Palantir
oddělovač

Přítelkyně

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Přítelkyně Odchozí mezigalaktické vysílání z planetky Xargh:
Drahá maminko a tatínku, čekám teď tady za křovím Rakgy a protože to vypadá na delší čekání, zasílám vám tuto zprávu z mé dovolené:
Prožívala jsem tady rajské dny. Planetka Xargh - znáte. Souhvězdí Rrankk je samo o sobě skvělé místo a Xargh je z něho nejhezčí. Koupala jsem se v narůžovělých paprscích jitřního slunce, brouzdala se namodralou rosou, potom jsem se s poledním sluníčkem op
alovala a večerní slunce mě ukládalo ke spánku. Žila jsem si volně a klidně. Užívala jem si svou dovolenou a nic mi nechybělo; ani životem pulsující Krrangrra, má mateřská planeta, ani shon galaktických kongresů, ani hektické transporty... Žila jsem klidně a prostě. V podzemním bungalovu jsem měla vše, co jsem potřebovala, ale abych pravdu řekla, dokud nepřiletěli Oni, svých zásob jsem téměř nepoužila; dávala jsem přednost přírodním zdrojům.
Potom přistáli Oni a můj život se změnil. Byli divní. Jejich hvězdolet se podobal lastuře, které vždy přes noc vyvrhoval příliv zdejšího zeleného moře. Byli pokrytí jakýmsi obalem, který je měl ochraňovat, ale který jim jen znesnadňoval pohyb. Byli tak divní a - i směšní. Během několika dnů jsem zjistila, že jejich archa
ické vybavení jim, když co nejdříve neodletí, nedokáže zajistit přežití. Obrovité, neohrabané přístroje nedokázaly zaznamenat, natož zachytit, nebezpečné záření Rr, které vylučovala rostlina Rrag. Jejich podivné a slabé zbraně nemohly odrazit útočící Gragy... A což teprve velcí Rrákové a běsnící Kgurrůové. Také se zde poflakovali telepatičtí Krghové a ještě různé jiné potvůrky, které sice nebyly nijak zvlášť nebezpečné, ale když je Krrangrraň nezná, můžou být dost nepříjemní. Ne nadarmo jsem si do detailu prostudovala průvodce a nechala se proškolit v nejlepším Krrangrranském institutu...
A oni to také velice brzy zjistili, tahle planetka byla nad jejich síly a oni zde nikdy neměli přistávat. Teď už ale odletět nemohli; měli porouchaný karber. Jedné tmavé noci jsem si ho prohlédla, potřeboval vyměnit sarg. Ještě nikdy, ani v nejstarším krrangrrském muzeu, jsem neviděla tak nedokonalý karber. Přes svou výšku a váhu byli pomalí a slabí. Nevěřila jsem, že přežijí první lunární období. Ale oni to dokázali. Měli v
sobě cosi, co mi nedávalo spát. Houževnatost hraničící až s fanatismem, hrdinství pramenící ze strachu, potlačenou skepsi i okázalý optimismus. Byla to technicky nejzaostalejší civilizace, s níž jsem se kdy setkala.
A potom jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do nejošklivějšího muže v galaxii. Ano, vím, že to musí znít pěkně hloupě, ale je tomu tak. Zamilovala jsem se jako studentka, náhle a nečekaně, nesmyslně a bláznivě. To byli na Xarghu už třetí novoluní. Z rakety vycházeli málo, většina posádky byla pod vlivem záření Rr, zbývající se marně snažili opravit karber. Také museli každý den znovu obnovovat obvody, na svých mechanických pomocnících, které jim v noci zkratovali Krghové. Ano, bylo to v období Krghů a jeden Krgh se zatoulal do blízkosti jejich hvězdoletu právě ve chvíli, kdy se On vracel z průzkumu. Hypnotická síla Krghů není velká, ale na ně, na něho, úplně stačila. Viděla jsem, jak vybočil ze svého směru a vydal se k mokvajícímu blátu, jemuž se Krgh, číhající na kořist, podobá. Viděla jsem, jak zápasí se svým vědomím, sám se sebou, a jak se pomalu, ale nezadržitelně blíží ke krghřímu močálu.
Už byl zabořený po kolena, pak po pás, když jsem mu průzorem přilby zahlédla oči. Nešťastné a ustrašené. A pak na mě pohlédl. A v těch očích jsem uviděla takovou beznaděj smíšenou se vzdorem a - prosbu, že jsem přes veškeré vyhlášky a instrukce a zákazy zasahovat do interních záležtostí planet a jiných civilizací, zasáhla.
Má vůle v okamžiku změnila Krgha v prchající kalnou stružku. Odtekl a po chvíli se vypařil. Zbylo po něm jen páchnoucí vlhko ve vzduchu a tmavý otisk v půdě. Bylo to smutné a směšné zároveň. Nedokázali se ubránit ani nicotnému Krghovi.
On ležel na vlhké zemi, oči měl zavřené, ale dýchal, žil. Nevím, proč jsem k němu tehdy přistoupila a sundala mu zbytečnou přilbu. Dotkla jsem se jeho tváře, porostlé černými vousy, on otevřel oči, pohlédl na mě - a já se zamilovala. Jako malá holka; nesmyslně a beznadějně. Zvedl ruku a pohladil mě po hlavě. Bylo to tak krásné, že jsem měla náhle pláč na kra
jíčku a raději jsem utekla.
A od té chvíle jsem jim pomáhala. Eliminovala jsem záření Rr, v okolí rakety vysázela několik blažených Rárů, jejichž vůně uklidňuje a vzbuzuje dobrou náladu, zahnala jsem Gragy, a to ještě dříve, než stačili zaútočit a také jsem v noci trochu pozlobila Krghi, ti už se v okolí jejich hvězdoletu neukáží...
Jmenoval se Štefan, říkali mu tak, strašné jméno že? Ani jsem ho neuměla vyslovit. Ale co jméno, oni byli tak oškliví... Potom už vycházeli bez těch obalů, kterým říkali skafandr a byli tak oškliví... A on, Štefan také, ale přesto jsem ho milovala a byla jsem tak šťastná... Snažila jsem se být k sobě tvrdá, ale občas jsem to nevydržela a přišla jsem si k němu pro pohlazení. Je tak něžný. A vím, že i on mě má rád, to se pozná. K
aždé ráno, ještě než vystoupili z hvězdoletu, jsem se ukryla za křovím neškodné, hloupé Rakgy a těšila se, až je uvidím vystupovat z rakety, až ho uvidím přicházet. A také jsem dávala pozor, aby jim něco neublížilo. Začínalo období velkých Rrák a běsnících Kgurrů...
Takže teď stojím za křovím hloupé Rakgy a čekám na ně, na něho, na Štefana. V noci jsem jim vyměnila vadný sarg, Karber už je v pořádku. Podařilo se mi ho opravit tak, jak by to asi provedli oni, kdyby měli potřebné nástroje a materiál. Těším se na jejich překvapení, na jeho radost. Těším se, až mě pohladí...
 
 
Z deníku kapitána Dvořáka:
Zjistili jsme to, až když jsme přistávali. U zpětné vazby tryskového okruhu se porouchal čip. Triviální závada, stačilo by ho vyměnit, ale náhradní jsme neměli. Už se prostě nedalo nic dělat. Nezbývalo, než přistát a jak to bude s případným startem, to věděl jen pánbů, takže nikdo!
Planeta zalitá růžovou září svých tří sluncí se nezdála problematická. Jestliže se nám nepodaří najít řešení vadného stykače, budeme nejspíše jejími prvními kolonizátory, hahaha. Snažil jsem se hledět do budoucnosti s humorem a vlít optimismus do mysli i posádce. Chlapci se chovali skvěle; o beznadějnosti naší situace nepadlo ani slovo.
Přistáli jsme, přístroje zaznamenaly v ovzduší kyslík, dusík, ale také několik zcela neznámých látek. Vydal jsem proto, z bezpečnostních důvodů, zákaz vycházení v lehkých pracovních kombinézách, celé dny jsme se potili v ochranných skafandrech. A planeta nebyla vůbec tak růžová, jak se nám z počátku zdál
o. Ani trochu růžová, vizuálně sice ano, ale...
Už během prvního dne jsem ztratil tři muže. Dva se nevrátili z průzkumu, prostě z ničeho nic přestali vysílat a na naše volání už nikdy neodpověděli. Dalšího kosmonauta - geologa, pohltila neznámá hornina. Jeho kolega vypověděl, že se pod ním prostě rozevřela a zase zavřela skála. Absurdní že!?
Už během prvého týdne onemocněla třetina posádky neznámou chorobou. Chlapci byli naprosto apatičtí, "neviděli, neslyšeli", nejevili ani ten nejmenší zájem o sebe a své okolí. Ten první týden jsem ztratil další čtyři muže. Opět beze stopy! Jejich vysílačky se prostě odmlčely, stálý signál, který pronikne pětimetrovou knesiovou stěnou a který vždy spolehlivě navedl záchrannou výpravu, se nikdy neozval. Nechápali jsme to.
Po ztrátě prvních tří mužů, jsem okamžitě vydal zákaz vycházení, takže jsme dodržovali jen nejnutnější průzkumný a informační režim. Přesto během tří týdnů beze stopy zmizelo šestnáct mužů. A mimo jediného případu, o němž jsem se již zmínil, nebyl nikdo očitým svědkem jejich smrti. Prostě se nevrátili na základnu. Obcházela nás hrůza. Neznámé apatii propadalo stále více členů posádky. Už nás zbývalo jen pět, kteří byli ještě zdraví. Zdraví? Neměli jsme daleko k šílenství. Vypadalo to, že naše kosmická mise je u konce a že na téhle prokleté planetě nenajdeme nic jiného, než své hroby. Ven jsme už vycházeli pouze kvůli opravám robotů, které jsme vysílali do míst předpokládaných zmizení našich kolegů, aby alespoň oni suplovali záchranné akce. Byl to skutečný horor, přes den jsme je opravili a v noci je někdo, nebo něco, opět porouchalo. Přitom se většinou jednalo jen o jednoduché závady na elektrickém okruhu, které nebylo obtížné opravit. Jako kdyby si někdo, nebo něco, s námi jen tak pohrávalo.
Štefan, druhý navigátor, později tvrdil, že obrat k lepšímu nastal jeho zázračným zachráněním. Nevím. Faktem je, že najednou, z ničeho nic, se apatická posádka ze své apatie uzdravila, muži se bez úhony vraceli z průzkumů, mnoho věcí, s nimiž jsme si dříve
nevěděli rady, jsme úspěšně vyřešili...
Nechápali jsme to. Že by nás planeta "přijala"? Zdá se to jako nesmysl, ale jiné vysvětlení mě, ani nikoho jiného nenapadlo. Začali jsme vycházet bez skafandrů, nepoužívali jsme ani lehké pracovní kombinézy, chodili jsme jen tak - v teplákách... Chlapci se občas pod slabými, růžovými paprsky zdejších tří sluncí i opalovali. Nebýt porouchaného stykače, mohl nám náš pobyt zde připadat jako idylický výlet. A nebýt těch šestnácti nezvěstných mužů! Musím se ale přiznat, že jsme na ně příliš nemysleli. Byli jsme v jakémsi neustálém, podivném, blaženém duševním rozpoložení. Jako bychom se permanentně dopovali nějakou drogou, která zahlazovala nepříjemné vzpomínky a navozovala tu nejoptimističtější náladu, jakou jsem kdy poznal. Ani byc
hom se nedivili, kdyby se těch šestnáct z ničeho nic objevilo a s nimi zástupci zdejších neznámých obyvatel, kteří by se nám přišli omluvit za naše počáteční útrapy.
A pak - jednoho rána, za mnou přiběhl vzrušený Štefan, vytáhl mě z lůžka a zavlekl do pilotní kabiny. Kontrolky zpětné vazby tryskového okruhu svítily zeleně! Byl jsem ještě rozespalý, nemyslelo mi to a ani jsem myslet nehodlal. Nic jsem sice nechápal, ostatně, jako obvykle, ale rozhodl jsem se zkusit štěstí. Dal jsem povel k okamžitému startu!

A ono to fungovalo! Zatímco Štefan nastavoval souřadnice, díval jsem se průzorem a v duchu jsem se s planetou loučil.
Z pod rakety vytryskl ohnivý vír a okamžitě se kruhovitě rozrostl. Zahlédl jsem, jak se za jedním bodlinatým keřem vztyčila malá postavička a úprkem běžela od rakety. Ale plameny startovacích trysek jí dostihly a beze zbytku strávily. Bylo mi jí líto, té lysé, přítulné opičky, která se nám tady občas pletla pod nohy. Obzvláště Štefana si oblíbila. Pohlédl jsem k řídícímu pultu; Štefan byl
zcela zaujatý přístroji a mě zároveň přetížení zamáčklo do křesla - odstartovali jsme!


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1770

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.