Palantir
oddělovač

Andílek

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Andílek K Joaninu bytu jsme doběhli promočení na kost. Ta průtrž nás pěkně zaskočila. Dokud nespadly první kapky, tak jsme si mračen stahujících se za našimi zády vůbec nevšimli.
‚Slíkni se, něco ti hned přinesu,' křikla Joana a zmizela v koupelně. Tedy zmizela by, kdyby nenechala otevřené dveře, jejichž celou vnitřní stranu vyplňovalo zrcadlo. Stačilo popojít dva kroky stranou a dívat se, jak si letní šaty přetahuje přes hlavu. Šlo jí to těžce, mokrá látka se lepí na holou kůži a Joana je ze sebe stahuje postupně jako had kůži. Ale nádherný had. Jak se látka pomalu posouvala vzhůru, zahlédl jsem nejdřív stehna a po nich i zadeček, který by mrňavá bílá tanga nedokázala zakrýt, ani kdyby se jejich látka nestala po nasáknutí vodou průhlednou.
Joana se konečně vysvobodila z mokrého sevření a přehodila šaty přes věšák, pak si rozepnula podprsenku a v zápětí se zbavila i kalhotek. Uvědomil jsem si, že mě pohled na nahou dívku silně vzrušuje! Trochu mě to zaskočilo, v mém věku jsem už na sex prakticky rezignoval, ale na druhou stranu je fakt, že jsme se s ženou nemilovali několik let. A tady přede mnou stojí krásná holka, mladší o víc jak třicet let s nádherným pružným tělem bez
křečových žilek, celulitidy, bez gramu zbytečného tuku.
Joana se natáhla pro ručník a přitom se pootočila čelem ke dveřím a já na zlomek vteřinky zahlédl ňadra! Teď bych nejradši vletěl k ní a... Blbost, proč by si něco začínala s dědkem, dala by se do křiku a mě by zavřeli za pokus o znásilnění. Určitě má kluka ve svým věku. Buď rád, že se můžeš podívat. No, Ulrika se taky zamilovala do Goetha a to byl starší než já! A ještě k tomu nezištnou láskou, jenže na něco takovýho je dneska šance tak jedna k mili
ónu.
Navléká si župan! Rychle se otočit!
‚Proč ses ještě nesvlíknul? Honem, ať se nenastydneš. Na.'
Župan! Podává mi pánský župan! A co bych chtěl? Samozřejmě, že má chlapa. Musím se k ní otočit zády, aby si nevšimla mého vzrušení.
‚Ukaž, odnesu ti to uschnout. Dáš si čaj?'
‚Jo,' hlesnul jsem a nespouštěl z ní oči. Štěstí mi přálo už za chvíli, když jsme si sedli k malému stolečku s hrnky silného, horkého čaje. Naklonila se pro cukr a výstřih županu se jí rozevřel. Sakra, trapas, určitě zahlídla, kam se dívám! Nebo ne? Zůstala předkloněná a položila ruku na mou.
‚Chceš se milovat?'
Bože, to přece nemůže myslet vážně! To víš, že bych chtěl!
‚Joano! To... to nejde. Já.. já bych mohl být tvůj otec.'
Usmála se a v očích jí plály ohníčky:
‚Nemusíš se přemáhat, viděla jsem, že sis skoro nemoh stáhnout slipy. A vím taky proč. Ty ses díval! Zapomněla jsem na to zrcadlo. Viď?'
Nezmohl jsem se na slovo, jenom jsem zrudnul a přikývnul.
Opět se usmála, tentokrát mnohem vážněji:
‚Mám tě ráda, Roberte, a vůbec nevadí mi, že jsi o něco starší. Líbí se mi tvůj klid a jistota. Jsi jako přístav v bouři. Prostě je mi s tebou fajn. Takže, jestli ke mně něco cítíš, něco víc než pouhou náklonnost, nebudeme dělat nic špatnýho, když se spolu pomilujem.'
‚A co tohle,' ukázal jsem na svůj župan.
‚Myslíš, jestli někoho nemám? Můžeš být klidný, rozešli jsme se už před několika týdny. Přišla jsem pozdě na rande a on nedokázal čekat. Asi o mě dost nestál.'
Vztáhla ruku, uchopila moji dlaň a pomalu, jako by mi chtěla dát dost času na rozmyšlenou, ji přitáhla k sobě a položila do výstřihu.
‚Joano!' Na víc jsem se nezmohl. Pod rukou jsem cítil oblé pevné ňadro a do dlaně mě lechtala tvrdá borůvka. Moje tělo se po letech probudilo. Netušená síla vášně zahnala alespoň pro tuto chvíli výčitky svědomí. Už jsem ani nečekal, že bych ještě někdy v životě tak toužil po milování a že by to dokonce mohlo být s tak mladou a krásnou dívkou. Hlava se mi točila štěstím, když jsem Joaně opatrně a pomalinku rozhrnoval župan a sál vůni hebké kůže.
.......
"Tak vás tu vítám," prošedivělý muž za stolem se usmál, rozhlédl se po půlkruhovém sále a ironicky dodal "mé děti. Ani nepamatuju, kdy jsme se takhle všichni sešli u nás doma. Natož tady, u mě v ústavu. To vypadá, že k tomu máte zvlášť dobrý důvod."
"No tak, ctihodný kmete, neprotahuj to. Všichni víme, proč si nás sezval, i když nevíme, proč sem. Doma by to bylo pohodlnější. Ale tvoje milióny jsou určitě dost dobrej důvod ti ten rozmar tolerovat. Hlavně jestli jsi konečně dostal rozum a napsal závěť."
"Robe, ani teď si neodpustíš drzosti? Měl by ses naučit nejprve přemýšlet a teprve potom mluvit. Ale ono už je asi pozdě, co? Nicméně si nemohu odpustit malou rekapitulaci.
Jediný důvod, proč jste sem přišli, jsou peníze. Nic víc neuznáváte. Nic jiného vás nezajímá. Když jsem měl já nebo maminka.... "
"To stačí, mámu sem netahej, a vůbec, proč tady není? Nebo jsi ji snad vydědil?"
"Áno, jaké kdo dostane dědictví. Peníze. Peníze, které jsem všechny vydělal svou pílí, svými nápady. Peníze, které vás zkazily. Stali se z vás povaleči a flinkové. Ani jeden z vás nedostudoval. Nikdo nedokáže uživit rodinu."
"To není pravda!" skočila mu do řeči štíhlá žena v květovaných šatech.
"Ach, promiň Lízo, ty ano, ale malířství nerozumím. Ovšem ani ty tvoje, nezlob se, mazanice nikdo zvlášť nechce. Bude vám čtyřicet a neumíte nic. A vaše děti? Moje milovaná vnoučata? Rozmazlení frackové! Přesně ve šlépějích svých rodičů, co se taky jinýho dalo čekat, že.
Je to taky naše chyba, moje a vaší matky. Já jsem na vás neměl čas a ona to sama nezvládla. A pak jsme se odcizili. Jenom kvůli vám jsme se nerozvedli, ale nakonec jsme se začali nenávidět. A tím spíš jsem pracoval dlouho do noci a často jsem tady v ústavu i spal, jen abych nemusel domů.
Omyl, všechno byl jeden velký omyl. Mám hromadu peněz, ženu, která mě nemiluje a děti, které o mne nestojí."
"Tak to už stačilo, otče! Jestli jsi nás vytáh jen kvůli tomuhle kázání, tak já zase jdu."
"Slyšte, to promluvil nejstarší syn. Jen trochu trpělivosti, už končím. Bude mi pětapadesát, už jsem rezignoval na to, že by se něco mohlo změnit, ale stalo se. Potkal jsem ženu. Mladou a krásnou ženu. Neví nic o mých milionech. Nezajímá ji stav mého konta. Ale váží si mě a snad mě i miluje a ..."
"To nemyslíš vážně, slyšíte to? On nám chce oznámit, že se s ní ožení a nám nic nedá. Tak to né, nedovolíme, aby nějaká čubka z ulice shrábla naše prachy jen proto, že ti podržela."
Starý muž zbrunátněl, vztyčil se a s tváři zkřivenou vztekem zařval:
"Ty... ty, jak se opovažuješ takhle o ní mluvit? Nesaháš jí a
ni po kotníky!"
Co vlastně o ní víte a co víte o mě? Vás vůbec nezajímalo, jak se cítí člověk po infarktu, když musí nechat své práce. Co jsem měl celý den dělat? Doma bych se zbláznil. Musel jsem pryč. Jakmile to počasí jen trochu dovolilo, odcházel jsem ráno z domu a do večera se toulal městem. Jednou, byl to červen a strašlivé horko, se mi udělalo špatně, motal se mi svět a nemohl jsem popadnout dech. A jako naschvál jsem léky nechal doma. Smůla. Dovlekl jsem se k lavičce, ale dál to nešlo. V parku samozřejmě ani noha a na mě šly mdloby. Tehdy jsem ji uviděl poprvé. Musím přiznat, že jsem ji tenkrát zpočátku považoval za anděla, a kdyby mi řekla, abych se připravil na poslední cestu, vůbec bych se nedivil. I dnes jí tak někdy říkám, Andílek. Můj Andílek. Místo toho se zeptala, co se mi stalo. Poprosil jsem ji, aby mi zavolala taxík. Neposlechla, zavolala záchranku. Díky tomu, vám dětičky navzdory, jsem přežil druhý infarkt.
Dostal jsem se z toho a začal jsem svého Andílka hledat. Chtěl jsem jí poděkovat a dát nějaké peníze, ale nikde nenechala jméno. Tak jsem sedával na té lavičce a doufal, že ji tam zase potkám. Jenže osud je někdy pěkně potměšilý hráč. Joana opravdu bydlela od onoho místa, co by kamenem dohodil, jenže přicházela obvykle z druhé strany,
cestu parkem používala jen výjimečně. Tak se snad stokrát stalo, že mi neviděna prošla za mými zády, ale nakonec, když jsem to už po třech měsících vzdal, jsem ji potkal v jedné restauraci téměř na opačném konci města. Tady jsem ji nečekal a určitě bych si jí nevšiml, jenže osud si zrovna teď usmyslel poslat mi malou domů.
Zaujal mě číšník, který křičel něco o zlodějích, co se najedí a nezaplatí. Mladá žena, která se mu omlouvala, že zapomněla peněženku, byla samozřejmě Joana.
Nevzala si ode mne žádné peníze, i těch pár drobných z restaurace mi chtěla vrátit, ačkoliv si jako knihovnice moc nevydělávala. Ale od té doby jsme se scházeli na té osudné lavičce. Pozor, nedělali jsme nic špatného, dlouho to bylo jen nezávazné povídání, půjčování knížek a tak. Mě stačilo, že tam byla se mnou. Vždycky jsem v její přítomnosti pookřál. Prostě Anděl. Dokonce jsem kvůli ní začal i cvičit. Brzy jsem se cítil lépe a doktoři přímo jásali.
Tak tohle je ta čubka, co mi podržela. Obyčejná holka, která ani neví, že se stane milionářkou, tedy jestli bude chtít. Ale má v sobě něco, co chybí vám všem. Něco, co dělá člověka člověkem nebo spíš člověka Andělem.
"Ale dobře, nebudu to protahovat. V podstatě máš pravdu, nejradši bych vás vydědil. Jenže byste si to nedali líbit. Tak jsem to vymyslel jinak. Zbavím svět několika budižkničemů."
"Ty nás dáš zavraždit? Slyšíte to? No, to snad není pravda!"
"Zavraždit? Ne, to ne, něco mnohem lepšího. Nezplodím vás."
"Zbláznil se. Možná bysme ho mohli nechat prohlásit za nesvéprávnýho."
"Budeš se divit, ale myslím to úplně vážně. Využiju svých posledních výzkumů. Kdyby vás zajímalo, co dělám, věděli byste, že se týkaly reverzního časového toku. Stačí, abych si před pětadvaceti lety nevšiml vaší matky a - nikdy se nenarodíte."
"Víš, otče, my sme možná blbí, ale pamatuju si, že ty sám jsi dokázal, že stroj času je nesmysl. Nepouštěj na nás hrůzu, na to ti neskočíme."
"Promiň, zapomněl jsem, že máš dokonce jeden semestr, i když nedokončený. Opravdu jsem dokázal, že do minulosti nemůže proniknout žádné hmotné těleso, ale to já taky nechci. Dokážu tam poslat nehmotnou informaci, obraz, představu."
"To si jako napíšeš ohnivým mečem vzkaz - Roberte, neber si Stellu. Robert?"
"Ne, že bych to nedokázal, ale předpokládám, že bych tomu neuvěřil a považoval to za žert kamarádů. Ale řeknu vám, jak to provedu. A nejspíš se dozvíte i něco nového o svých rodičích.
Tehdy jsem já studoval techniku a matka jazyky. Obě školy stály tak tři sta metrů od sebe, ta moje plná kluků, ta matčina zase holek. Dost dobrý důvod pořádat všechny akce společně. Tři roky jsem si vaší matky ani nevšiml. Tři roky mi nestála za pohled. Byla tmavovlasá a já zbožňoval blondýny. A víte, kdy se to změnilo? Přesně před třiceti dvěma roky, 21. května, pět minut po šesté večer. Stáli jsme
s kolegou před školou a kolem nás proudily skupinky dívek - jejich škola pořádala večírek s tancem. Samozřejmě ve společenském, a to se nám moc nechtělo. Raději jsme jen tak postávali a přebírali očima. A tehdy kolem nás prošla holka, nic moc, kdyby... kdyby ji Pat neohodnotil: 'Vidíš ty nohy do O? Jak vůbec může mít tu drzost a vzít si takové mini! Vždyť jí jsou skoro vidět kalhotky!' Podíval jsem se a jako by mě zasáhl blesk. 'Víš, mě to připadá velice vzrušující,' řekl jsem mu a ještě ten večer jsem šel tancovat."
"Podívejme, tys byl taky pěknej děvkař, co? A nám to vytýkáš!"
Starý muž se tentokrát nedal vyvést z rovnováhy a pokračoval:
"Věřím, že šlo o pět osudových vteřin. Stačí, abych si přesně v tu dobu promítl obraz mého tehdejšího idolu - zpěvačky
Samanty - a na tu chvilku se podíval jinam."
Nastalo nejisté ticho.
"Něco takového nebudu poslouchat, odcházím."
"No tak, Lízo, na tohle přesně čeká. Přece bys mu nevěřila!"
"Možná na to čeká, ale má pravdu, že já jediná, na rozdíl od vás, se dokážu uživit sama. Nejsem na jeho penězích závislá."
"Ne Lízo, chci vás tu mít všechny." Stiskl jedno z tlačítek na stole a od dveří se ozval kovový zvuk zajíždějící západky.
"Co to znamená? Tys nás tu zamknul?"
"Nebudu to prodlužovat, za chviličku zase otevřu. Pozor, zapínám časový defraktor." Stiskl další tlačítko. Ozvalo se sílící bzučení a probuzený projektor zobrazil ubíhající číslice: 6 - 5 - 4 - 3 - 2 - 1. Čísla vystřídal obraz usmívající se dlouhovlasé blondýnky, velice spoře oděné.
Chvilka napětí. Pak všechny věci i lidé začaly zářit modře opalizujícím jasem. Záření sílilo a rozlévalo se od povrchů dovnitř, jako by vše bylo stravováno blankytným ohněm. Uplynuly snad jen dvě desítky vteřin a zář prostoupila vším a slila se v jedinou plochu modrého světla. A
pak během okamžiku zmizela. V ní zanikly některé předměty i kusy nábytku, z nichž mnohé byly vystřídány něčím jiným. Nakonec zmizel samotný defraktor a s ním se ztratili i lidé. V sále zůstal jen starý muž a jeho dcera.
Prvotřídní oblek se změnil na ošoupané konfekční sáčko a Líziny šaty nahradil střízlivý kostým.
"Co, co se to, cos to udělal?" Líza nemohla popadnout slova.
"Povedlo se! Neuvěřitelné! Lízo, změnil jsem minulost všem lidem na celé Zemi!"
"Ale proč ne já, a jak to, že jsem.... že mám v sobě dvě Lízy? Dvě různé Lízy."
"Proč ne ty? Taky mě to překvapilo, ale vysvětlení je vlastně prosté. Nemáš žádné moje geny! Mohlo mě to napadnout. A to, že máš vzpomínky dvou Líz, to je tím, že jsme byli uvnitř pole generovaného časovým defraktorem. Jenom my dva si pamatujeme oba životy, obě minulosti. Všem ostatním tu původní minulost nahradila nová. Nám se život změnil doslova od základů, ale jiným lidem nejspíš jen nepatrně. No, Lízo, asi se rozejdeme, ty máš teď jiný život, jinou rodinu. Doufám, že jsi šťa
stná, šťastnější než se mnou.
Jestli tě, tedy tu jednu polovinu, zajímá něco z mého nového života, tak ti prozradím, že v tomhle životě jsem se oženil ani ne dva roky potom, co jsem se nezamiloval do tvé matky. Víš, když jsem konstruoval defraktor, často jsem přemýšlel o téhle změněné budoucnosti a strašně se bál, abych tu nebyl šťastně ženatý. Nevím, jestli bych dokázal přemluvit své druhé já a kvůli Joaně opustit milovanou ženu. Ale nestalo se. Snad můžu říct naštěstí. Moje žena je už pět let mrtvá. Auto
nehoda. Zvláštní je, že jsme spolu byli opravdu šťastní celých patnáct let, až do poslední chvíle. Je to ironie, tak jsem miloval ji a svoje děti, že jsem neměl čas na výzkumy. Jak vidíš, nejsem bohatý. Zatím. To se ale rychle změní. Všechny mé plány a vynálezy mám tady," poklepal si na čelo.
"Měj se hezky Lízo a odpusť. Musím za Joanou."
"Myslíš, že na tebe čeká?"
"Čeká? Ne, a ani jsem v to nedoufal. Byla by to velká náhoda, kdybych ji potkal a zamiloval si ji i v tomto životě, a teď už vím, že ji moje druhé já vůbec nezná. Ale to, co se mezi námi stalo, je něco výjimečného, něco osudového. Nečeká mě, ale vím, že nikoho nemá, a věřím, že jí nebudu lhostejný."
Spěchal jsem, těšil jsem se na setkání s Joanou. Uvědomoval jsem si, jak je tohle tělo fyzicky zdatnější, neunavované hádkami a bezmocným vztekem, nezatížené stovkami bezesných nocí v laboratoři. O to víc jsem se těšil milování, tím spíš, že moje předchozí výkony nebyly zrovna oslňující.
Schody jsem dokázal vyběhnout bez zadýchání po dvou a netrpělivě jsem zazvonil. Konečně!
‚Co si přejete?'
Jak je krásná! Stejné přiléhavé tričko nosila doma nejraději i v tom minulém světě. Dokonale kopírovalo tělo. Určitě nemá podprsenku, prolétlo mi a jen s obtížemi jsem odtrhl oči od oblin ňader. Stejné vlasy, vůně.

‚Joano!' vydechl jsem a málem ji objal.
‚Já, já, promiňte, neuvědomuju si, že se známe.'
Rychle jsem se vzpamatoval a spustil připravená slova:
‚No, neznáme se, tedy zatím. Ono to je trochu zamotané, ale věřte mi a vyslechněte mě. Jmenuji se .. '
Za Joanou se objevil chlap. Metr devadesát, sto kilo živé váhy.
"Kdo to je, Joo?"
Špatně, to je ale špatně! Ten tu nemá být!
"Nevím, neznám ho."
"Co chcete, dědo?"
Dědo? Co si to ...
"Já, no, totiž, jak bych, já..'
‚Tady máte,' podával mi krabičku s cigaretami, ‚a už běžte, peníze vám nedáme.'
Zkoprněle jsem zůstal stát s poloprázdnou krabičkou v ruce. Dveře zapadly a Joana zmizela.
To je konec! Všechno bylo zbytečné. Cítil jsem slabost, kolena se mi podlamovala. Jak to, že tady má chlapa? Přece se jí ta změna historie neměla skoro ani dotknout! Proč se s ní nerozešel? To přece nemohlo souviset se mnou! Jak to tehdy řekla? ‚Přišla jsem pozdě na rande a on nedokázal čekat.'
Najednou jsem měl sucho v ústech. Nemohl jsem popadnout dech a na prsou mě píchalo. Vtom mi to došlo! Já blbec! No jistě, tohle tělo ještě neprodělalo žádný infarkt a Joana se nezpozdila voláním záchranky.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1901

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.