většinu noci ale nemohla spát a brzo ráno si řekla, že s tím musí něco dělat. Znovu absolvovala ten obtížný rituál oblékání a namlouvala si přitom, že jí jde mnohem lépe než včera. Když nic jiného, tak ho alespoň zvládla rychleji. Potlačila nutkání nechat klíče záměrně v bytě a znovu začala scházet schody. Muselo být zřejmě hodně brzy, nikde nebyl jediný nepřirozený zvuk.
Konečně otevřela venkovní dveře a se zavřenýma očima se zhluboka nadechla. Nebylo to tak těžké, vzhledem k tomu, že oči měla zavřené neustále a s dýcháním to bylo podobné. Každopádně na ni ale dolehl ten obrovský symbolický význam. Nadechla se nového světa, nebo alespoň nadlouho zapomenutého. To jí v podstatě stačilo a z větší části už se chtěla vrátit zpátky. Dlouho tam stála a zvažovala námitky té části menší. Stála tam tak dlouho, až vyšel z chodby za ní první pejskař a donutil ji uhnout ze dveří - uhnula směrem ven a už tam zůstala. Najednou brala všechno až nechutně symbolicky a t
ohle prostě znamenalo jediné - zůstat venku.
Chvíli šla po chodníku podél cesty, pak ale d křižovatce a napadlo ji, jak se bude potom vracet zpátky. Nebude mít šanci trefit správnou cestu. Vlastně už teď asi nebude schopná napoprvé najít vlastní vchod. Neměla vůbec zkoušet opouštět byt, byla to neskutečná pošetilost. Nějaké dítě řeklo, že ji převede. Okřikla ho a zřejmě to trochu přehnala, protože pak už slyšela jenom běh a dětský pláč. Zavolala za ním omluvu, ale pláč po ní jen zintenzívněl. V duchu zaklela a zvažovala, co má dělat. Nejspíš s tím praštit. Kupodivu ale opět zvítězila menší část její mysli, ona zabočila doleva, vykračovala dál podél cesty a uvažovala, proč bydlí na místě, jehož jediné zvuky tvoří motory aut a řev nevrlých lidí, proč to tak nevnímala, dokud ještě viděla, když to na pohled skýtalo dojem ještě horší, a co ji tu drží kromě práce, díky níž bude ještě alespoň půl roku slepá. Došla však k závěru, že je neuvěřitelně blbá, tak toho raději nechala.
Ušla asi kilometr, když jí došlo, že její nohy zřejmě za ty týdny nicnedělání trochu odvykly delším procházkám. Netušila, kam došla, tak se zeptala nejbližšího kolemjdoucího, jestli tu není někde poblíž park nebo třeba jen lavička. Dotyčný nedokázal potlačit posměšné odfrknutí, nicméně poté slušně odpověděl, že lavičku bohužel už pár let žádnou nespatřil. To ji utvrdilo v tom, jak strašně blbá je. Začala ji bolet hlava, zamířila tedy alespoň mezi bloky domů, dál od cesty.
Neušla snad ani sto metrů a začalo znovu svítat.
Stála zřejmě uprostřed lesa, přestože měla stát na chodníku mezi domy. Podívala se pod nohy, ale nebyly tam. Spadané listí, šišky, jehličí, pnoucí se ostružiní, sem tam nějaký kořen, to všechno tu bylo. Všechno kromě ní.
"Haló? Hej vy, co jsem s váma nedávno mluvila na posteli, jste tu?"
Ticho. Kromě lehkého větru a šelestu jemně rozechvívaného listí na stromech absolutní ticho.
Několikrát se otočila kolem své neexistující osy. Zdánlivě nekonečný les byl však prázdný.
"Slyší mě tu někdo z ulice? Haló, je tu někdo na
ulici? Prosím!"
Ani nyní se však nikdo neozval. Došlo jí, že s výjimkou listí ve větru les mlčí. Byl snad neobydlený? Nebo mrtvý?
Zmocnila se jí úzkost, chtěla ji porovnat se svou úzkostí ze slepoty, tu už si však nedokázala vybavit.
Najednou mrtvo někde za ní narušil jiný nečekaný zvuk. Cizí přítomnost. To ji vyděsilo ještě víc. Počítala s věčným tichem, tohle ji vyvedlo z rovnováhy, najednou zřetelně slyšela svůj přerývaný dech. Prudce se otočila. A tam, ve vzdálenosti necelých sta metrů, přebíhal člověk. V jednu chvíli otočil hlavu, letmo na ni pohlédl, a aniž by na chvíli byť jen přibrzdil, pokračoval dál, až zmizel mezi hustě rozesetými stromy.
Mohl ji snad vidět? Přestože ona samu sebe vidět nedokázala? Nápadně se podobal lidem z nedávné vize, nikdo další tudy ale neběžel.
Už tam nechtěla být. Chtěla stát slepá na chodníku. Chtěla se vrátit domů a nevylézt další měsíc. Chtěla nevylézt, dokud na to ještě bude mít peníze. Došla k nejbližšímu stromu, sesula se podél něj teatrálně k zemi a zavřela oči. Chtěla, aby ji někdo litoval.
Seděla tam dlouho, ruce podél těla, oči zavřené, seděla tam, až se začaly zvuky mrtvého listí mísit se zvuky aut, sirén a podpatků. A tehdy se před ní ozval starostlivý mužský hlas: "Slečno, nechcete radši doprovodit domů?"
"Jste moc hodný, ale asi ne." Určitě ne. Chtěla, aby ji někdo litoval a ne jí pomáhal. Pozbyla by i té trochy samostatnosti, co jí zbyla.
Začala se zvedat a zjistila, že se opírá o stěnu některého z domů. Nahmatala svou hůl a opatrně začala hledat chodník. Našla jej, vydala se po něm a skončila u domovních dveří. Otočila se a zkusila to znova. Bylo jí jasné, že nemá nejmenší šanci trefit domů. Ale ten muž tu někde pořád byl a ona v žádném případě nehodlala prosit o pomoc. Pokoušelo se o ni zoufalství, netušila, kam míří a neustále scházela z cesty. Snažila se nebrečet, nechtěla vypadat slabě. Pak jí došlo, že slzy stejně pohltí páska a rozbrečela se.
Někdo jí pevným stiskem sevřel paži a začal ji neomylně vést. Spolkla nadávku a chvíli se nechala. Ale její průvodce přece nemůže znát cestu, tak kam ji vede? Zprudka zastavila.
"Já se o nic neprosila." vyštěkla.
"Já vím, slitoval jsem se."
"Děkuju mockrát, ale nepotřebuju to. Trefím sama."
"Vážně?" Byl to přesně ten tón hlasu, při kterém se zvedá obočí.
"Ne, ale nikomu do toho nic není." Poprvé po měsíci mluvila s někým jiným než poslíčkem nebo halucinací a začínala z toho být lehce nervózní.
"Já vím, je to vaše osobní věc, ale když to z mé strany nebudu brát jako pomoc, doprovodit vás snad můžu, ne?" Najednou jí připadal hrozně vlezlý, konečně si ale přiznala, že nejspíš nebude mít další příležitost dostat se domů. A až tam bude, zavře se na dobu neurčitou a jeho už snad nikdy nespatří. Nebo spíš nepotká a nezaslechne.
Dovedl ji ke vchodu, rozloučili se, ona poděkovala a zmizela co nejrychleji vevnitř. Doma si pak lehla a snažila odpočívat, což se jí vůbec nedařilo. Pořád myslela na les a když konečně usnula, ocitla se v něm znovu, tentokrát ovšem se spoustou nesmyslnýc
h okolností. Navíc to nebylo zdaleka tak přesvědčivé, tak skutečné...
Zato jakmile se probudila, skutečné to bylo, a to pořádně. Otevřela oči - zase nadmíru podivná věc - a nad sebou uviděla nebe. Celá zmatená se posadila, aby zjistila, že je zase v lese. Tentokrát na úplně jiném místě, stromy byly o dost řidší, bylo tam světleji, jinak ale působil stejným mrtvým dojmem. Seděla na své posteli a mohla se na ni podívat, aniž by se vize rozplynula. Ale byla to stále ještě pouhá vize? Viděla své tělo, tentokrát tady byla. Okamžitě se rozhlédla v naději, že uvidí další běžící lidi a podaří se jí je zastavit, ale všudypřítomné ticho napovídalo už předem, že je to zbytečné. No nic, nezbývá, než prozkoumat okolí. Orientačním bodem bude postel. Zvedla se z ní a vydala se k nejsvětlejší části lesa. Třeba tam bude nějaká mýtina. Šla se stále se zvětšujícím napětím, neušla ani půl míle a kdyby se otočila, pořád by ještě mohla vidět svou postel, když za sebou zaslechla praskání větviček. Prudce se otočila a zírala přímo do obličeje nějakému člověku. Vyjekla. Jak se zatraceně mohl dostat tak blízko, aniž by byl zpozorován? Nevypadal zrovna přátelsky. Pokud to mohla posoudit, byl celkem mladý. Hrubé oblečení měl jednoduchého střihu v přírodních barvách, z nichž převažovaly zelená a hnědá. Tmavé vlasy byly rozcuchané, zřejmě neustálým během.
"Tamto je tvoje postel?" Vyjel na ni. Lucie jenom přikývla.
"Co tu dělá, co tu děláš ty a kvůli čemu jsi volala o pomoc?!" Teď jí poklesla čelist. Ne moc, jen tak, aby působila lehce směšně. Jaké volání? Jaká pomoc
?
"Nevolala jsem! Nepotřebuju ničí pomoc! Ani nechci."
"V tom je možná ten problém." zabručel si pro sebe. Už si jí nevšímal, zároveň ale také nikam dál neodešel.
Po chvíli si dodala odvahy, a s opatrností se k němu znovu přiblížila. "Co tu vlastně děláte vy?"
Otočil se na ni s překvapením ve tváři. "Sama jsi v sobě nenašla dost slušnosti mi odpovědět, ani já se nehodlám snažit."
To se jí dotklo. Měla v úmyslu se urazit a zabývat se na chvíli něčím jiným, když zjistila, že v tomto lese není čím. Přestože přibyl jeden živý člověk, bylo tu pořád stejně mrtvo.
"Tak dobře, dostala jsem se tu zároveň s postelí, nevím jak, pravděpodobně s pomocí mé mysli, a pokud jde o to, co dělám, pak bezcílně bloumám lesem, maximálně se tak ještě snažím najít někoho, kdo mi laskavě sdělí, kde jsem."
"Těší mě."
Zamračila se. Těší mě? Cože? Co to má znamenat?! "Teď odpovězte prosím vy."
"Strážím les, alespoň tedy tuhle jeho část."
"A to je jako všechno?"
"Ano, a cos myslela? Je to neskutečně nevděčná a náročná úloha, neustále sem vnikají další a další samozvanci a já musím zvládnout uhlídat celé pro mě vyhraněné území. Nechtěl jsem hlídat, ale otec zemřel ve válce, ..."
"Ve válce?" nenechala ho domluvit.
"Ano, ve válce. Nikdo jiný z rodiny už to dělat nemohl. Prostě jsem tu práci zdědil."
"Ve které?"
Uchechtl se a zadíval se na ni se soucitem v očích. "Ve které? Válka je jenom jedna, každý den, neustále. Proč bychom jinak byli nuceni hlídat les?"
Pak se setmělo.
"Ne! Neřekl jste mi, kde jsem!"
"Jsi ve svém bytě, naivko." Hlas už spíš tušila, než slyšela. Nicméně ve svém bytě opravdu byla. Pod nohama už necítila praskající mrtvé větvičky a po pár krocích vrazila do pohovky. Kde má, sakra, slepeckou hůl? Aha, u postele. Zarazila se. Kde má, sakra, postel? Doploužila se podél stěn do vedlejšího pokoje, tam zakopla o svou slepeckou hůl. Předtím byla opřená o postel. Teď už se však neměla opírat o co.
Po pár hodinách, strávených v koutě, kde dřív stávala postel, se opět ocitla v lese.
Najednou se bála mnohem víc než dřív. Myslela si, že už ví, co způsobuje neustálé mrtvo. Neustálá válka. Už nechtěla potkat nikoho, v žádném případě. Takové štěstí však neměla.
"Vy neutíkáte?" Zděšeně se otočila, ten hlas jí připadal povědomý, jeho vlastník ale ani trochu. Prohlížela si ho s neskrývanou podezřívavostí. Podobal se tulákovi, možná si to ale jen představovala, nikdy žádného tuláka neviděla. Rozhodně nevypadal, že b
y nedávno utíkal.
"Proč, měla bych?"
"Nevím, všichni utíkají."
Zmateně zvedla obočí. "Všichni utíkají? Proto bych měla taky? Cože? Proč všichni utíkají?"
"Nevím," pokrčil rameny, "asi chtějí utéct."
Už jí došlo, kdo před ní stojí.
"My už jsme ale spolu mluvili, že?"
"To je samozřejmě možné, kdo jste?" ani trochu se nad tím nepozastavil. Povzdechla si.
"Jsem Lucie. Slyšela jsem vás, když jsem ještě měla svou postel a myslela jsem si, že to byla moje první a poslední vidina. ještě jsem ani neviděla tenhle les."
"Jistě, pamatuju si vás. Pamatuju si vás především proto, že jsem nedávno narazil na vaši postel." Její postel?! Díky Bohu! "Vzpomněl jsem si na vás a na to, jak jsem říkal, že v lese bude stěží nějaká postel a řekl jsem si, že až vás potkám, budu se vám za to muset omluvit."
"To je moc milé. Kde je ta postel?"
"Vy to nevíte? Odsud to je tak týden cesty. Co jste vlastně celou tu dobu dělala? Neříkejte, že jste cestou nenarazila ani na jednoho běžícího člověka? O čem jste to vlastně předtím mluvila? Vy míváte nějaké vidiny?"
To bylo nějak moc informací najednou. Týden cesty? Jak stihl ujít týden cesty během těch pár hodin, co postrádala svou postel?
"Vy jste vidina!" obořila se na něj. Dost ho to zaskočilo. "Nemusíte křičet, když mi potřebujete něco sdělit. Už je to přesně jak minule, křičela jste na mě, ať vypadnu, což dost dobře nešlo. Byl jsem pak nešťastný a zkoušel to, přestože si myslím, že zbytečně, tak jsem místo toho raději mlčel." Vyvedl ji tím z míry, ale nechtěla to na sobě dát znát.
Něco ji napadlo. "Nevolal jste tady někdy o pomoc?"
"Ne, o pomoc volají jen někteří nově příchozí." Lucie jen třeštila dočasně slepé oči.
"Co se děje? Asi nejste zdejší,co? Pojďte odsud." Popadl ji za paži a táhl pryč mezi stromy. Běžel rychle, nestačila mu, dopadala na ni tíha okolí, klopýtala a bála se čím dál víc.
"Neměla byste se tu vůbec objevovat, ať už jste odkudkoli."
"Copak to můžu ovlivnit?!" obořila se na něj. Špatně se jí mluvilo, v krku měla sucho.
"Mohla byste. Právě se snažíte před něčím utéct, schováváte se, voláte o pomoc." On přerývavě nedýchal. Byl zvyklý běžet. "Jako všichni ostatní před vámi. Všichni s tím brzy přestali, je to nebezpečné, tady se pomoci nikdo nedovolá."
"Proto kdokoli, koho potkám, utíká? Před čím? Já se nikoho neprosila. Chci si pomoct sama.
Nemohli bychom zpomalit?" Dýchalo se jí čím dál hůř, začalo ji píchat v boku.
"Ne, bohužel, potřebujete utéct, utíkat tak dlouho, až ztratíte potřebu. Pak teprve budete v bezpečí. Nesnažte se pomoct si sama, požádejte někoho, jenom nevolejte. O pomoc volají zoufalí."
Rady cizích nesnášela, ale tuhle přijmout musela. Sklonila hlavu. Ano, byla zoufalá. Poměrně dlouho. Její podvědomí muselo volat o pomoc po celou tu dobu. Nechtěla nikoho prosit.
"Tak před čím utíkáme?"
"Před svým problémem, jako každý. Objeví se, utíká před svým problémem, po chvíli si začne všímat okolí a pak už utíká před válkou. Ne každý už pak dokáže odejít, je to těžší než přijít. Proto odejděte, dokud ještě můžete, utíkejte a přestaňte mít potřebu
utíkat."
Na tváři se jí zaleskly slzy. Už nezvládala běžet. Jejím problémem byla slepota a před tou utíkat nemohla, nešlo to, šlo pouze čekat. Čekat na zrak. Nakonec se ho přece dočká! Nemusí být zoufalá, slepota nemá šanci, nevyhraje, není u ní nadobro, tak proč by měla utíkat? Proč by měla volat nebo prosit o pomoc? Vždyť ji přece nepotřebovala!
Vzpomněla si na toho muže v parku. Dostala by se bez jeho pomoci domů? Opravdu nepotřebovala pomoc? Zachvátily ji pochybnosti. To bylo ze všeho nejhorší.
"Nemohli bychom už zastavit? Já nechci utíkat!" jednotlivá slova už jen vyplivovala mezi krátkými nádechy.
"A nechcete ani pomoct?"
Zarazila se, tohle by si měla rozmyslet. "Ne."
"Takže myslíte, že ten problém zvládnete sama."
"Popravdě řečeno myslím, že nemám co zvládat."
Muž se zastavil a pokýval hlavou. "Musíme hlídat hranice v lese, víte proč?" Neodpověděla, jen sklopila oči.
"Mysleli jsme si, že se obejdeme bez cizí pomoci. Že když si každý sám vyřešíme svůj problém, válka přestane. Nikomu se to nepodařilo a ani nepodaří. Lidé si přestali pomáhat a začali se nenávidět. Nenáviděli na jiných problémy, se kterými jim nepomohli. Jistá odtažitost mezi nimi přetrvala až do dneška. A přestože už se snažíme jiným pomáhat, válka přetrvává dál. Strážci lesa jsou tu od toho, aby pomáhali a chránili tak dané území před dalšími zoufalými lidmi. Mají zažehnat všechny ty malicherné problémy, aby se všichni mohli soustředit na ten hlavní."
"Na válku." doplnila ho. "Proč se vlastně válčí?"
Udiveně se na ni zahleděl. "Co to je za otázku? Válčí se, protože lidé mají neustále nějaký problém. Sotva vyřeší jeden, přijde další. Je to věčný koloběh. Tím, že řeší ten svůj, vytváří další jiným. A ti jeho řešením vytvářejí zase jiný dalším. Tomu se říká válka. Nemá žádný důvod, prostě je."
Lucie nedokázala uvěřit. Tomu se říká válka? Není to trochu silné slovo? A problém taky? Během chvíle už slovo problém začala nenávidět. Přece jenom tady není mrtvo válkou. Lidi si to takhle usmysleli! Řekli si: ,Máme problémy, povedeme proti nim válku. V
álka je ubíjející, budeme ztrápení, budeme utíkat, budeme se ubíjet.´ A povedlo se jim to, ubili celý les, celou jejich zem. Všude je mrtvo a oni s válkou prostě dál počítají. Přestože si navzájem pomáhají! Vzpomněla si na ženu z nemocnice, na to, jak mluvila o válce a problému, jak pohrdla slovem pomoct a začala uvažovat, zda byli ti pobíhající lidé její úplně první halucinace.
V šoku zalapala po dechu. "Chci odejít. Vrátit se domů. Nemám žádný problém, proti kterému by bylo nutné vést válku. Všechno se vyřeší samo, bez pomoci. A i kdyby ne, nepotřebuju se kvůli tomu ubíjet! Nebudu tady už ani minutu!" V lehkém přílivu hysterie už poslední větu vykřikla, zatímco nevědomky couvala a kroutila hlavou. Ještě viděla směsici překvapení a smutku v mužově obličeji, než se opět setmělo.
Zvonil zvonek a někdo zuřivě bušil na dveře. Lucie seděla v koutě, zpocená s vyschlými rty. Nahmatala svou hůl a dobelhala se ke dveřím.
"Kdo je tam?" zachraptěla.
"Doktor. Promiňte, že jsem tropil takový rámus, bál jsem se, že se vám něco stalo."
Cvakl bezpečnostní zámek a dveře se otevřely. "Dobrý den, pojďte dál."
"Děkuji." Doktor se zul, zavřel za sebou a následoval ji do pokoje. "Spala jste?"
"Ne, nemám postel." Dokázala si představil, jak se asi doktor tváří. "Na tom nesejde. Posaďte se. Proč jste přišel? Dáte si něco?"
"Ne, děkuji." Bylo slyšet, jak si sedá do křesla. Taky se posadila. "Nechtěl jsem vás znovu tahat až do nemocnice. Myslím, vaše oči měly dost času se poměrně slušně zotavit."
Lucie si netrpělivě poposedla. "Budu vidět?"
"To jistě, dneska sice ještě ne, ale už brzy." Klesla zpátky. "Nicméně myslím, že dnes můžeme vyměnit pásku. Dám vám tenčí, abyste dokázala vnímat světlo a tmu." Odmlčel se.
"Teď co nejpevněji sevřete víčka. Možná vás to chvíli bude pálit, nelekejte se. A v žádném případě neotevírejte oči, asi vám nemusím připomínat, co by se stalo."
Lehce ji tím popudil, rozhodla se to však přejít. Pevně sevřela víčka a cítila jak jí doktor povoluje pásku. Bylo to vzrušující, trošku se jí roztřásla kolena. "Připravena?" Přikývla. Páska zmizela, vystřídal ji jas. Nebyl tak intenzivní jako v nemocnici,
snad byl i příjemný.
Pálilo to. Dost. Ale na to byla zvyklá. Najednou ji popadlo nutkání otevřít oči. Jas sílil. Co by se mohlo stát? Co? Další měsíce ve tmě. Jen to ne.
A pak něco zakrylo oči, bolest přestala a jas zůstal. Přinesl povznášející pocit. Lucie se usmála, zasmála se nahlas. Postavila se a otočila kolem dokola. Jas nezmizel, byl den.
"Tak já už půjdu, jsem rád, že se usmíváte, nashledanou." Slyšela kroky.
"Počkejte." Popadla hůl a pospíchala za ním. Stál už ve dveřích. Natáhla k němu ruku a on ji stiskl. Usmála se a doufala, že on taky.
"Děkuju, že jste mi pomohl."
"To přece ani nebyla pomoc. Nashle."
"Děkuju."
Večer jas ustal. Usnula zabořená do křesla a zdálo se jí o nějakém lese. V korunách stromů zahlédla pohyb ptačích křídel, zaslechla jejich šelest.
/HTML>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1787

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.