Palantir
oddělovač

Smutek umělcův

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Smutek umělcův Není to pohádka, i když to má spoustu jejích prvků. Snadno se to vykládá, dějí se tu věci, co se běžně nedějí. Není to žádná literatura faktu. Ani nemůže být. Nikdo opravdu neví, jestli se příběh byť zčásti stal, či nikoli. Ti přemýšlivější, ti kteří by mohli pomoci, nad možností jeho pravdivosti dumají již drahnou dobu. Pro ty ostatní to bývá dětská pohádka na dobrou noc, případně výmysl nějakého z chorých mozků odjakživa se, jak známo, vyskytujících mezi umělci. Tito ostatní jsou většinou zaslepeni jednoduchostí nejjednoduššího řešení ze všech jednoduchých. Právě kvůli nim jsem tento prastarý příběh znovu vytáhl na světlo denní. Prastarý, nebo ne. Zdá se být zároveň starý i aktuální. Nejspíše to bude tím, že se neustále opakuje. Jako nakonec celé dějiny. Každopádně mě tlačí v hlavě, a žádá si, aby byl zase jednou opětovně vysloven. Použiji jej jako alegorii. Jako ukázku toho, co se stávalo, když někdo potřeboval pustit na povrch své emoce, své černé stíny na duši a srdci, a nevěděl jak. A když konečně věděl jak, nastala pro něj ještě horší situace. To totiž nikdo nechtěl poslouchat. Jedni tomu nepřikládali ve svém jednoduchém a přímém světě význam, jiní se prostě odvraceli, neboť to není tak náročné.
Někdy v ose pošmourného času se vyskytoval jeden umělec jménem Xavier. Nenarodil se ani v bohatství, ani v absolutní nuzotě. Chalupa v uličkách jeho města mu nikdy neskýtala červené koberce, ani postele s nebesy a u jídla platilo, že to, co bylo doma se i snědlo. V palácích bylo běžnou kratochvílí dodat na jednu hostinu jídlo, které by spořádala celá jeho ulice za půlrok, aby se stejně nakonec polovina vyhazovala do misek a koryt dobytku natolik zhýralému, že ani ten to nechtěl žrát. Nikdy nepoznal ko
uzlo vlastního pokoje, a vůbec samotný pojem "vlastní" mu byl vzdálený. Na druhou stranu byl sám celkem spokojený. Nemusel mrznout v zimě jen pod ubohými přístřešky jako ti, jež prostě střechu nad hlavou neměli a i s málem, co měl, se naučil zacházet a být za ně šťastný.
O jeho rodičích toho moc nevíme, tak jako vždy v legendách přetrvávají jména těch slavných, těch podstatných, nikoli dalších příslušníků jejich rodu. Je pravděpodobné, že se řemeslo související s opracováním kamene u nich dědilo z generace na generaci, neboť Xaviera podle všeho právě jeho otec zasvětil do umění práce s chladným nepoddajným kusem hmoty, svou šedí hodným města i celého světa. Jejich živobytí tedy záviselo hlavně na těch, kteří byli nahoře, nicméně výše odměn tomu příliš neodp
ovídala. Vždyť obyčejný člověk si nemohl na hřbitově dovolit náhrobek jako umělecké dílo, nezavdával většinou ani podnět k otesávání kamenů na nové ulice a cesty, a už vůbec si nestavěl paláce. To vše mohli jenom ti bohatí. Ti ale také udržovali jeho rodinu na almužně neodpovídající ani námaze, ani kráse zhotovených výrobků. Nakonec ve svém cechu nebyl Xavierův otec jediný. A nikomu se nevedlo o mnoho lépe. Tak Xavier poznal, že si může vybrat ze dvou cest. Buď zdědí otcovo řemeslo a bude následovat jeho život ve víceméně stejném koloběhu, včetně materiálních statků, anebo se bude snažit probít někam jinam. Naprostou pravdou zůstávalo, že zadarmo nic nedostane, to si uvědomoval již od mládí. I když...
Xavier už v brzkém věku přestal brát práci s kamenem jen jako zdroj příjmů. Probudily se v něm umělecké pudy. Ty, co člověka nutí, aby dělal ve svém volnu to, co by ostatní nedělali. Ty, co jej ženou dělat na svém předmětu neustále, aby mohl zrealizovat a vdechnout tomuto světu své představy v co
nejkratším čase, než se, nedej Bůh, opět vytratí v propadlišti jiných představ a vzpomínek. Tak se stávalo, že z odpadního kamene začaly ve chvilkách jeho volna vznikat různé sošky a sochy. Kameny opracovával s umem vysoce přesahujícím umění svého otce. Ten dával skále jen nový tvar. Teprve jeho nové pokolení, teprve Xavier jí vdechoval i duši.
Rovněž dnes není známo, jak se jeho rodina ke Xavierovu koníčku stavěla. Vzhledem k poměrům a obecným rodinným tendencím přetrvávajícím mnohde dodnes se ale dá předpokládat, že nijak slavně. Nejspíše byl jen zbytečnou dřinou navíc, nehledě na to, že nikdy nezaplacenou. A jeho dílka jen zabírala místo v domě, ta větší pak hyzdila ten kousek ulice před jejich domem, případně dvorek za ním.
To ale nebylo docela pravdou. Xavier nikdy neměl možnost konfrontace s jiným umělcem, ale cítil, že jeho díla nesou pro tento svět svůj význam. Cítil v nich duši, kousek sebe, který dává do svého díla každý umělec. Věděl, že různá je jen forma. Někdo psal, někdo maloval, jiný dělal sochy. Forma se dala naučit. Forma mohla být do jisté míry pózou. Nikdy pro něj ale nemohl být pózou obsah, protože obsah byl přece kousek jeho samotného uždíbnutý přímo z jeho dušičky. Do obsahu vkládal své prožitky, pocity; nevěřil, že by někdo dokázal tvořit opravdové umění, natožpak skvosty, aniž by obsah díla, jeho duše, nebyla alespoň kouskem odrazu duše umělcovy. Právě proto se odmítal jen tak lehce vzdát jak své záliby, tak svých děl. Ano, tak je už nazýval. Ve finále pro něj tehdy totiž nebylo ani důležité, jak se k sochám postaví okolí. Důležité je, že své vjemy dokázal sám přetvořit, dokázal se takto vyjadřovat. Proto si všechna svá dílka, v nichž se zračila nejen jeho duše, ale i doba, kterou nad nimi se svými na koleně vyráběnými nástroji strávil nechával a odmítal se jich zbavit, i kdyby měl sám po nocích okupovat ulici.
A právě díky této své vlastnosti měl brzy dostat v životě něco zadarmo. Poprvé se na něj mělo usmát opravdové štěstí, nepočítáme-li to, co za štěstí běžně považoval on. Štěstí?
Zvěsti o mladém umělci se začaly poměrně rychle šířit, a rychlost a síla tohoto vzruchu rostla přímou úměrou s počtem soch, které si nechával rozestavěny kolem dveří. Brzy se v jeho okolí i ve vyšších kruzích vědělo o našem talentovaném sochaři. A právě vyšší kruhy sem, do této zapadlé uličky ve čtvrti víceméně chudé, začaly proudit v nebývalé míře. Nejdříve tudy většinou lidé, bohatci a měšťanstvo, jen procházeli, jakoby se ani nezajímali o odstavené obdělané kusy kamene. Ve skutečnosti ale letmými pohledy obdivovali umělecké kousky a v myslích si je již rozestavovali ve svých domech a sídlech, a propočítávali, kolik by za ně nejspíše mladík z celkem nuzných poměrů mohl chtít.
Ano, co nevidět se Xavierovým sochám, jeho rukám a v neposlední řadě jeho osobnosti vložené do soch dostalo té pocty, že si je někdo koupil. A skutečně za ně zaplatil. Rodině se tak kromě peněz z mladíkovy pracovní činnosti dostalo i peněz z jeho zatracovaného umění. To ale nebylo pro Xaviera vše, tím to nemělo končit. Zato měla skonči
t peněžní podpora, jíž odevzdával své rodině. To ve chvíli, kdy si nějaký šlechtic usmyslel, že talentovaného mladíka chce ve svém rozsáhlém sídle. Jednak pro jeho výzdobu, jednak jako učitele umění pro svého jediného syna Zandona. Šlechtic nic nedbal na to, že Xavier ovládá pouze svůj druh umění, o jeho dějinách a stejně tak i o dalších stylech a možnostech nemá ani tušení. Jeden krk navíc na svém dvoře přece klidně uživí, navíc si Xavierův sochařský um oblíbil natolik, že jím začal zdobit kromě svého sídla i ulice a parky svých poddanských měst, mezi něž patřilo i Xavierovo rodné. A Xavier šel...
Zandonovo vyučování umění vypadalo v podstatě velice jednoduše. Díval se jen, jak Xavier opracovává v komnatách mu svěřených jako ateliér různé druhy kamene a snažil se jej napodobovat. Jen zpočátku mu musel učitel vysvětlit pár teoretických věcí. Hlavně o tom, kde brát nápady. Položil před Zandona svou teorii o tom, že všechno jde z duše, že důležité náměty se musí odehrávat a zjevovat právě tam a umělec je odsud
musí vydolovat a zasadit do svého díla. Zároveň bylo důležité naučit Zandona zacházení s nářadím. To už nebylo vyráběné na koleně, tentokrát měl díky finanční podpoře šlechtice i prodeji soch Xavier dost peněz, aby si mohl nářadí pořizovat z dílen jiných řemeslníků, případně jim přesně vyložit, co si představuje, respektive co potřebuje.
V předávání svých myšlenek a své osobnosti se Xavier ukázal být mistrem. Jak pro Zandona, tak pro své umění i okolí. Jeho nabyté štěstí a relativní spokojenost se zračily v jeho sochách. Nikdo, ani on sám nevěděl, čím je to způsobeno, ale umělecké výtvory nadějného a dnes již i proslaveného mladíka jednoduše dýchaly i jeho náladou. Možná to bylo způsobeno vztahem ke každé soše, které opracovával s láskou. Lidé říkali, že dovede v kameni jako jeden z mála lidí vidět i něco jiného než ostatní, kteří v něm mají jen stavební materiál. A kámen se mu za to měl odměňovat právě tím, že mu usnadňoval práci se sebou samým, cítil Xavierovu náklonnost a přejímal do sebe
snadno jeho pocity, jež se měly stát základem každé nové sochy. Každá byla jedinečná a Xavier se zdál být studnicí nápadů. Ty s neustále narůstajícím úspěchem realizoval.
Zandon Xavierovi rozuměl, věděl přesně na co jeho mistr myslí a o čem mluvívá. Pokoušel se jej napodobovat, jak technikou, tak i náměty, a hlavně se pokoušel ve svém nitru najít dostatek námětů vlastních, aby je mohl po vzoru Xaviera s láskou přetvářet. Ten Zandonův zápal oceňoval a první práce svého učedníka mu v mnohém připomínaly neumělé kusy z jeho v
lastních počátků. Brzy si oba mladíci, mezi nimiž nebyl přílišný věkový rozdíl, začali velmi dobře rozumět a vzniklo mezi nimi silné přátelské pouto.
Xavier si teď mohl užívat tak, jako to nikdy předtím nepoznal. Kromě lenošení, načítání knih z obrovské knihovny svého pána a jiných palácových kratochvílí si mohl díky penězům dovolit navštěvovat krčmy a z veselých historek tady čerpat inspiraci. Pochopitelně také nepohrdl žádnou hostinou svého mecenáše. Byl velmi výrazný, nejednalo se o takového tichošlápka
, co posedává v koutě a pozorováním se snaží najít nové náměty. Každé větší společnosti se aktivně účastnil, byl veselý a tím i oblíbený. Nedělalo mu problém naslouchat v hospodách nebo u dvora veselým historkám a předávat je dál. Vždy žertoval a pro společnost se stal brzy vyhledávanou postavičkou. Často jej také vyhledávali lidé, kteří potřebovali radu ve svém trápení, se svými starostmi a podobně. Těm totiž dovedl naslouchat ještě lépe, než hospodským odrhovačkám. Brzy proslul jako osvícený samotným Bohem, který mu podle všeho musel dát do vínku i schopnost uklidňovat a dobře poradit, vyznat se v lidských osudech, aby jeho pomoc neublížila. Sám v podstatě mnoho nevěděl o tom, kde se v něm tyto možnosti a tato nátura vzala, nicméně ji využíval a svou přívětivou tvář ukazoval na všechny strany s obrovským úsměvem a dovedností poradit s na chlapíka svého věku nevídanou moudrostí starců. Sám to nepřisuzoval ani tak Bohu, jako spíše svému dosavadnímu životu. Nezapomínal na malý domek nalepený na ostatní v úzké ulici, v němž vyrůstal. Nezapomínal ani na poměry, z nichž vzešel, ani na problémy, jež musel obyčejný lid kolem něj vždy řešit. Mnoho z nich se ukázalo být poučnými ve formě jinotajných stylizovaných příběhů právě i pro šlechtu. Ve volném čase mezi tesáním soch se také v příbytku šlechtice věnoval zmíněné literatuře, právě té odvěké nositelce moudrosti. Oproti jiným z ní dokázal vytahovat to podstatné a opět to používat v patřičných situacích. A v neposlední řadě přispěly k rozvíjení jeho intelektu i mnohahodinové debaty vykonávané při společné práci se Zandonem. Tomu se totiž dostalo kromě uměleckého i klasické vzdělání.
Jednoho dne to ale začalo vypadat, jakoby Xavierova studna humoru a moudrosti vyschla. Navenek se sice tvářil pořád stejně a chtěl pomáhat slovy i činy, v nitru ale cítil určitou změnu. Moderní manýry velí užívat pro ni slova "deprese", jež ani moderní psychologové nevidí díky jeho nadužívání rádi. Co raději smutek plynoucí odnikud nikam a občas odpočívající sedíc na rozličných smrtelnících
. Když byl o samotě, nic jej nebavilo a začínal se zabývat otázkou jestli má vůbec smysl, jak jeho dílo, tak jeho existence vůbec. Těžko říct, jestli opravdu lidi sochami obšťastnil, nebo si jej bohatí kupovali jen proto, že byl zrovna teď v módě. Jeho sochy se líbily šlechtici, a tak s nimi zdobil různá místa svých měst. Xavier se ale čím dál častěji nemohl ubránit otázce, zdali se sochy také líbí obyvatelům. Jestli je neberou jen jako kus šutru, který je jim v podstatě na nic a jen na něj ptáci vypouštějí své výkaly. Případně, zda je vůbec mají šanci zaujmout v jejich starostech o živobytí a každodenní problémy. Jakoby se mu sochy, s takovou láskou dělané najednou svým rozestavěním na různých místech měst a soukromých sbírek zase odcizovaly. Ve svých snech cítíval jak některé z nich pláčí... A jeho existence? Co vlastně doposud dokázal? Ke svému postavení přišel v podstatě jako slepý k houslím. Za sebou nechal svůj původní domov, přátelství se synkem ze šlechtických poměrů, pár vysmátých lidí, pár soch. Pár lidí, kterým pomohl a poradil, když to potřebovali. Ne, neradil ani. Snad jim jen říkal, co by udělal na jejich místě. Ale když jim bylo lépe, pletli si sebe s ptáky a Xaviera s jednou z jeho soch... Hodně uvažoval, hodně očekával kam jeho život dále povede, měl jisté obavy, měl obrovskou úzkost. Ale cítil, že nejspíše nemá za kým s ní jít. Jedni od něj požadovali úsměv a veselí, druzí radu, vyslyšení a pochopení. Ale kdo vyslechne jeho?
Podobné nálady se promítaly i do jeho soch. Teď už neplakaly, když si je někdo odvážel. Teď již s mrzutostí a beznadějí ve tvářích povstávaly, rýsovaly se z kamene pod Xavierovýma rukama. Zandon si změny všiml, ale netušil, co se s Xavierem opravdu děje. Jeho mistr k němu nejspíše nepojal takovou důvěru, aby se mu svěřil. A
Zandon za to byl nejspíše i rád, protože měl obavy z toho, jestli by u Xaviera obstál i v jeho posledním umění, v umění naslouchat.
Jednou k tomu ovšem stejně dojít muselo. Zandon se svého mistra a přítele zeptal co je s ním, a nabídl mu účast a vyslechnutí, pokud jej něco trápí. Xavier mu tedy vypověděl o svých bolístkách. Zandon jej sice vyslechl, avšak věděl, že to nejspíše nebude dostačovat a ani Xavier sám se necítil o moc lépe. Prokletá bývají ta období, v nichž temnota v duši vládne a z jejích nečer
nějších koutů jsou vymetány pavučiny.
Až časem Xavier přišel na to, jak se pokusit své strašné stavy postavit do latě. Když byl do svých soch vždy schopen umístit kousek sebe, proč by nešlo umístit do jedné z nich onu temnotu? A hned se dal do jejího tvoření. Z obrovského kusu kamene začal tvořit postavu a během několika málo dní, tak úporná byla jeho práce, ji měl propracovanou do nejmenších detailů a předvedl ji Zandonovi. Ještě předtím oznámil i šlechtici, že pracuje na jednom ze svých kousků, o němž si
myslí, že bude mimořádně povedený. Poprosil jej, zda by si pro sochu mohl sám vybrat místo a umístit ji na něj za jakýchkoli okolností, i když by se třeba šlechtici nelíbila. Dříve jej něco takového ani nenapadlo, a nevěděl proto ani jak bude šlechtic reagovat.
"Inu, i jiní mí umělci bývají trochu poťouchlí," pravil mecenáš, "a upřímně jsem očekával, kdy přijdeš ty s nějakým podivnějším požadavkem. Ale nemám důvod ti nevěřit. Tvé sochy měly vždy vysokou úroveň, i když se mi zdá, jakoby tvá poslední díla nějak ztrácela jiskru. Věřím ale, že ani tentokrát nezklameš, navíc jsi nikdy nebyl příliš náročným umělcem. Proto ti tedy můžu slíbit, že tvou sochu ustavím kam budeš chtít, ať již vypadá jakkoli."
Xavier si úmyslně vybral místo v parku. Jeho příští socha měla zobrazovat v podstatě jeho duši, a chtěl ji umístit na klidné místo pod dubem jednoho malého parčíku. Nechodilo tam ani moc lidí, a věděl, že černá úskalí v jeho jindy tak radostném nitru tam budou mít klid. Především si svůj nový skvost nechtěl nechat
v ateliéru, ani v paláci. Věřil, že pokud se mu do ní svůj nevysvětlitelný smutek opravdu podaří vtít, jejím odstraněním se zbaví i svých pocitů...
Zandon se na sochu díval trochu nedůvěřivě, trochu nechápavě, fascinovaně; burcovala z jeho nitra spoustu pocitů, jednalo se o velmi silné dílo. Takové, jaké nikdy předtím u svého mistra neviděl, a jakého by se od něj nejspíše ani nenadál. Postava vytesaná z kamene se tyčila na asi půl metru vysokém podstavci. Připomínala i nepřipomínala člověka, protože měla k
aždou polovinu těla jinou. Jakoby někdo vzal obrovský nůž nebo meč, a rozťal dva naprosto odlišné lidi od hlavy až k rozkroku. A poté je zase slepil dohromady, ale popletl si půlky. Přesto působila neuvěřitelně věrohodně a hodně plasticky. Při pohledu na ni bylo jasné, že pravá půlka ztělesňuje Xaviera. Měla jeho proporce v životní velikosti. Celá byla velmi podobná svému otci, Xavier odváděl při tvoření opravdu mistrovskou práci. Nechtělo se ani věřit, že se jedná o šedivý studený kámen. Měla běžné oblečení, ve tváři měla jeho veselý přívětivý výraz, kterým Xavier častoval celé své okolí. Zato druhá polovina byla přesným opakem. S Xavierovou věrohodnou částí byla spojena jen trupem. Z něj ovšem vyrůstala noha, poněkud výše, než z pravé půlky a byla o poznání kratší. V podstatě končila v místech, kde bylo koleno druhé půlky. Ruka na tom byla velmi podobně a hlava končila na úrovni ramen. tělo nemělo viditelné oblečení, bylo neurčitě opracované, jakoby do něj Xavier při tvoření jen nesčetněkrát klepl drobným úzkým kladívkem, jakoby místo všech svých nástrojů používal jen nějaký hrubší hřebík, který mnohokrát vnořil a zase vytáhl z této postavy.
Její hlava a obličej pak byly kapitolou samotnou. V tváři se zračil umučený výraz, hlava byla také menší oproti té z pravé poloviny a jak jsem již napsal, jakoby jí vyrůstala přímo z trupu a její druhá poloviny byla schovaná tam, kde má člověk běžně plíce.
Na hlavě pravé půlky pak trůnila klaunská trojcípá čepice s rolničkami na konci. Opět se zdálo, že co nevidět musí samy zacinkat. Tak byly dokonalé. Tato čepice byla jedinou věcí, co nebyla rozpůlena a trčela tedy nad druhou polovinou do prázdna. Na hlavě druhé půlky nebylo posazeno nic.
"Vidím, že se ti v očích zračí spousta otázek, ne-li přímo zděšení můj příteli. Inu ptej se pokud chceš," řekl Xavier Zandonovi.
"Xaviere, rozhodně se ti tvé dílo povedlo," odpověděl Zandon. "Jeho pravá polovina je naprosto dokonalým obrazem tebe sama. Propracoval jsi skvěle i oblečení. Proč je ale její druhá polovina všeobecně menší? Proč vypadá tak zmučeně, a co jsi mínil tou klaunskou čepicí? Tu přece nenosíš..."
"Celá socha se jmenuje Má duše," začal Xavier. "Pravá půlka opravdu vypadá jako já, ale přesto to nejsem já. Nebyl bych to celý já, chyběla by právě ta druhá polovina, kterou nemůžeš vidět. Ta tvoří moji duši proto je menší. Musí být, aby se v těle mohla skrýt. Můžeš to vlastně brát tak, že se jedná zčásti o mě jako takového a zčásti o mou duši. Anebo si to můžeš vyložit i tak, že jsou to jakoby dvě poloviny mojí duše jako celk
u. Levá polovina má kratší nohu. To za všechny polopravdy nebo třeba jen bílé lži, co jsem kdy vypustil. Říká se přece, že s poctivostí dojdeš nejdále a se lží nikam. I já jsem někdy zalhal. S kratší nohou daleko nedojdeš."
"To ano, ale kdo přece někdy nelhal?" odpověděl Zandon.
"Přesně tak. I v Bibli stojí psáno, že kdo je bez viny, má hodit kamenem. Podobné je to i s rukou. Pro všechny podvůdky, triky, za všechna ublížení, kterých se člověk dopouští musí být kratší. Aby se vešla jako ruka duše do mého těla, a aby už nemohla nikomu ubližovat. Neboj se ale, nikdy jsem nikomu neubližoval příliš, nebo snad vědomě a s potěšením. I přesto se ti toto někdy může podařit, aniž bys chtěl. Celková postava vypadá sešleji a svou velikostí může připomínat scvrklého star
ého človíčka. To je proto, že se tak cítívám, když je moje duše stlačena, když v ní převládá temnota a smutek, nepopsatelný žal, který ze sebe ani já sám neumím dostat."
"A ta čepice?"
"Čepice je symbolem toho, jak mě bezmyšlenkovitě vnímají a přijímají lidé kolem. Jako klauna, věčně veselého, vysmátého. Nikdo netuší, že v sobě také můžu nosit smutek, i když to není tak úplně jejich vina. Málokomu bych jej totiž dokázal vyjevit. Ale nejhorší je, že ti kterým ho vyjevuji jsou k němu stejně lhostejní. Proto č
epice zastřešuje i tu zesmutnělou část sochy..."
"Možná ale přece jenom neví, jak by ti měli pomoci!"
"A to je to nejhorší... To totiž nevím ani já sám..."
Socha se nepozdávala ani šlechtici, nicméně splnil svůj slib a nechal ji koňskými povozy odvézt a vztyčit na místě, kde si Xavier přál. Ani ostatní lidé zůčastnění jejího odhalení nevěděli, co si o ní mají myslet. Většina z nich ji jen prostě přiřazovala k ostatním dílům ze stagnujícího období, jež Xavier právě prožíval. Každopádně se příliš nelí
bila a někteří si dokonce mysleli, že to je celé od Xaviera jen nějaká póza. Jen nějaký postoj, hra na krizi, aby jeho další díla byla přijata s o to větší pompou. A toho se Xavier obával nejvíce.
Ostatně se všichni přítomní měli brzy přesvědčit, jak se zmýlili. Mohli poznat, že to od Xaviera nebyla jen přetvářka, ale že byl opravdu v koncích svých vnitřních sil, kdysi tak veselých a energických. Půl roku stála socha téměř bez povšimnutí. A její stvořitel v podstatě taky. Docházely mu nápady, nepřicházely n
ové impulzy. I to jej rmoutilo a on se propadal do stále horších stavů.
Přestával již chodit mezi lidi, zdálo se mu, že jej stejně přestávají brát takového jaký byl. Stával se pro ně tím, který je uměl bavit, ale najednou vyhasl. Jeho problémy úplně přehlíželi a vytěsňovali a tvářili se, jakoby svět zůstal beze změny. Jediným věrným přítelem Xavierovi zůstával Zandon, ovšem ani ten nevěděl jak mistru pomoci.
Xavier mu jakoby na uklidnění říkával, že se z tohoto temného období musí vykřesat sám, ale v duchu tomu příliš nevěřil.
Tak mladý a nadaný umělec přečkal jednu zimu až do horkého léta. Mezi lidem se nesly zvěsti, že na stromě, pod nímž stojí Xavierova poslední socha, "ta s tou duší", údajně už nehnízdí ani jeden pták a na větvích přímo nad ní nevyrůstají žádné listy. Xavier sám tomu nemohl uvěřit. Ihned po slyšení této zvěsti utíkal do parku, aby tu s hrůzou zjistil, že je to pravda. Sedl si pod sochu, a přemítal, co že to vlastně stvořil. Nechtělo se mu ani uvěřit. Nevěděl, jestli odraz jeho nitra tak
negativně působí na toto místo, anebo se prostě jen hnusí ptákům i stromu, stejně jako lidem, kteří jej jako umělce pomalu začínali zavrhovat. Přemítal dlouho. A na nic nepřicházel. Jen tím zabředával do další vlny melancholie. Po čase tedy vstal a měl se k odchodu. Tu si ale povšiml tenké výraznější linie na levé tváři sochy. Na té smutné. Táhla se od oka a pokračovala dolů, ve směru přírodních zákonů. Xavier se jí dotknul, a zjistil že je vlhká. Chvíli čekal, sledoval tvář a uviděl jak z přimhouřeného smutného oka na tváři žalu skanula další slza. Zatímco půlka obličeje sochy se smála, ta zachycující jeho duši ronila slzy. Nemohl tomu uvěřit.
Socha se mu stala posedlostí, proseděl před ní celé dny. Nezbavil se tak sice svých temných pocitů, ale alespoň na ně zapomínal pozorováním plačící půlky sochy... Plačící půlky jeho duše.
Skutečně se mu naposledy podařilo vdechnout soše kousek svého nitra. Tak výrazně, že za něj i plakala. Tak, že se za něj snažila vybít všechny negativní emoce. Bylo jich v něm ale nashromážděno tolik, že neměla šanci je pokrýt v celém rozsahu. Sám si nedokázal vysvětlit, kde se jich najednou tolik vzalo. Chřadnul ale dál. Duševně celé léto, na podzim se přidala i stránka tělesná. To když sezením na dešti onemocněl, ale svých schůzek s
oduševnělým kusem kamene se odmítal vzdát. V hospodách a na tržištích se začalo říkat, že si s tím "kusem šutru" dokonce povídá. Prý mu našeptával a tvářil se, jakoby mu kámen odpovídal, jakoby spolu opravdu diskutovali. Půlku zimy ještě přechodil, druhou již musel strávit v posteli.
Během léta kolem sochy téměř nikdo nechodil, a pokud ano, nepřišla mu vlhká stopa na její tváři ani trochu divná. Teprve v zimě, když socha nepřestávala slzet, si přibývajícího množství zmrzlé vody u podstavce a krápníků na těle sochy lidé začali všímat. Nevěděli jak se k nastalé situaci stavět a většinou pokračovali v Xavierově zavrhování s tím, že stvořil nějaký ďábelský pomník sebe sama, snad se se samotným Satanem i spojil. Jeho přátelé z krčem i hostin se k němu obraceli z
ády. Na dvoře se stával víceméně trpěným příživníkem. Zarmucovalo jej to čím dál víc a socha o to víc ronila slzy. Nechtěl se však stavět svému osudu. Neměl k tomu už ani sílu. Jediným kdo s ním i v jeho nemoci držel byl Zandon. Ten mu dělal společnost až do jeho hořkého konce...
Jednoho dne, když přišel Xaviera navštívit a debatovat s ním u jeho lože se mu těžce dýchající sochař začal svěřovat:
"Se sochou skutečně mluvím - přesně tak, jak se o mě říká. Nevím, čím to je, ale mám dokonce i pocit jistých odpovědí. Ani jeden ale neužíváme slova. Je to spíš jako bychom prožívali jen pocity. Ale myslím, že jsem našel opravdového spojence. Nejspíše k sobě opravdu náležíme..."
A Zandon neměl nejmenší důvod svému někdejšímu učiteli nevěřit.
Na jaře prudce roztály všechny ledy, ty u sochy nebyly výjimkou. Rozmáčely půdu kolem ní a vznikla tak spousta bahna. Země přestala nést tíhu velkého kusu kamene a socha se začala propadat, začala do směsi hlíny a slz pomalu sjíždět. Nejdříve jenom podstavec, potom nohy a do léta
nezůstalo ze sochy nad zemí nic, než ona šaškovská čapka. Na stromě nevyrostlo ten rok žádné listí a ptáci se sem nevraceli...
Se samovolným pohřbíváním svého posledního díla pomalu umíral i Xavier. Tak, že se léta již nedožil. I přes svou chorobu neodolal rozhovorům se svou duší, a pranic mu nevadilo její mizení v útrobách země. Mohl je vnímat jako konečné, tak dlouho toužebně očekávané pohřbení svých problémů, nebo také jako předzvěst konce sebe sama. To už nikomu nestihl vypovědět. Jednoho dne zjara jej
našli ležet v blátě u zbytku sochy stále ještě nepohlceného zemí. Někteří to dávali za následek jeho zčásti přechozené těžké nemoci, jiní si mysleli, že umřel žalem... Z něhož mu ale nikdo z nich nepomohl. A Zandon, ten, jenž jej vídal den co den, věděl, že se Xavier utopil především ve svém psychickém stavu, a že topení se sochy v blátě v podstatě jen předznamenávalo i umělcův konec. Velmi dobře si uchoval v paměti všechny jeho rady a jejich společné přátelství a dlouho na něj pak vzpomínal. Sám nevěděl jak mu z jeho stavů pomoci. Ale pochopil, že čapka zející ze země jako Xavierův pomníček situaci přesně vystihuje. Zůstalo tak z celé sochy jen to, za co jej lidi měli rádi, a co si od něj odmítali odmyslet, protože se nakonec stejně vždy vzpomíná na to dobré. Nikdo nepochopil, že socha ztělesnila kromě duše i volání po pomoci, o níž ani sám nevěděl, jakou by měla mít podobu. Xavierovu poslední sochu se již nikdo nikdy nepokusil ze země vyhrabat a Zandon zaplnil velkou část svých myšlenek úvahami, zda si jeho mistr mohl doopravdy se svým výtvorem tak rozumět. Zdali jeho předávání ducha uměleckým dílům dosáhlo skutečně takového vrcholu?
Tak se skončil Xavierův příběh. Zůstal po něm jen jakýsi pomníček ve tvaru trojcípé šaškovské čepice, a nejspíše ani ten ne. Čas totiž zmůže všechno, tak jako Xavierovo tělo, tak i kámen, z něhož vytvořil svá díla. Jen vzpomínky zůstávají v lidech, a i ty se většinou po několika málo generacích vytrácejí v propadlišti dějin a zapomnění. Jen legendy o plačících sochách zůstávají
dodnes a jsou stále živé. Stále se tradují. Možná se o to stará Xavier. Možná přetrvávají z pocitu viny lidí, kteří nevěděli jak, nebo mu ani nechtěli pomoci. Anebo přetrvávají proto, že se často opakují a jsou tak mezi podobně postiženými populární?


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 6044

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Skrallan - 2013-03-06 22:56:43

Tohle jsem fakt nečekala. Těším se na další povídku :)

plná ďubka plná ďubka plná ďubka plná ďubka plná ďubka

:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.