Palantir
oddělovač

Než ustanou deště

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Než ustanou deště Manželem se zdobí žena,
neboť je-li bez manžela,
třeba je i ozdobena,
neozdobena je zcela.
Mahábhárata

Vesnicí se šířil rozruch jako kruhy po vodě. Ustrašené strnulé očekávání, kterého si Roger Grant všiml hned zpočátku, se nyní měnilo v aktivitu. Roger se narovnal a opřel se o bok svého džípu Cherokee, který se už hodnou chvíli marně snažil opravit. Slunce nelítostně pražilo do chatrných domků, mezi nimiž se popelily slepice a líně se procházely krávy. Indové pobíhali sem a tam, cosi na sebe pokřikovali. Ta jejich zatracená hatmatilka, pomyslel si Roger. Proč se nenaučí nějaký civilizovaný jazyk? Navzdory vedru si shrnul rukávy své bělostné košile zpátky k zápěstím, zapnul manžetové knoflíčky a vydal se podívat, co se děje.
Po prašné cestě se blížil cizí muž. Přihrblý, vysoký, světlovlasý. Přes ramena měl přehozený staromódní plášť a v náručí nesl dívku, nedbale zamotanou do purpurového sárí. Dívka byla velice štíhlá, snad až příliš. Ze zcuchaného účesu se jí uvolnily prameny černých vlasů, jak bezvládně spočívala v pažích příchozího, hlavu zvrácenou dozadu, velké tmavé
oči otevřené, ale nepřítomně upřené do dálky a podivně lesklé. Na Indku měla příliš světlou pleť v neobvyklém odstínu slonové kosti, vypadala spíš jako asijsko-evropská míšenka.
Dav shromážděných vesničanů se před nimi rozestupoval, až nakonec zapadli do jedné z chatrčí. Za nimi se nikdo neodvážil.
"What happened?" zeptal se Roger nejbližšího Inda a odpovědí mu byl příval slov v hindštině. Angličan se rezignovaně odvrátil. Tak tady se zjevně nic nedozvím. Prošel mezi zaraženými vesničany a zaklepal.
"Co se přihodilo? Mohu vám nějak pomoci?" zavolal. Když zabušil podruhé, dveře mu pod rukou samy povolily. Zachytil je, aby neuhodily o zeď, a vkročil přes práh. "Potřebujete nějaké léky?" Zamžoural do šera.
Před očima mu pozvolna vyvstal výjev jako z mědirytu ve staré knize, jak přivykal rozdílu mezi světlem a stínem. Přihrblý cizinec se skláněl nad dívkou a starostlivě ji držel za ruku. Měl tvář těžce zkoušeného anděla - bezvousou, souměrnou, sošnou, ale poznamenanou únavou.
Je starší než já, tak o pět šest let, hádal v duchu Roger. Bude mu pětatřicet, ne víc. Vzápětí si také uvědomil, že navzdory tmavému dvouvrstvému plášti se světlovlasý zjevně téměř nepotí.
"Dobré odpoledne," pozdravil Rogera bezchybnou angličtinou a vstal. "Copak vás sem přivádí, doprostřed takovéhle pustiny, pane...?"
"Grant, Roger Grant. Vypovědělo mi službu auto."
"Edgar Sangatte, těší mě."
Podali si ruce s obřadností dvou civilizovaných mužů uprostřed divočiny.
"Tohle je moje žena Elianta," pokývl Sangatte k ležící černovlásce. "Udělalo se jí nevolno. Brzy bude v pořádku, nemějte strach. Potřebuje jen trochu odpočinku." Gestem pobídl Rogera k odchodu. "Navrhuji dát si zatím trochu čaje."
Společně vyšli do zlatobílé sluneční výhně. Edgar se obrátil k čekajícím Indům, kteří rázem ztichli. Suše jim sdělil tři čtyři věty hindsky a dav propukl v jásot a projevy radosti, které Roger nechápal. Po chvilce handrkování byly vybrány dvě místní dívky, které vešly do chatrče, aby se postaraly o Eliantu.
Muže pozval k sobě nejstarší z vesničanů, hbitý stařík se stříbrnými vlasy i vousy. Jeho početná rodina se vrhla do přípravy čaje, jako by měli hostit přinejmenším samotného maharádžu.
"Obdivuji vaši chladnokrevnost a duchapřítomnost," prohodil Roger, když se usadili do vratkých proutěných křesel, které byly očividně nejlepším nábytkem v celé vsi.
"Není proč se znepokojovat, vím, co Eliantě je, a že to brzy pomine," odtušil Sangatte.
"Pokud mi prominete mou zvědavost, rád bych se zeptal, co vás zaválo až sem do Indie... "
"Studoval jsem na Oxfordu a Sorbonně, hodně času jsem strávil na cestách. Přiznávám, že jakýchkoli společenských či obchodních událostí v Anglii se téměř neúčastním. Dávám přednost zdejšímu podnebí," usmál se Edgar. Pod pláštěm měl podobně staromódní bílou košili s volnými rukávy a úzkými manžetami. Oba Angličané si pohodlně natáhli nohy v nažehlených tmavých kalhotách. Sangatteho polovysoké boty tu nevypadaly o nic víc nepatřičně než Rogerovy kdysi dokonale naleštěné polobotky, nyní do značné míry pokryté červeným prachem.
"Moje rodina se v podstatě celá přestěhovala sem do Indie," dodal, když před ně stařec postavil kovový podnos se sklenkami silného přeslazeného čaje, jedné z mála věcí, kterou si mohl Evropan dopřát bez obav o své zdraví.
"Kde jste nechal auto?" zajímal se Roger.
"Byli jsme na projížďce na koních," odpověděl Edgar. "Nechal jsem je uvázané za vesnicí."
"Nebojíte se, že vám je někdo ukradne?"
"Můj hřebec je tak kousavá a kopavá bestie, že ze zlodějů opravdu strach nemám. Kam máte vlastně namířeno?"
"Byl jsem na cestě z Bombeje do Nashiku."
"Pokud se vám nepodaří opravit auto, rád vám půjčím Eliantina koně a ji vezmu k sobě do sedla - do Nashiku to není daleko a pro nás by to nebyla žádná zajížďka," navrhl Sangatte.
"Byl bych vám velmi zavázán - v tomhle zpropadeném údolí není ani signál. Budu sem muset poslat automechanika až z města." Roger znechuceně odhodil na stolek mobilní telefon, který byl sice elegantní a moderní, ale momentálně naprosto k ničemu. "Nemám sice nejvhodnější obuv do třmenů, ale rád si vzpomenu na hodiny v jezdecké škole ve Walesu." Upil trochu čaje a promnul si krátkou tmavou bradku. "Jako za starých koloniálních časů, po kterých tak vzdychá můj dědeček."
"Taky nechápu, proč se Indové tak domáhali svobody," pokývl Sangatte, "když sami si vládnout neumějí a schopnost být dobrými sluhy zkrátka mají v sobě. Co vás vlastně přivádí mimo Anglii?"
"Obchod, co jiného. Indové se sice pořád poněkud kočkují s Pákistánci, ale drobné konflikty probíhají dostatečně daleko od hlavního města. Poměry se uklidnily natolik, aby stálo za to vidět v Indii nové odbytiště - obchodujeme s alpakou."
Vylovil z kapsy u vesty vizitku a podal ji Sangattemu, který ji zdvořile přijal.
"Musím se omluvit, ale nepočítal jsem se společenským setkáním..."
"To je pochopitelné," mávl rukou Grant a narovnal se. "Asi bych se měl znovu zkusit podívat na svůj džíp."
"Přiznávám, že v jakýchkoli technických či mechanických záležitostech se příliš nevyznám, nicméně půjdu s vámi - kdybyste něco potřeboval, mohu přinejmenším tlumočit."
*
"Téměř bych to označil za zázrak," prohlásil Roger do předení motoru, který konečně naskočil. Slunce už se sklánělo za rozeklané pohoří Gháty a úmorné vedro ustoupilo. Houstnoucím šerem přicházela k oběma mužům Elianta Sangatte. Sárí měla dokonale upravené a zlaté výšivky vypadaly v posledních slunečních paprscích jako dohasínající jiskry. Bezchybný účes propletený bílými květy a zlatými sponami, náušnice z desítek lehounkých zlatých plátků tiše cinkaly v harmonii s náramky a nákotníky.
Za ní v uctivé vzdálenosti úslužně kráčely dvě vesnické dívky. Až když přišla skoro k nim, uvědomil si Roger, co mu celou dobu přišlo zvláštní. Ona nosí sárí po starém způsobu! Nemá pod ním blůzu - je to skutečně jen sedm metrů látky omotaných kolem těla.
"Elianto, tohle je pan Roger Grant - pane Grante, moje manželka, Elianta Mahadéví Sangatte," představil je Edgar. Roger políbil černovlásce ruku. A přece jsem nikdy neviděl vznešenější šaty, prosté jakékoli levné vyzývavosti, napadlo ho mimoděk. Možná to není oblečením... spíš způsobem chůze... Eliantou samotnou. Když pouštěl její štíhlou chladnou ruku, všiml si v odlescích umírajícího dne, že se jí pod kůží slabě rýsují modravé žilky.
"Pocházíte odtud?" zeptal se společensky. "Žádná žena v celé zemi se vám krásou nevyrovná." A kdyby jen v této zemi... Ale bylo by nevhodné vyslovit poklonu tak přehnanou. Nebo tak upřímnou.
"To není tak těžké," zasmála se Elianta, "zdejším základním měřítkem krásy je světlá pleť - čím bělejší, tím krásnější."
"Tlumočnickým schopnostem vašeho manžela vděčím za opravené auto," usmál se Grant a obrátil se k Edgarovi: "Dovolte mi, abych vám nabídl odvoz do města, máte-li možnost někoho poslat pro koně... Trávit noc v téhle špinavé vesnici by bylo nesmírně nepříjemné. A s ohledem na pozdní hodinu a zdravotní stav vaší paní mi bude potěšením, když vás budu moci vzít alespoň do Nashiku."
"Děkuji, jsme vašimi dlužníky."
"Ani v nejmenším, pane Sangatte, ani v nejmenším."
*
Bledé kužely předních světel vykrajovaly ze tmy jednu zatáčku za druhou. Mihotání před autem a tlumené bubnování na kapotu prozradilo, že venku začíná pršet. Roger na okamžik zalétl pohledem ke zpětnému zrcátku a k bizarním tvarům hor, které nechali daleko za sebou. Černočerná klepeta, věže a nestvůrné kamenné ruce se rýsovaly proti noční obloze.
"Nejdřív mě překvapilo, že nemáte řidiče," poznamenal Sangatte, "ale uznávám, že při vašich dovednostech ho opravdu nepotřebujete."
"Mimo město raději řídím sám, ale třeba v Bombeji je provoz naprosto neúnosný. A v Nashiku jen o málo lepší," postěžoval si Roger. "Místní autority mají ve zvyku každého cizince účastného dopravní nehody preventivně zavřít. A vzhledem k tomu, že indické vězení není pro Evropana vhodným místem k pobytu a přežití, mám samozřejmě v Nashik
u domorodého řidiče."
Všichni tři se odmlčeli a pozorovali ubíhající noční krajinu.
"Nastaly deště," řekla náhle Elianta do ticha.
"Myslíte monzun? To vždycky přichází tak náhle?" zeptal se Roger.
Přikývla:
"Letos ano."
"Jedeme do čím dál tím hustějších mračen. V Nashiku už několik hodin prší," doplnil ji Edgar. Přední světla ozařovala zablácenou silnici, na niž proudy vody zanášely bahno z okolních příkopů a polí. Jeli pomalu, Roger pozorně sledoval cestu. Sklo v okénkách auta jako by se vlnilo a svíjelo nebo tetelilo žárem, když přes něj teď už bez ustání proudila voda a rozmazávala noc jako akvarel opilého malíře.
Minuli povoz tažený oslem, zapadlý v blátě. Dva kamiony převrácené v příkopu. Déšť bubnoval na plachty popsané požehnáními v sanskrtu a pomalované symboly pro štěstí. Minuli nasvícené siluety několika chrámů, které zářily do tmy. Jeden z nich jim přímo před očima zhasl jako sfouknutá svíce. Výpadek elektřiny.
"Kde vlastně bydlíte?" zeptal se pan Grant svých pasažérů, když musel zpomalit ještě víc - před nimi se táhla kolona kamionů, džípů i téměř rozpadajících se osobních automobilů, v nichž se většinou tísnilo víc než šest Indů.
"Máme dům několik mil za Nashikem. Budeme vám vděční, když nás vysadíte ve městě," odvětil Sangatte.
"Nevadilo by vám přijmout na nějakou chvíli moje pohostinství? Centrum bude naprosto neprůjezdné a o silnicích v okolí mám své pochybnosti - stejně jako o tom, zda se tomu dá i v období sucha říkat silnice. Bydlím hned na kraji města a i tak bude trvat dlouho, než se tam dostaneme. Tenhle nečas je pro cestování naprosto nevhodný."
Edgar přikývl:
"Rádi přijmeme vaše pozvání, pane Grante."
*
Roger Grant otevřel oči. Šerem pokoje znělo vytrvalé bubnování kapek. Noc přešla v den, aniž odložila dešťový závoj. Člověk by skoro nepoznal změnu.
Angličan neochotně vstal a oblékl se. Možná se mi moji včerejší hosté jen zdáli, napadlo ho mimoděk. Zezdola doléhalo cinkání nádobí, jak Vishunath, místní sluha, chystal snídani.
Roger vyšel na chodbu v prvním patře, kde byla ložnice a několik pokojů pro hosty, a která obtáčela nitro domu. Její vnitřní strana se otevírala do atria, na jehož prosklenou pyramidovitou střechu padal déšť. Pán domu sáhl po vypínači, aby zahnal všudypřítomné příšeří. Cvak. Nic. Proč ještě není
v provozu záložní generátor? Některé věci je těm Indům potřeba říkat víckrát než dvakrát.
Vydal se dolů po mírně točitém schodišti, které bylo stejně jako zbytek domu z bílého mramoru. Roger přejel nepřítomně rukou po chladném bělostném zábradlí s náznakem žilkování. Proč mi najednou něco připomíná?
Přízemí. Salónek, pracovna, kuchyně, jídelna... Pohled mu padl na stůl prostřený pro tři. Takže to nebyl jen sen. Musel se usmát vlastní pošetilosti. V tu chvíli se nahoře otevřely dveře. Po schodišti sešel Ed
gar, Elianta dva kroky za ním.
"Dobré ráno. Spalo se vám dobře?" zeptal se hostitel, když se sesedli ke snídani.
"Skvěle, jsme vám velmi vděčni za útočiště, jež jste nám poskytl," odpověděl Sangatte.
Sluha přinesl jídlo. Proč je tak nervózní? přemýšlel
Roger.
"Stalo se něco?" zeptal se po chvíli nahlas. Ind na něj chvíli nechápavě hleděl, jako by nerozuměl anglicky.
"Nic, pane, všechno je v pořádku," zamumlal Vishunath nakonec a vyrazil zpátky do kuchyně, aby přinesl jídlo.
"Co to s ním je? Omlouvám se za něj," pokrčil Roger rameny.
"Možná mu prostě dnešek vychází v horoskopu jako nešťastný den," podotkla Elianta.
"Dost dobře možné. Tihle Indové jsou neskutečně pověrčiví. Člověk by nevěřil, že moji zaměstnanci - vysokoškolsky vzdělané nevyjímaje - mají všichni v kanceláři oltáříček se soškou boha štěstí... toho se sloní hlavou. Každé ráno, než začnou pracovat, k němu dávají květiny a modlí se," povzdechl si Roger. "Všechny důležité kroky je nutné odložit na astrologicky příznivý den a hodinu..."
"Pověrčiví jsou," prohodil Sangatte nepřítomně. "I když už zdaleka ne dost."
Rogerovu nechápavou otázku zmařil Vishunathův návrat. Podávala se snídaně.
"Dej vědět řidiči, že má po jídle odvézt hosty domů," obrátil se pán domu k Indovi.
"Omlouvám se, pane, ale řidič se vydal do města a ještě se nevrátil, pravděpodobně někde uvízl," zadrmolil sluha. Grant si jen povzdechl. Tohle bude na dlouho.
"Mrzí mě, že se všechno tak zdržuje," otočil se k Edgarovi.
"Vlastního řidiče s autem nemáme v tuto chvíli k dispozici, ale nechceme zneužívat vaši pohostinnost. Necháme si poslat pro koně a po snídani vyrazíme," ujistil ho Sangatte.
"Potrvá dlouho, než ustanou deště," dodala Elianta potichu. Roger si ji představil, jak se ve svém tenoučkém sárí trmácí tím příšerným počasím, a zavrtěl hlavou:
"Pokud nikam nespěcháte, klidně tu zůstaňte, dokud nebude možné jet mým autem. Je to otázka hodin - v nejhorším případě do zítřka."
"Děkujeme za vaši velkorysost," přijal Edgar nabídku lehkým pokývnutím.
"Jak jste to myslel, že Indové nejsou pověrčiví dost?" vrátil se hostitel k předchozímu tématu, když Vishunath odešel po své práci. "Prý se tu bohužel stále ještě drží některé odporné zvyklosti jako například upalování vdov a tak podobně."
"Jsem přesvědčen, že nedůslednost v dodržování starých zvyků vede k úpadku a nedorozuměním jak mezi Indy, tak - paradoxně - mezi nimi a cizinci," rozhovořil se Sangatte a natáhl se pro šálek čaje s mlékem. "Mimochodem, upalování vdov je velice starý zvyk, který je známý i po většině Evropy
, například u starých Seveřanů. Odvíjí se od něj mýtus o Rámově manželce, která se vrhla do plamenů, aby dokázala svou věrnost a nevinu. Pohřební hranici si rovněž nechala postavit Sati, jedna z družek boha Shivy. Rituál také nese název sati, což značí svatá."
"Hm," odtušil Roger poněkud nepřítomně. To znělo skoro, jako kdyby tyhle odporné zvyklosti schvaloval... Možná je jen všeobecně tolerantnější a trochu jsme si nerozuměli. Koutkem oka pohlédl na Eliantu. Její jemné bledé ruce s náznakem namodralých žilek se na denním světlé zdály téměř průsvitné.
V tu chvíli je vyrušilo zabušení na dveře. Oba hosté se na sebe ustaraně zadívali. Edgar ochranitelsky položil svou dlaň na Eliantinu, jejich prsty se propletly.
"Možná už se vrátil řidič," nadhodil Roger, když sluha otevřel a dovnitř dolehly útržky hovoru v hindštině.
"Někdo se mnou chce mluvit," řekl Sangatte a zvedl se od stolu. Vishunath, který se právě chystal vstoupit do jídelny, mu zaraženě ustoupil z cesty.
"Kdo to je?" zeptal se Inda pán domu.
"Nějaký muž... z města... ptal se po vašich hostech..."
"A co chce, neřekl?"
"Ne, pane..." odvětil sluha a uhnul očima. Roger se zamračil. Proč mám eminentní pocit, že mi lže?
Do jídelny se vrátil Sangatte.
"Musím okamžitě odjet," oznámil tiše. "Prosím vás, abyste poskytl ještě na nějakou dobu přístřeší mojí ženě. Pokusím se pro ni poslat co nejdřív, ale nechci ji vystavit nepřízni počasí."
"Ale samozřejmě, to je to nejmenší," usmál se Roger, "jakmile to půjde, nechám ji odvézt domů, nemějte obavy."
Elianta vstala, aby svého muže vyprovodila. Padlo mezi nimi šeptem několik vět, mluvil hlavně on.
"Okamžitě... budu potřebovat, takže spoléhám na tebe... pravděpodobně horší, než s čím jsme se dosud setkali..."
Roger zachytil jen útržky, když za nimi vyšel na verandu. Edgar si přehodil přes ramena vrstvený plášť. Podal ruku hostiteli, Eliantu lehce políbil na tvář a nasedl na čekajícího koně. Ind, který po Sangatteho přišel, se chopil svého rozvrzaného kola a vyrazil za Angličanem.
Roger a Elianta stáli mlčky mezi štíhlými mramorovými sloupky a dívali se, jak bizarní dvojice mizí v závojích deště. Grant se jen nemohl zbavit pocitu, že ta věc, zabalená v nepromokavé látce a připoutaná k Sangatteho sedlu, byl meč.
*
"Něco vás trápí?" zeptala se Elianta, když se po obědě usadili u čaje.
"Nic, nic... Snad jen ten déšť."
"Jste v Indii poprvé během monzunu, že?"
Přikývl. Proč zapírat? Z nebe se valily proudy vody, jako by to nikdy nemělo přestat. Nikdy. V atriu panovalo nevlídné šero a zvláštní, vtíravý chlad, který zdánlivě vycházel z mramorových stěn.
"Pláč nebe," prohodila Elianta. "A důvod, proč je celá Bombej tak sešlá. Téměř žádná budova nepřežije období dešťů bez úhony."
"Vím. Dalo mi práci vysvětlit místním řemeslníkům, že nechci, aby mi do domu zatékalo... že mi nestačí po každém monzunu znovu vymalovat." Odmlčel se. "Proboha. Jak ti lidé žijí?"
"Je to otázka zvyku," usmála se. Pak zvážněla. "Jenže to není to jediné, co vás trápí." Přesedla si na pohovku vedle něj.
"Možná něco, co jsem zapomněl v Anglii."
"Jste tu sám." Nebyla to otázka. Přesto přikývl:
"Ano." Proč zapírat? Ticho.
"Měl jste snoubenku."
Překvapeně se na ni podíval:
"Jak to víte?"
"Co se stalo?"
"Sofie... odvedl mi ji můj nejlepší přítel ze studií. Během jedné slavnostní večeře u něj jsem ty dva našel v objetí... Nebylo co říct..."
"Co jste udělal?"
"Odletěl nejbližším letadlem do Indie," hořce se usmál.
"Hluboká rána. Ale čas zahojí všechno." Podala mu jeho šálek a jejich ruce se setkaly na bílém porcelánu. Eliantiny prsty byly chladné. Ametystová brož, kterou si spínala sárí, se v šeru matně leskla, jako by měla vlastní vnitřní světlo. Pršelo.
"Nepůjdeme nahoru?" zeptala se najednou. "Tady v atriu si člověk připadá jako pod vodou."
Zvedl se. "Dobře."
Vstala a drobnými kroky vyběhla nahoru po schodišti do pokoje pro hosty, kde trávila dopoledne četbou.
Roger pomalu stoupal za ní. Tohle jsem chtěl udělat během celého dopoledne. Tak proč jsem to neudělal?
Elianta se obrátila od psacího stolu, když hostitel vešel do dveří. Za zády obratně schovala fotografii, kterou dopoledne našla zapomenutou, ztracenou mezi dávno nečtenými knihami. Sofiina rozzářená tvář, zásnubní prsten a deštivé, uplakané anglické nebe na pozadí...
Černovláska Rogerovi pokynula směrem k oknu. Pousmála se. Když prošel kolem ní, otočila se zády ke knihovně a fotografie zmizela zpátky mezi svazky.
Oba chvíli mlčky pozorovali padající kapky za oknem. Byla to ona, kdo promluvil první:

"Nechtění, které víc je nežli chtění;
samota v davu, davem pohlcená;
žádost, jež žádá nebýt naplněna;
ztráta, jež sněním ve výhru se mění."
"Vaše verše?" zeptal se.
"Ne, to je Luís de Camoes," usmála se.
"Citujete takhle často portugalské básníky?"
"Matka byla Portugalka. A navíc mám zálibu v poezii. Camoes... Starý zatvrzelý Camoes..." Vypadalo to, jako by se zasnila nebo rozpomínala. Zamyšleně si prohlížela ostrou, dobře udržovanou šavli visící na zdi. "V bitce s Araby přišel o oko a v bitkách s dvorskými intrikami skoro o všechno. Sedmnáct let strávil ve vyhnanství v Asii. Že dokázal při ztroskotání lodi doplavat ke břehu a zachránit přitom svoje rukopisy... Vystihuje ho to lépe než stohy životopisů."
"Camoes zemřel před více než čtyřmi sty lety," připomněl jí Roger rozverně.
"Jako by to bylo včera," odtušila Elianta tímtéž tónem, ale vycítil v tom jakousi falešnou notu.
"Váš otec pochází z Indie?" rozhodl se změnit směr hovoru.
"Ano, z Goa." Za sítí proti moskytům se valily z nebe proudy vody a blátivá záplava dotírala na mramorové schody přede dveřmi jako miniaturní a nesmírně špinavý oceán.
Dcera Inda a Portugalky? uvažoval Roger. Nezvyklá míšenka... Anebo mi lže? Proč by to dělala?
Zvedla k němu pohled.
"Proč se na mě tak díváte...? Jsem snad rozcuchaná?"
"Vím toho o vás tak málo."
"Prozrazené
tajemství pozbývá přitažlivost." Položila dlaň na sklo a pozorovala jednotlivá očka v moskytiéře za ním.
"Nevěřím v tajemství, které nelze odhalit." Zarazil se. Mluvím dřív než myslím. Co když jsem ji teď urazil?
"Opravdu? Nebo to říkáte jen tak?" Otočila se k němu a položila mu ruce na ramena. Až v tu chvíli si uvědomil její těsnou blízkost. Upírala na něj obrovské tmavé oči, které se v tu chvíli zdály černočerné. Když se k němu natáhla a políbila ho, přestal přemýšlet. Objal ji kolem úzkého pasu a po
libek opětoval. Voněla květinami a kořením. A venku padal déšť z věčnosti do zapomnění.
Třesk dveří, které někdo rozrazil tak prudce, až narazily do stěny. Roger pustil Eliantu a obrátil se. Na prahu stála přihrblá postava ve vrstveném plášti. Z oděvu a ze slepených pramínků vlasů mu crčela voda. Roger si s náhlou pronikavostí uvědomil, že příchozí má u pasu meč.
Elianta se schoulila za hostitelova záda. Edgar Sangatte se jen upřeně díval. Mlčel. Venku hučel déšť.
Host shodil z ramen plášť a přehodil ho na věšák. Roger jen bezmocně zíral. K ničemu nedošlo... Není to tak, jak si myslíte... Hlavou mu prolétl ještě dobrý půltucet vět, které by mohl říct. Jedna hloupější než druhá. Cítil se jako zkamenělý. Edgar se otočil ke své ženě, oči zúžené.
"Elianto," ve tváři mu prokmitl jakýsi hladový, dravčí výraz, "pojď sem."
Dívka vykročila, jako by ji ovládala cizí vůle. Zoufale se ohlédla po Rogerovi, pohled plný strachu. Ale hostitel jen stál, neschopen slova.
Edgar chytil černovlásku za předloktí.
"O tomhle si promluvíme." Smýkl s ní ven ze dveří. Pak se zadíval na Rogera. "S důvěrou jsem přijal vaše pohostinství," řekl tiše. "S důvěrou, kterou jste zklamal... pane."
Odvrátil se a vyšel za Eliantou, zavíraje za sebou dveře.
Roger se díval před sebe, ale nic neviděl. Nevnímal. Neměl představu, kolik času uplynulo. Chtěl něco říct... Vykřiknout... Sofie! Ticho. Elianto!
Trhaně se nadechl. Odešli... Pak mu pohled padl na plášť pověšený vedle dveří.
V tu chvapraskaly kosti. Roger vykřikl a svezl se na kolena, obličej zkřivený bolestí.
Sangatte se jen chladně usmál a beze slova vyšel z pokoje.
U paty schodiště spatřil sluhu, kterého vzburcoval pánův výkřik. Jakmile Ind hosta spatřil, ucouvl od schodů jako uštknutý. Sangatte kolem něj beze spěchu prošel a vzápětí zmizel přes práh do deště. Dveře za ním zapadly neskutečně tiše, jako by tu nikdy ani nebyl.
Nahoře v pokoji klečel Roger Grant a držel se za zlomené zápěstí.
*
Koně se ztěžka brodili přívalem vody. Edgar Sangatte se nepřítomně díval do dálky, jako by vůbec nevnímal pramínky deště, které mu padaly do tváře.
Elianta seděla v dámském sedle, zachumlaná do pláště s kapucí.
"Myslíš, že dokážeme splnit jejich očekávání?" prolomila mlčení.
"Potřebují nás, nikdo jiný jim nepomůže. Státní správa navzdory veškeré své pověrčivosti na strašidla nevěří. Nestvůry už teď nežijí jen na starých obětištích a u zapomenutých vesnic. Tahle zrůda žije mezi odpadky ve slumech a počet jejích obětí mi nebyl nikdo schopen
sdělit - krom toho, že jich bylo hodně."
"Chápu. Proto jsi se potřeboval tak nutně nasytit," urovnala si kápi kolem obličeje a sklonila hlavu.
"Musím ti poděkovat, odvedla jsi skvělou práci. Dokonale sehráno, dokonale načasováno. Přiznávám, že ten jeho pokus seknout mě přes záda byl příjemným překvapením. Nečekal bych, že ho dokážeme dohnat až tak daleko."
"Doufám, že to postačí... Budeš potřebovat opravdu hodně sil. Kéž bych ti dokázala poskytnout ještě silnější záchvěv..."
"Máš na mysli tak silné negativní emoce jako při záplavách v Ranchipuru v roce 1938?" Musel se při té vzpomínce usmát, ale byl to neveselý úsměv. "Tehdy mi lidské zoufalství zachránilo život. Ty stvůry, co vylezly z vody a ze země... Bezmála jich bylo příliš mnoho..." Zkřivil koutky úst nad poslední větou.
"Potravy bylo dost pro nás pro oba. Dokázali jsme to." Natáhla se a krátce mu stiskla ruku.
"Vždycky to dokážeme. Anebo zemřeme v boji."
Koně se vytrvale brodili vodou a z nebe bez ustání padal déšť.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1715

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.