Palantir
oddělovač

Černá saň

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Černá saň Probudila jsem se v noci, jak čarodějnice z Dubového hvozdu předpověděla. Po paměti jsem natáhla kalhoty, halenu s vestou a potichu se plížila z domu. Mečík jsem tiskla k tělu, aby necinkl o nábytek a nevzbudil prastrýce.
Náš rod žil v Hlubočině odjakživa. Stavení několikrát vyhořelo a přestavělo se, ale část trámů a sklepy zůstaly původní a tak staré, že si to ani žádná z lesních bytostí nepamatovala. Ještě jsem se otočila ve dveřích a pohladila stěnu z hrubých trámů. Jestli to půjde, vrátím se.
Prkna verandy potichu zaskřípala, když jsem se opřela o zábradlí a pohlédla vzhůru. Byl tam. Obrovský Zlatý drak, nejkrásnější souhvězdí na celém nebi. Zastavil se přesně nad naším domem a zářil a chvěl se jako živý. Tlama s dlouhým jazykem ukazovala k Šedým skalám. Žádné překvapení, výzva se přijímá.
Seskočila jsem z verandy a zašmátrala pod schody. Před několika dny jsem tam uložila nebo spíš schovala, cestovní vak. Teď tam ale nebyl. Kdo by se opovážil přijít k našemu domu a cokoliv ukrást? Pro vesničany jsme napůl strašidla a pro bytosti nadpřirozené zase příliš lidští.
"Hledáš asi tohle Eliko, dcero mého synovce," ozvalo se nade mnou.
To nemělo být. Na verandě stál stařičký prastrýc a nohou se štítivě dotýkal velkého vaku. Můj poslední žijící příbuzný po léta nevycházel z domu. Trávil čas vzpomínkami na mrtvé a co jsme přišli také o Edrika, klepala jsem na prastrýcův pokoj každé ráno s obavou, jestli nenesu tác s jídlem zbytečně. Ve starém, třesoucím se starci by těžko kdo hledal slavného lovce draků a učitele mého otce.
"Musím jít," řekla jsem nakonec, protože mě nic chytřejšího ne
napadlo.
"Nemusíš, chceš," opravil mě s výčitkou v hlase.
Mlčky jsem ukázala na dračí souhvězdí a v lesku hvězd spařila, jak se starému muži zlatě odrazilo v kalných očích. Natáhla jsem se po vaku, ale pevně sevřel prsty, až se mu námahou roztřásla celá ru
ka.
"Jestli se nevrátíš, nezbude nikdo, kdo by dokázal ovládat draky. Já jsem příliš starý a cizí člověk bez kapky naší krve nemůže do skal, draci by ho rozsápali. Zůstaň tady, musíš se ještě hodně učit."
"Ne," vytrhla jsem mu vak, "právě proto, že jsem ze slavného rodu, nemůžu sedět v kuchyni a čekat až se vdám, až vyrostou mé děti a až samy vyrazí do skal. Neboj se," snažila jsem se o bezstarostnost, "seberu Černé sani jediné vejce a zase se vrátím."
Nechala jsem v domě zklamaného a opuštěného starce a vyrazila do tmy nočního lesa.
Běžela jsem pod Zlatým drakem tak dlouho, dokud mě srdce neprosilo, abych zvolnila. Lapala jsem po dechu a nohy ztrácely jistotu, ale hlava se mi vyčistila.
Otec nás učil, že se cestou do skal nesmíme zbytečně vyčerpat. Sám si vycvičil výborného koně, hnědáka Vichra. Kůň ho spolehlivě nosil pod skály a trpělivě čekal, až se jeho pán a přítel vrátí, aby ho i s kořistí dopravil domů. Nebylo to vůbec jednoduché. Přelétávající saně svým vynikajícím zrakem a dobrým čichem dokázaly v
yslídit drobnou srnu natož koně, ale Vichr byl zkrátka třída a uměl se skrývat jako lesní skřítek.
Po otcově smrti našel Edrik Vichra na obvyklém místě. Kůň s ním dlouho nechtěl odejít domů, přestože v tu dobu nebylo kolem dost trávy a musel mít hlad. Postupně si zvykl, že má sloužit jen nám a dělal to tak, že si zasloužil náš obdiv. Proto mě jeho smrt zasáhla skoro jako otcova. Jednoho dne jsme s bratrem po sestupu ze skal našli několik koňských kostí a kovové přezky z postroje.
"Dračí vývrh," řekl Edrik
chraplavým hlasem a odvrátil se.
"Bylo to jen zvíře," vyhrkli jsme oba naráz a poplakali si na rameni k naprostému nepochopení několika nahlouplých permoníků, kteří potvrdili, že Vichra dostal Černý drak. Černý drak, počátek a možná i konec našeho rodu.
Jiného koně jsme nechtěli, neuměli bychom ho naučit starat se o vlastní bezpečnost, když bude čekat pod skalami. A pořizovat si pokaždé nového jsme nechtěli, přestože peníze nám nechyběly.
Znovu jsem se rozběhla.
I bez Vichra bylo nutné pokračovat v práci. Navykli jsme si s Edrikem cestovat střídavým během a volit tempo tak, abychom se zbytečně nevyčerpali. Nejnamáhavější část čekala při výstupu do skal. Měli jsme štěstí, že otec právě tam věnoval naší přípravě nejvíc času. Často mě bolelo celé tělo a kůži
jsem měla sedřenou, ale otec byl ke mně ještě náročnější než ke staršímu bratrovi. Lidé nechápali, proč bere dívku do hor. Že učí slézat skály bratra, bylo přirozené, řemeslo měl dědit nejstarší syn. Ale já jsem byla drobná a slabá dívenka, ničím jsem nepřipomínala statné bojovnice, které občas prošly krajem. Vlastně i teď, kdy jsem dospěla a zhrubla pobytem ve skalách, mi stará kožená vesta byla zřetelně velká. Nechal si ji šít už prapraděd a jak jinak než z dračí kůže.
Les žil. Věděla jsem, že vzbuzuji zvědavost jeho obyvatel. Sem člověk zabloudil zřídka a zpočátku se stávalo, že si
mne vybralo zpozdilé strašidlo jako terč k nemístnému
pobavení. Rychle jsem takového výlupka vyvedla z omylu. Chránila mne otcova rada - nikdy si nepouštět nadpřirozené bytosti do hlavy. Tvrdil, že nemají nad spravedlivým člověkem moc, pokud se jim sám nevydá a to jsem věru neměla v úmyslu. První hejkal, co mě chtěl vyděsit a štvát po lese, odnesl část obrovského hněvu, který mi seděl v duši po bratrově smrti. Ještě bylo nutné v
ysvětlit pravidla slušného chování několika namyšleným rusalkám a od té doby se nikdo neodvážil přiblížit tak, abych musela změnit rytmus či směr běhu. Byli všude, ale zachovávali si zdravý odstup, který mi naprosto vyhovoval. Nestála jsem o společnost lidí ani kohokoliv jiného.
Stromy mohutněly. Probíhala jsem nejstarší částí zdejších lesů. Každý velikán si hlídal své místo a nedopustil, aby vedle něj vyrůstal mladší konkurent. Konečně jsem spatřila nad temnými korunami nebe a mezi kmeny čněly první balvany, předzvěst blízkých skal. Zpomalila jsem a zpozorněla. Úsvit se blížil a s ním čas přeletu dračích samic. Slunce je probouzelo a rozehřívalo krev. Za prvních paprsků vzlétaly na lov a já jsem nehodlala stát se kořistí. Můj cíl bylo naopak prázdné hnízdo plné nehlídaných vajec.
Dračí vejce měla odjakživa velikou cenu úměrnou vzácnosti a nebezpečí získávání. Mágové za ně bez smlouvání platili zlatem a nejvíc si žádali drahocenná vejce Černých draků. Byli ochotni bohatě odkoupit pouhé skořápky, přestože od jiných dračích druhů si jich zdaleka tolik necenili.
Minula jsem houštiny, kde na nás čekával Vichr a obezřetně přeběhla ke skalní stěně. Čněla do výše jako hradby opevněného města a jednolitou šedí odrazovala svět dole od pokusů proniknout na své území.
Skrčila jsem se pod patu stěny a v úkrytu mělké výdutě čekala. Sem dolů slunce zatím nezasvitlo, ale nahoře na terasách už musí rozehřívat kamení a mohutné ještěry na hnízdech. Stačí vydržet chvíli skrčeného nepohodlí a cesta bude volná.
Rozeznávala jsem je podle zvuku. Otec na mě hledíval se špatně utajovanou pýchou, když jsem jako dítě dokázala určit druh draka po několika mávnutích silných křídel. Mohutní zelení s několika hlavami zněli temně a velebně, sršící rudí nepravidelně jako špatně sehraný orchestr a Černí, ti připomínali práskání pasteveckého biče.
Přitiskla jsem se pevně k nepřívětivé skále a zatajila dech. Nebylo pochyb, seshora se spouštěla dračice. Nabírala ze slunce životadárnou sílu a tím i jistotu letu.
Otec nám vštěpoval, že nikdy nesmíme bojovat jinak než čestně. Ale mně se zdá, že proti mnohonásobně těžším kolosům vybaveným křídly, drápy a zuby velkými jako můj lovecký tesák nelze bojovat jinak, než jako o život. Vlastně ani nevím, jak nečestně bych se vůči drakovi mohla zac
hovat.
Prudký náraz větru vehnal do mého chabého úkrytu spršku kamínků a prachu. Zabořila jsem nos do rukávu a zadržela dech. Otcovy zkušenosti byly k nezaplacení. Koutkem oka jsem na okamžik zahlédla část dračího pařátu. Uf, potvora! Málokdy se spouští tak nízko k zemi. Nejsou si na krátkých nohou v blízkosti stromů příliš jistí. Ale tahle dračice je výjimečná. Otec mi ji ukazoval ještě jako dítěti. Měl ji rád. Jak smutné.
Nastal klid a první odvážný pták se pokusil o zpěv. Nohy i ruce mi docela zdřevěněly, musela jsem se pořádně rozhýbat.
Upevnila jsem důkladně vak, aby se nepřevažoval a utáhla pás s mečíkem. Není nic nepříjemnějšího, než když se vám jeho hrot zapíchne do zářezu skály a vy právě balancujete v deseti metrech na jedné ruce a prstu levé nohy. Pohlédla jsem krátce vzhůru, přistoupila ke stěně a přitiskla se ke kameni jako k vlastní matce. Bratr se mi kdysi smával, že provádím rituály jako Bukovská čarodějnice, ale otec jej mírnil. Sám kouzla nepřeceňoval, naopak nám kladl na srdce, abychom vych
ázeli s tím, co nám dala do vínku příroda a vlastní píle, ale mé objímání skály chápal. Možná také cítil, že to má ráda, že oceňuje lidskou úctu a touhu zdolávat ji stále znovu a znovu.
Edrik byl trochu jiný. Věděla jsem, že se na něj můžu kdykoliv spolehnout a čas ukázal, že dokonce na život a na smrt. Byl to vysoký silák s nespoutanou povahou a jen pomalu se ve skalách zklidňoval. Potřebná trpělivost mu scházela, třebaže se ji u něj otec snažil všemožně podporovat. Cítila jsem, že mi překvapivě věří víc,
než mému urostlému, šikovnému bratrovi. No, možná už vím proč, ale hrdost věru necítím.
Poprosila jsem skálu, aby mne pustila na své území a lehce se přitáhla vzhůru. Stoupala jsem klidně a rozvážně, myslela jen na strmou cestu a další dva úchyty. Draci mě nyní nevzrušovali, pokud z hnízda odletěla Černá dračice, žádný jiný se v širokém okolí jistotně nevyskytuje. Nepřežil by.
Šinula jsem si to kolmo vzhůru jako skalní ještěrka a vnímala každou drobnou nerovnost a výduť. Otec říkával, že lezu jako moucha. On a bratr na mne zpočátku čekávali, byli o dost vyšší a silnější, ale záhy jsem si vypěstovala značnou obratnost.
Smekly se mně nohy, ale srdce jen několikrát silněji bouchlo na poplach. Jen klid, to se stává. Dokázala bych dost dlouho viset pouze na prstech jediné ruky. Znovu jsem nahmatala skalní výstupky a pokračovala vzhůru.
Konečně. Pod rukama jsem ucítila drť na okraji první skalní terasy a s úlevou se na ni vysoukala. Seděla jsem na hraně a shlížela dolů. Pode mnou se vlnilo moře vrcholků mohutných stromů a táhlo se někam k obzoru. Tam, slunci vstříc, odlétla Černá saň. Doufám, že nebude na lovu přehnaně úspěšná a nevrátí se příliš brzy. Naštěstí v okolí zvěř dávno vymizela, takže létající ještěři musí pořádně protáhnout křídla, aby uchvátili srnu n
ebo laň.
Krátce jsem se napila a pustila se dál. Terasa se mírně zvedala k další kolmé skále. Věděla jsem, že je víc rozvrásněná, ale zato se častěji láme. Nebrala jsem to jako zlomyslnost, ale spíš rozmar nepřístupné krásky. Zdolávat ji byla ostatně moje
volba.
Když jsme zůstali s bratrem sami, ani na okamžik nás nenapadlo, že bychom řemeslo opustili. Zvlášť prastrýc trval na tom, že musím zůstávat doma, ale Edrik se mě zastal. Otec nás oba vychovával stejně a tvrdil, že obě jeho děti se ve skalách doplňují.
"V čem může takové slabé děvče doplnit silného mladíka?" křičel jednou prastrýc na otce a vůbec mu nepřekáželo, že stojíme vedle něj.
"Přece v půvabu," zasmál se bratr a zvedl mě na ramena. "A je chytrá tahle bledule," zvážněl na okamžik, "musím se snažit, aby nakonec nebyla chytřejší než já."
Otec nás pak oba poslal ven a zůstal s prastrýcem sám. Od té doby nás starý muž jen mlčky sledoval, když jsme si balili věci na cestu. Věděla jsem, že stále nesouhlasí, aby mne otec učil řemeslu. Přitom bylo běžné, že dívky našeho rodu dokázaly zacházet se zbraní a pohybovaly se po lese jako lovci. Jen k dračím hnízdům nechodily. Nikdy jsem nechápala, proč otec učinil výjimku. Nechtěla jsem připustit, že nejspíš tušil konec našeho rodu po meči.
Slunce už docela slušně pálilo do zad, když jsem se pustila do další stěny. Obezřetně jsem volila každičký krok a úchyt, lámala se mi v rukou a mizela pod nohama, takže se nedalo riskovat. Nahoru to brzy nešlo, skála tvořila velký převis. Věděla jsem, že mě čeká nepříjemný ú
sek nad hlubokou, tmavou propastí. Jediná cesta vede po římse vhodné tak pro holuba, ale co by člověk neudělal pro peníze!
S nesnázemi jsem si přehodila vak na břicho a zády ke skále se šinula nad propastí. Co ji znám, lákala mě ta díra všemožnými způsoby. Zespodu se ozývaly zpěvavé hlasy a z černoty vystupovaly vábivé mlžné obrazy. Edrik do ní několikrát pohrdavě plivl, ale já jsem se k tomu nikdy neodvážila. Propast by mne jistě neváhala zahubit, ale nikdy přímo neublížila, jen potměšile čekala na mou chy
bu.
Zpod boty mi vystřelilo několik drobných kamínků a až po drahné chvíli jsem zaslechla jejich dopad. Zvonily a hrály, smály se a zvaly mě dolů. Konečně jsem narazila ramenem na vystouplý balvan a s úlevou se kolem něj obtočila. Zbývalo posledních pár metrů výstupu a opět si odpočinu na terase.
Za nocí u krbu se říkávalo, že se z propastí ozývají hlasy mrtvých. Marně čekám, až se ozvou mí nejdražší. Skály se chovají, jakoby se nic nestalo, jakoby na nich nezůstala krev dvou nejsrdnatějších mužů, co kdy žili v širokém okolí. Nejspíš je to jen další hloupá pověra.
Přehodila jsem vak na terasu a s obtížemi se vydrápala za ním. Tohle bylo skoro na lano, skála tu tvoří menší převis, ale zatím zvládám sama. S úlevou jsem zalehla na břicho, abych vydýchala náročný výstup a popaměti se natáhla pro vak. Hodil by se doušek vody. Zatápala jsem v nizoučké trávě, ale nic. Nejsem zvyklá, aby se mé instinkty mýlily. Ten vak tam měl být. Jako zvíře jsem se zvedla na všechny čtyři a skočila po vaku, který už mizel v díře p
od velkým balvanem. Zachytila jsem popruh, zapřela se pevnými škorněmi do hlíny a táhla. To, co se vztekle zmítalo na jeho konci, mě nepřekvapilo. Tříčtvrteční permoník s rozšklebenou tváří, ušpiněnou čapkou a vestičkou podobnou té mojí. Tady v Šedých skalách jich moc nepřebývalo. Důvod - Černí draci. Mohutnějším druhům nestáli za námahu, ale hbití Černí dokázali zaútočit s razancí sokola.
Prudce jsem zatřásla vakem, až permoník odletěl a bez jediného slova odcházela pryč. Tahle zlodějská chamraď nestojí za rozčilování. Otec je míval rád. Říkal, že jsou mezi nimi jedinci moudří a stateční stejně jako mezi lidmi, ale mně se to nějak nezdálo. Pravidelně jsem se setkávala se skřety, co kradli, škádlili a vysmívali se. Zvlášť Edrik měl na ně spadeno a kolikrát j
sem musela za dopadeného zlodějíčka prosit. Skutečně mi chybí mužská ráznost a statečnost. Bez bratra je mě jen půlka a možná ani to ne.
Slunce naléhavě pálilo. Skoro bych výstrahu nechala bez povšimnutí. Ano, tady na závětrné straně musím být obezřetná. Slunce hřálo z posledních sil, protože od východu se hnala mračná eskadrona. Nic příjemného v těchto místech. Studené kapky mohou nebezpečně zchladit dračí vejce a saně to ví. Můžu předpokládat, že dračí matka přiletí s hrozícím deštěm. Co se dá dělat, musí
m nečas přečkat v úkrytu. Stejně by bylo bláznovství šplhat po skalách kluzkých deštěm.
Natáhla jsem krok, protože vítr zesílil, přidal na hukotu a chladu. Do malé jeskyňky, kterou jsme několikrát obývali s otcem, jsem dorazila s prvními kapkami za krkem. Hnalo se to proklatě prudce. Musím doufat, že stejně rychle mraky odletí a slunce kamení osuší. Otec říkával, že nemá cenu kazit si náladu věcmi, které nemůžeme ovlivnit a počasí mezi ně patří.
Hodila jsem vak na zem a usedla na kupku sena, abych vytáhla přikrývku. Volný čas je nejlepší trávit odpočinkem. Vzápětí jsem vyskočila, udeřila se bolestivě do temene o nízký strop a nebýt jeskyně tak úzká, spadla bych jistotně na zem. Takto jsem se opírala rukou o protější stěnu a druhou tasila mečík. V seně seděl ten drzý trpaslík a křivě se usmíval. Prevít rychlý! Musel do jeskyně uhánět, když mě předběhl. Zasunula jsem zbraň a prošahávala si vlasy. Na prstech mi ulpělo trochu krve, ale to nic, to se zahojí.
"Omlouvám se Eliko," tvářil se skřítek provinile, ale křivá tvář se mu nesrovnala. Zřejmě utrpěl nějaký úraz.
"Vypadni," pronesla jsem mrazivě a posadila se na cestovní vak.
Významně pohlédl ke vchodu, přes který se valily proudy vody jako neproniknutelná opona. Nedojal mě, byl to permoník. Odsedl si na kraj a snad očekával, že se posadím vedle něj. Neuvěřitelná drzost, ovšem u těchto bytostí vcelku běžná.
Otec nám kladl na srdce, že nikdy nesmíme zbytečně ublížit žádnému tvorovi, třebaže by nám byl jakkoliv nepříjemný. Vzpomínám si, jak jej potěšilo, když jsem jako dítě obcházela žáby a brouky na cestě a když se k mému počínání časem přidal i bratr.
"Tak to má být," chválil nás, "jste lidé a buďte na to hrdí. Máte rozum a dokážete projevit soucit. Nechci, aby z vás vyrostly bezduché stroje na zabíjení a vybírání dračích vajec. Přijde čas, kdy to celé pochopíte."
Nedělalo mi potíže ctít tuto zásadu, ale oproti Edrikovi jsem měla velikou výhodu. Jako děvčeti mi chyběla jeho nevyčerpatelná síla, energie a chuť ukazovat ji světu.
"Dlouho jsem tě neviděl," promluvil trpaslík jakoby nic. "Naposledy jsi byla docela malá holka a otec tě musel na skály vytahovat."
Poskládala jsem pod sebe přikrývku a trpaslíka ignorovala.
"Přišel zvláštní čas," pokračoval, jakoby si toho nevšiml, "v noci se nad vaším domem zastavil Zlatý drak a Černá dračice má zase plné hnízdo. Od smrti mého přítele uplynuly tři roky a od Edrikovy šest měsíců."
Nesnesu, aby se mnou kdokoliv o bratrovi mluvil. Sama s ním v myšlenkách trávím většinu času, ale nedokážu slyšet jeho jméno z cizích úst. Zúžil se mi dech a srdce se rozbušilo. Trpaslík to tentokrát nepřehlédl. Celý se otřásl, ale možná to bylo zimou, která v jeskyňce sídlila.
Nějakou dobu mlčel a tvářil se, že poslouchá neustávající hukot deště. Potom se zavrtěl a zase spustil: "Tebe nezajímá, že o tobě tolik vím? Ani že nazývám tvého otce přítelem? No tak Eliko, jako dítě jsi působila důvtipně, to se přece nemohlo dospíváním vytratit."
Seděl docela blízko a pokud mě tak dobře znal, musel vědět, že chytím vlaštovku v letu. Chňapla jsem ho a přitáhla před obličej.
"Poslouchej, ty...," spustila jsem na něj.
"Zadrž, ať neuděláš nic, co by tě mohlo později mrzet!"
"Tak zlodějíček a lhář mi bude vyhrožovat?"
"Nechtěl jsem tě okrást, to nemám zapotřebí, byla to jen zkouška postřehu. A nejsem lhář, nikdy bych hloupě nelhal."
"Otec by se nepřátelil s permoníkem, co ve skalách obírá lidi a snaží se z nich dělat hlupáky."
"Správně," přikývl, "však také nelžu. Otec vám nestačil říct spoustu důležitých věcí. Postav mě na zem," zatvářil se tak sebejistě, že jsem to udělala, "já jsem totiž Markan, tvůj kmotr."
Rozesmála jsem se, až mi vytryskly slzy. On mi tady bude tvrdit, že otec vybral ze všech báječných a mocných bytostí za mého kmotra právě tady toho nepodařeného permoníka. A aby bylo ještě veseleji, onen kmotříček se objeví těsně před mou dospělostí, když jsme s Edrikem tolik let museli pobývat ve skalách sami. Kdyby opravdu byl mým kmotrem, na místě bych ho měla právo zaškrtit. Měl přece zastoupit otce a nedopustit, aby bratr zahynul takovým způsobem! Po k
rátkém smíchu mi bylo zase do pláče. Prastrýc měl pravdu, bez Edrikovy síly jsem jen pokus o přežití Dračích rytířů.
"Máš dobré srdce a jsi statečná kmotřenko," promluvil permoník po chvíli. "Bál jsem se, co z vás vyroste, když můj přítel zemřel, ale vidím, že v tobě má rod šanci na důstojné pokračování."
"Měla jsem bratra, drahý kmotříčku," odpověděla jsem ironicky.
Trpaslík se ošil a sklopil oči. Zatím mi ani na okamžik nepřišlo na mysl, že by to byl můj skutečný kmotr. Může být rád, že ho beru za velmi hl
oupého, protivného permoníka.
"Nevím, jestli bych dokázal zabránit Edrikově smrti," pokračoval ten blázen. "Ke všem báječným vlastnostem chlapci chyběla pokora a schopnost před činem přemýšlet. Jaká škoda!"
"A dost!" skočila jsem po něm jako po slepici na slavnostní oběd. Uhnul jako úhoř a unikal mi po celé jeskyni. Pak zmizel. Nebylo to poprvé, co jsem něco takového u permoníka viděla. Dokáží využít každé skulinky a mívají povědomost o všech únikových cestách do nitra skal.
Posadila jsem se na zem a dala hlavu do dlaní. Nejen můj bratr byl prchlivý a ten trpaslík provokoval. Dotýkal se věcí, které jsou mi nejdražší.
Místo slunce ozářil jeskyni blesk a vzápětí mi rachot hromu pronikl celým tělem. Brr. Na to si nikdy nezvyknu. A znovu a znovu. Skály a roklin
y si burácení podávaly mezi sebou, znásobovaly jeho sílu a jen pomalu je nechávaly doznít.
Skoro jsem vykřikla, když mi v krátké přestávce mezi dvěma blesky permoník cosi strčil před oči. Kovový medailon jsem z jeho drobné dlaně vzala váhavě. Věděla jsem, co to je. Podobný jsem obdivovala už v dětství u otce. Zlatý medailon s rytinou Černého draka v letu byl odnepaměti symbolem našeho rodu stejně jako šlechtický erb pro urozené. Zařazoval nás na výsostné místo mezi světy lidí a bytostí nadpřirozených a směl jej vlastnit jen jediný žijící člen rodiny. Po otcově smrti jej prastrýc pověsil nad Edrikovu postel a měl tam zůstat do doby, než doroste jeho následovník. Nechala jsem jej v bratrově pokoji, i když měl teď podle všeho patřit mně, ale tato čest mi nečinila potěšení. Věděla jsem, že podobný šperk vlastní ještě dvě bytosti. Otec nám nikdy neprozradil, kdo ještě dračí medailon má, i když jsme na něj s bratrem několikrát naléhali. Říkal, že setkání s nimi je pro každého následovníka osudové a že se teprve poté pozná, zda je titulu vůbec hoden. Tak a já tu sedím s křivoústým trpaslíkem, který mi podává drahocenný znak našeho rodu. Jak typické! Prastrýc by jen pokýval hlavou. Inu, nejsem hodna následovnictví.
"Kde jsi to sebral!?" udeřila jsem na permoníka.
"Je můj," ukázal na něj a netrpělivě naznačil, že jej mám důkladněji prohlédnout.
Na první pohled v šeru vyhlížel jako přesná kopie toho našeho, ale při bližším zkoumání jsem objevila několik odlišností. Zdál se o něco menší a drak měl křídla v jiné fázi let
u nebo jakoby stál v obranném postoji.
"No, asi doma neskrýváme takovou vzácnost, jak jsme si původně mysleli," vrátila jsem medailon Markanovi, "nejspíš takových věciček bude ve skalách víc. Tak si to schovej a zmiz!"
"Můžeš spatřit jen tři na celém světě," zavrtěl hlavou, "a ty jsi právě viděla druhý. Jako tvůj kmotr jsem ti jej ukázal a přidám pár dobrých rad."
"Otci a bratrovi jsi taky radil?" zeptala jsem se jízlivě a bezděčně sevřela jílec meče. Viděla jsem, jak mi zbělely klouby na ruce. Jako bratrovi, když se jednoho dne od Bukovské čarodějnice dozvěděl, že souhvězdí Zlatého draka se brzo seskupí nad naším domem.
"Zlobíš se, protože jsem nepřišel dřív. Ale vyslechni mě, měl jsem důvod."
Pořád hustě pršelo, jen bouřka ustala. Zatím nebylo kam jít.
"S tvým otcem jsem tady pobýval při každém lovu a pojilo nás skutečné přátelství, jako příslušníky našich rodů po staletí. Kdysi dávno došlo k úmluvě, že budeme chránit skály a jejich obyvatele a za to smíme použít vše, co skalní obyvatelé nepotřebují k ž
ivotu."
"Á, pravidlo jediného vejce," ušklíbla jsem se.
"Samozřejmě," souhlasil permoník, "správný Dračí rytíř nikdy nevybere celou snášku."
"Otec to plnil, jestli se nemýlím," mluvila jsem navenek nezúčastněně, ale ve skutečnosti mě skřetova řeč dráždila stále víc. "Ani já jsem nikdy nic neponičila a dlouho se toho držel i Edrik."
Zaječel na mě jako podsvinče: "On neměl právo na Černou saň bez důvodu zaútočit a ty je nemáš ani o píď větší!"
Vylétla jsem jako vzteklý jestřáb, ale zase měl trpaslík štěstí. Uhýbal jako had a tím víc jsem zuřila, že nedokážu chytit kulhajícího skrčka.
"Přece nejsi jako on," vykřikoval, "nenecháš se vést slepým hněvem a pomstou! Otec v tebe věřil, slyšíš mě Eliko?"
Popadla jsem vak, narvala do něj přikrývku a vyběhla ven. Nad nejvyšší terasou vlál poslední ocas bouřkového mraku. Slunce vlídně shlíželo na kraj a jemně táhlo teplou páru na oblohu.
Vykročila jsem k terase. Bylo nad to slunce jasnější, že dnes se rozhodne. Už nemusím sama sobě předstírat, že jdu pro dračí vejce. Pomstím otce a bratra, i kdyby mě to mělo stát život.
"Stůj!" Markan přede mnou snad vyrostl ze země. Stál s rukama roztaženýma a tvářil se odhodlaně. Zaváhala jsem jen na okamžik. Kdyby neuhnul, klidně bych po něm přešla.
"Proč chceš zabít tu saň? Odpověz!
" dotíral zezadu.
"Zabila mi příbuzné, ty kmotře," odsekla jsem.
"Počkej, tvého otce nemá na svědomí. Slyšíš, tvrdohlavá ženská?"
"Víme od tvých povedených příbuzných, že zahynul ve statečném boji s divokou Černou saní," ušklíbla jsem se, "takže buď mi lžeš nebo o tom nic nevíš, údajný příteli."
"Nelžu," postavil se mi zase do cesty, ale dával pozor, abych na něj nešlápla, "byl jsem při tom a tahle jizva mi zůstala." Vyhrnul si rukáv a ukázal mi černou, ošklivou ránu. "Poznáš zásah blesku," ujistil se. "Přepadla nás tehdy nečekaně bouřka, když jsme se vraceli. Můj přítel zmizel v roklině a já jsem nadlouho nebyl schopen pohybu. Léčil jsem se uvnitř skal, a proto nemohl převzít vaši výchovu."
"Kdybych na vlastní uši ty permoníky neslyšela, možná bych dokázala uvěřit," pokrčila jsem rameny a nachystala si lano. Čeká mě nejnáročnější část výstupu.
"Eliko, nebuď pošetilá. Jakým způsobem zahynuli všichni Dračí rytíři, co jsi o nich kdy slyšela?"
"V souboji s drakem, s Černým drakem, přirozeně," odpověděla jsem nakvašeně. Hloupá otázka hloupého trpaslíka.
"A není ti to divné? Vždyť někteří se v době smrti s Černými ani nemohli setkat, nebyla jejich sezóna. Je to jen zvyk a zdejší permoníci se ho drželi. Chtěli vám udělat radost. I kdyby se teď udusila záchvatem kašle, tvrdili by, že jsi dlouho statečně vzdorovala nejdivočejší Černé dračici."
Opásala jsem se provazem jako šerpou a naskočila na skálu.
"Snad nechceš spáchat zbytečnou sebevraždu," otravoval dál a já jsem potřebovala klid.
"Milý Markane, ta mrcha nahoře má ještě jeden pořádný vroubek. Třeba nezabila otce, ale proklatě dobře vím, že Edrika ano. Běž za svými kmotře, svou práci jsi udělal. Budu tedy bojovat jen za bratra."
Musela jsem se plně soustředit na výstup. Černá dračice dobře věděla, kam umístit hnízdo. Na první pohled stěna nevyhlížela nejhůř, ale zdání klame. Skály zde odporovaly všeobecným zvyklostem, chovaly se nepředvídatelně a jsem si jistá, že záměrně dračici nadržovaly. Lezla jsem pomalu a už po několika metrech s obtížemi vyrovnala ztrátu
rovnováhy. Stupy se ztrácely a vyčnívající kameny měly hrany jako břitvy.
"Nesmíš nahoru, rozumíš? Ty tam nesmíš! Copak jsi opravdu nic nepochopila? K čemu tě otec vychovával?"
Tak to byl opravdu vrchol drzosti! Ten šílenec vyšplhal nade mě a s nepříčetným výrazem mi skákal po prstech. Zřetelně mě raději hodlal srazit ze skály, než abych se střetla se saní. Jak dojemné!
Vzepřela jsem se na druhé ruce a chytila skřeta za kotníky. Rval se, ale neměl šanci. S nasazením života jsem balancovala na škodolibé skále a přestože mi z prstů tekla krev, omotala jsem permoníka lanem, do úst mu strčila kapesník a spustila ho na terasu. Ani jsem se nedívala, jestli provaz pohodlně dosáhl na zem.
Dalo mi to zabrat, ale konečně zbývalo posledních pár metrů. Skála zde tvořila hluboký zářez, kterým se stoupalo jako komínem. Rozbušilo se mi srdce.
Před půlrokem jsem takto lezla za bratrem. Uběhly téměř tři roky od otcovy smrti a dračice, která ho podle našeho mínění zabila, měla opět hnízdit tady ve skalách. Navíc Zlatý drak se v noci Edrikovi zjevil tak, jako dnes mně. Bratr nemyslel na nic jiného než na pomstu a do skal se vydal sám. Rozběhla jsem se tehdy za ním s pořádnou časovou ztrátou a dohnala jej až tady na stěně.
"Seber zbytky rozumu kmotřenko," to snad není možné, zase je tady, "takto zničíš všechno, co budovali naši předkové po staletí!"
Trpaslíkovi se na krku houpal roubík a z jedné nohy visel zbytek provazu. Vytrvalý jedinec. Zavřela jsem oči a srazila permoníka dolů.
Bratr měl stále malý náskok. Teprve jsem se soukala z komína, když jsem spatřila první dračí útok. Saň se zvedla nad hnízdem a rozepjala křídla. Edrik se nezdržoval. Vrhl se s mečem proti obrovskému monstru a zasadil první ránu. Dračice jakoby teprve teď pochopila, že se musí bránit. Nadlétla
a hlavou do Edrika vrazila, až se odkutálel stranou. Musela nabrat výšku, aby nenarazila a opsala ve vzduchu malý kruh. Edrik toho využil. Rychle vyskočil na nohy, vlezl do hnízda a přes drásavý křik dračí samice zničil všechna tři vejce. Potom se hrdě postavil rozběsněné sani.
"Zmiz! Zachraň se!" křikl ještě a hodil po mně svou koženou vestu. Sebrala jsem ji, ale hodlala se postavit vedle něj.
Nemělo by to smysl. Drak zaútočil pařáty jako dravec, ale v poslední chvíli se ve vzduchu natáhl jako kočka a zasadil bratrovi strašnou ránu ostrými zuby. To a náraz vzduchu nás oba odhodil ke komínu. Cítila jsem, jak mi rukou kluzkou krví nahmatal rameno, na chvíli je sevřel a potom mě srazil dolů. Letěla jsem ze skály a jen díky bratrovi, jeho pevné vestě a neskutečnému štěstí přežila bez vážnějšího zranění.
Ani nevím, kdy jsem se probrala. Nahoře panovalo naprosté ticho a z propasti stoupala hustá mlha. Vydala jsem se dolů a cestou sbírala tělo svého jediného bratra. Propast jej přijala tak, jako mnohé z našeho rod
u.
Opatrně jsem vylezla z komína. Saň si nové hnízdo postavila o kus dál, staré bylo napůl zbořené. Tiše jsem přeběhla k velikému balvanu a skryla se za ním. Ano, vidím ji. Ležela pod převisem na hnízdě z vysoko naskládaných větví a spala. Velká křídla svěsila dolů a ocas s nebezpečnými ostny obtočila kolem. Nebylo zbytí, musela jsem hnízdo obejít. Ani statnější rytíř by nedokázal drakovi vážněji ublížit zezadu. Než bych mu přeběhla po zádech, bylo by po mně. Zhluboka jsem se nadechla a očima přeměřila trasu. Pokud využiji moment překvapení, mám nepatrnou šanci, že se ještě vrátím na Hlubočinu. A já se chci vrátit, chci se tak moc vrátit, že to skoro hraničí se zbabělostí. S tou zbabělostí, s jakou u mě asi počítal otec.
"A mám tě!" vypískl trpaslík a chytil mě za rukáv.
Nezničitelný, nepoučitelný permoník. Musela jsem se posadit zády k balvanu a rozdýchat to. Chystám se tady na draka a vyděsí mě skřítek.
"Poslouchej kmotře," varovala jsem tiše, "jestli dračici probudíš, zabiju tě jako prvního. Rozumíš?"
"Ne, přece nemůžeš udělat stejnou chybu jako on. Přemýšlej, přemýšlej prosím, vždyť tobě to musí být jasné, ty nemůžeš být úplný konec!"
"Je mi jasné, že nemám velkou šanci Markane," šeptala jsem, ale hleděla jen k sani, "jenže nemůžu žít s takovým nevyřízeným účtem. Tahle potvora mi roztrhala bratra."
"Eliko, prosím," na okamžik jsem na něj překvapeně pohlédla, trpaslík klečel, "vždyť víš, proč Černá dračice Edrika zabila. Nutíš mě, abych se s tebou navždy rozloučil a to bolí. Zklamala jsi mě a všechny Dračí rytíře. Doufal jsem, že budeš ctít naše zásady, ale vidím, že se příliš podobáš Edrikovi. Odcházím, a proto ti naposledy radím -uvědom si, proč Černá saň tvého bratra musela zabít."
Jeho slova mi zněla myslí už tlumeně. Srdce bilo silněji a odhodlaně, plíce se rozpínaly a svaly napnuly. Poslední vteřiny před bojem se tělo měnilo v divokou bytost a prastaré instinkty získávaly nadvládu nad lidskou myslí. Edrik říkával, že jen tak dokáže člověk vítězit nad silnějšími. Nesmí se nechat brzdit přílišným myšlen
ím.
V předklonu jsem oběhla hnízdo a stála čelem ke spící dračici. Deštěm umytá kůže se jí na slunci leskla a hlava na okraji hnízda působila skoro něžně... Sevřela jsem meč a tasila proti ještěrovi. Hrot se zarazil sotva pár centimetrů od drakova vazu, když otevřel oči.
Jsem zbabělá. Hleděla jsem do zlatých očí a viděla v nich boj matky o potomky, šanci, kterou dostal můj bláhový bratr a hlavně tu, která patřila všem Dračím rytířům. Nebodla jsem se Černou dračici a je mi jedno, jestli mi lidé budou vyčítat málo statečnosti. Zachránila jsem si život a vycouvala od hnízda až na kraj terasy. Slunce svítilo na černočerného draka, který se postavil v hnízdě, roztáhl mohutná křídla a vyklenul krk jako nádherná labuť. Ano, byly dva medailony a Černý drak.
Nevím, jak budu dál žít. Musím hledat Markana, svého kmotra a omluvit se mu. Není lehké být Dračím rytířem a zároveň člověkem, ale slibuji sama sobě, že neudělám ani jednomu z nich ostudu. Medailon musí patřit nejlepšímu z rodu a já nemám na výběr.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1943

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.